Dvě desky – byly to poslední
z harfy,
našel jsem v změti poloshnilých umrlčích prken
pod košatým dubem
v Šumavských lesích.
Jak přišly v ty příšerné odkazy mrtvých?
Dav prken
s divnými nápisy, jmény, čísly a daty
těch, naposled co poleželi na nich
čas před pohřbem, se tísnil kolem dubu
a mezi nimi
dvě desky
z bývalé harfy.
Jak sem přišly?
Jen tušit lze, co nikdo nevybádá,
lze hádati jen – hádám.
Osudy mají
knihy i harfy.
Ty trouchnivící desky
pod stromem mezi prkny dávno mrtvých
patřily harfě,
již dovlekla sem stará harfenice,
a přemožena stářím, mdlobou, hladem
zde ulehla unavená,
tříšť ke tříšti.
Dvě desky z palisandru,
v nichž bylo vidět stopy
umělé rytby i pozlátka runy,
ty důlky v dřevě – kdysi drahokamy,
snad perly seděly v nich... dávno, dávno!
Ach, kde ta ruka, která bila v struny,
ta měkká, bílá, aristokratická ruka
s růžovými nehty,
tak celá vůněmi syta, tak sladká!
Pak vylámány, vydloubány perly
a drahokamy, harfa stárla, sešla
jak ošumělý člověk,
až došla k vetešníku,
kde byla vydražena; – levná
pak přišla
do ruky chudé ženy
tak staré, sešlé jako ona,
jež prsty chábnoucími
v ni hrávala za almužny dar skrovný.
Kde úsměvy jsou mladých kavalírů?
dam rokokových? Kytice, jež deštěm
k ní pršely? – Dvě desky
jen zbyly zbortěné a ohmatané,
na které klesla vysílena
vsled harfenice stará. –
Co, básníku, chceš více?
Zde látka k epopeji
o pouti harfy
ze salonů až mezi prkna mrtvých
v Šumavských lesích.