HARFA.

HARFA. (Rapsodie.)
Dvě desky – byly to poslední z harfy, našel jsem v změti poloshnilých umrlčích prken pod košatým dubem v Šumavských lesích. Jak přišly v ty příšerné odkazy mrtvých? Dav prken s divnými nápisy, jmény, čísly a daty těch, naposled co poleželi na nich čas před pohřbem, se tísnil kolem dubu a mezi nimi dvě desky z bývalé harfy. Jak sem přišly? Jen tušit lze, co nikdo nevybádá, lze hádati jen – hádám. 48 Osudy mají knihy i harfy. Ty trouchnivící desky pod stromem mezi prkny dávno mrtvých patřily harfě, již dovlekla sem stará harfenice, a přemožena stářím, mdlobou, hladem zde ulehla unavená, tříšť ke tříšti. Dvě desky z palisandru, v nichž bylo vidět stopy umělé rytby i pozlátka runy, ty důlky v dřevě – kdysi drahokamy, snad perly seděly v nich... dávno, dávno! Ach, kde ta ruka, která bila v struny, ta měkká, bílá, aristokratická ruka s růžovými nehty, tak celá vůněmi syta, tak sladká! Pak vylámány, vydloubány perly a drahokamy, harfa stárla, sešla jak ošumělý člověk, až došla k vetešníku, kde byla vydražena; – levná pak přišla do ruky chudé ženy tak staré, sešlé jako ona, jež prsty chábnoucími v ni hrávala za almužny dar skrovný. Kde úsměvy jsou mladých kavalírů? dam rokokových? Kytice, jež deštěm 49 k ní pršely? – Dvě desky jen zbyly zbortěné a ohmatané, na které klesla vysílena vsled harfenice stará. – Co, básníku, chceš více? Zde látka k epopeji o pouti harfy ze salonů až mezi prkna mrtvých v Šumavských lesích. 50