Městečko malé, kdesi na Polabí,
v okolí pole chudá, písčitá,
zde-onde lesík prořídlý a slabý
a vyschlá obec pejřem pokrytá.
Ve strmých březích Labe kol se vine,
nad nimi vrby, olše, hlohy stinné,
na lukách močál zbylý po povodni,
tu a tam lípa a kaplička pod ní.
Uprostřed města kostelíček malý,
kol něho hřbitov spustlý, chudičký,
lip několik tu, jež se neujaly,
a farářovy v úlech včeličky.
Za chrámem fara v listí rév se skrývá,
a na svět jaksi s úsměvem se dívá.
Dál stará škola – střechou slunce svítí,
nad vchodem nápis: „Uč se moudrým býti!“
Z ulice smutné vede alej stará
do zámku, na němž dlouhý hlodal věk. –
Co ptáčat zpívá v aleji té z jara,
co prochází se švarných děvčátek! –
U zámku park je velký, zanedbaný,
z kořenů růží bují šípek planý,
dna vodojemů mech a tráva halí;
zarostly cesty, sochy oprýskaly.
Toť jeviště. – Teď nechať vstoupí herci! –
Hle, stezka úzká vede přes louku
jak tmavší páska pestrém na koberci, –
jde po ní rek náš v černém klobouku. –
Pod jeho střechou širou, nekonečnou
lze tušit hlavu pro umělce vděčnou. –
Čas úředně však představiti reka,
oponu vzhůru! – obecenstvo čeká!
On klobouk smekl, – opona se zdvihla –
a mimovolně přimhuřujem zrak,
zář pronikavá před námi se mihla,
jak se slunka by zved se tmavý mrak.
To zasvítila jeho lebka holá,
paprsky slunka jako gloriola
se v jasném kruhu kol ní odrážejí
a zbytky vlasů zlehounka se chvějí.
Obočí hustá jako mračno dvojí
se nad očima hrdě zvedají,
zrak těká všude, nikdy nepostojí
a víčka jeho stále mžikají.
Do polou halí obličej mu celý
vous bujný, černý, trochu prosivělý
a dýmka hrozná visí z jeho houští,
z ní jako Perun šedá mračna pouští.
Čamara sešlá, polské šaravary
a lesklé čižmy pěkně zdobí jej.
Zjev jeho celý volá z dálky: „Vari!
jsem Prokop Skála! cestu udělej!“ –
Divoce planou těkavé mu oči
a jako proutkem nonchalantně točí
mohutnou holí se Žižkovou hlavou. –
Tak po lukách se k zámku brodí travou.
Ze zámku vyšel právě stařec malý,
zastínil zrak svůj suchou pravicí
a pod ní oči náhle vzplápolaly
a úsměv sladký kmit se na líci.
K poutníku z dálky obě ruce zvedá
a k němu kvapí, že až hlava šedá
s čepičkou zlatou v chůzi se mu třese. –
Ach, srdce celé v ústrety mu nese!
„Prokope!“ volá, „dlouho jsem tě čekal,
že konečně jsi ke mně přišel zas!
Povědět musíš, kde jsi stále těkal,
kdes byl ten celý nekonečný čas?“ –
„Ve službách vlasti!“ Prokop vážně praví.
„Ať kdekolivěk vděčný národ slaví
své syny velké, kterých více není, –
já pomáhat tam spěchám bez prodlení.
Ty oslavovat, kteří pro vlast mřeli,
jí věnovali všechnu sílu svou,
to srdce káže, povinnost tak velí, –
já nevynechám slavnost jedinou.
Po vlasti chodím ode města k městu
a podniknu i sebe delší cestu, –
ač sotva stačím, – údy bolí z toho,
neb velikánů máme trochu mnoho.
I zdejší obec teď se rozpomněla, –
čas nejvyšší však v pravdě k tomu byl! –
že slavnost velkou též by strojit měla,
že jednou tady jakýs básník žil.
Den slávy zítra, – nuže, zde jsem celý,
kam vlasť mne volá, povinnost kde velí. – –
Chci pro dnes užit pohostinství tvého
a posilnit se sklenkou mělnického.“ –
„Jsi vítán, vítán!“ a stařec zahovoří,
„vše snesu ti, co pustý chová dům!“ –
A došli k zámku, vstoupli do nádvoří
gotickou branou, jež se valí v rum.
Kol mrtvé ticho, – nikde ani hnutí.
Zeď hradební jest polo na spadnutí
a dům sám vetchý, plný děr a mechu,
jen břečťan halí po samou jej střechu.
„Vše pusto tady!“ stařík truchle řekl,
„vznešená vrchnosť špatně vzpomíná“
(při slově „vrchnosť“ čepičku svou smekl)
„a ze zámku již pouhá ruina.
