NÁHLÉ SETKÁNÍ.
Tak náhle sešli jsme se po letech:
já zšedivělý již a hodně stár,
vy na svém líčku stálý mládí dech
a v očích záblesk uplynulých jar,
jenž připomínal mi všech prvních lásek žár.
Co prožili jsme oba za ten čas,
rty ptát se chtěly – ale neřekly
ni slůvka – dříve zarazil se hlas,
v řeč všední pak jsme padli bezděky,
jak dobře známí si, však cizí po věky.
Vy děla jste, co síly cítíte,
jak vše vám nové, jak vám vábný svět,
jak bezpečně a hrdě smýšlíte,
jak skutečnost jest drsná pro vás, květ,
jak silná umíte se žitím probíjet.
Jak všecko pro vás posud plno vnad,
jak půvabů a kouzla, vděků, něh,
jak s všeho splývá vznětů vodopád,
jak zalívá vám srdce v chvílích všech,
jak vábný život vám, pln minulosti ech.
37
Tu hrdinu jsem také hráti chtěl,
já zapřel ze vzdoru svůj bol i stesk,
já jako vy jsem plná váza vřel,
svůj kalné oko mělo starý lesk,
já též zřel v umění sta nešlapaných stesk.
A ruku vsled když jsme si podali,
já nevím, zdali jste cos cítila;
já věděl, stavba snů, jíž oddali
jsme duše, rázem že se zřítila
a bolest dřívější se ve mně vznítila.
Proč lhali jsme si oba navzájem?
Byl falešný to soucit, jenž se bál
si pravdu říci, či zvyk, lháti všem
a pochlubit se, chvílí tou v nás plál?
Tož jak dva auguři svou cestou šli jsme dál.
38