A já sám vetchý v zámku opuštěném!“
Zakýval hlavou se hlubokým stenem
a k nebi zvedl pohled plný bolu.
„My rozpadnem se jednou ve prach spolu!“
A chodbou temnou hosta svého vedl
ve skrovný pokoj, ve svůj tichý byt.
Tam Prokop Skála na pohovku sedl
a spěchal pak se dýmem zahalit.
A zatím správec sháněl bez únavy,
co spižírna a sklep co choval tmavý.
Ač hody možná bohatší být měly,
vesele sklenky o sebe přec zněly.
Dva druzi sešli po dávném se čase,
tož vyprávět si mnoho musili.
Zhas’ dávno den, noc venku černala se
a v jizbě posud sklenky zvonily.
Vyprávěl Prokop, jak se národ činí,
že plno slávy po Čechách je nyní –
a správec malý stěžoval si druhu,
že samota mu valně nejde k duhu.
A pozdě bylo, – myslím půlnoc skorem,
když zacinkaly číše naposled. –
Kmet správec hosta dlouhým korridorem
se světlem v ruce do ložnice ved.
Ložnice velká panskou byla jednou, –
teď puká strop a čalouny již blednou
a s pavučinou prach se na vše věsí
a hrobem zdá se postel pod nebesy.
Hle, obraz dívky proti loži visí,
naň hostitel se truchle zadíval
a dlouho hleděl v dívčí něžné rysy,
ač vrstvou silnou prach je pokrýval.
Cos jako lítosť zachvělo mu retem: –
„Růžové poupě, svadlé před rozkvětem!
Komtesa Anna, – šestnáct let jí bylo,
když srdečko ji malé dobušilo.
Již dávno tomu“ – kleslým pravil hlasem,
„ach, myslím, že už celý lidský věk!
však v tento pokoj zabloudím-li časem,
vždy na ten obraz hlednu mimoděk.
Hle, její velké modrojasné oči,
kamkoli kročíš, za tebou se točí,
jak o soustrasť by prosily tě tiše, –
či jak by kohos hledaly tu spíše.
Ach, byla krásnou! – Je však pozdě, hochu,
a tvoje dýmka, tuším, zhasíná.
My u sklenice zdrželi se trochu
a zítra slavnosť brzo začíná.
Nuž, dobrou noc! – Však teď jsem vzpomněl právě
při pouhé zmínce o zítřejší slávě:
víš, – onen básník býval v zámku tady
písařem tehdy, – při tom zmíral hlady –“
„To bývá tak!“ děl Prokop zamyšlený,
„však ukáže mu národ vděčnost svou!
Na jeho hrob a pomník drahocenný
se deštěm zítra věnce posypou.
Vavříny, palmy, stužky plné zlata, –
znít jeho jménem každá bude chata
a budou zvučet noviny i zvony
a prodávat se z cínu medaljony.“ – –
A „Dobrou noc!“ pak přátelé si přáli.
V ložnici tiché Prokop osaměl. –
Vyhledl z okna. Venku hvězdy plály,
svit luny na skle lámal se a chvěl. –
Pak svíčku zhasil, ulehl si v lože –
Skráň do podušek atlasových vlože
se nutí k spánku, sen však nepřichází.
A měsíc žertem paprsky naň hází.
Ložnice plna měsíčního svitu
a rek náš marně oči zavírá
a marně brání divnému se citu,
jenž náhle se mu k srdci prodírá.
To možná bázeň? – On! a bát se! k smíchu!
však trochu teskno v hrobovém je tichu.
A z obrazu dvé jasnomodrých očí
tak divně patří a po něm se točí.
Komteska Anna! – Po smrti snad straší?
To pěkné dítě jako růže květ!
A Prokop sám teď od sebe sen plaší
a rozvahu se snaží udržet.
A hledí, – hledí, – – ze tmavého rámu
zří sestupovat mladou sličnou dámu.
Obličej její mile, dětsky něžný,
šatičky její jak obláček sněžný.
Na vlasech pudru zlatý prášek leží,
kol hebké šíje z krajků límeček,
na hrudi útlé růžička je svěží. –
A květ i dívka mrtvy celý věk!
Střevíčkem malým již se dotkla země,
jen roucho bílé šelestilo jemně
při kroku jejím. – Ke stolu šla tiše, –
v paprscích luny vznášela se spíše.
Ve starodávné usedla si židli
a v ručkách jejich papír zašuměl. –
Ač údy hrůzou pomalu mu stydly,
zved Prokop hlavu, všechno vidět chtěl.
Teď zpozoroval teprv knížku malou
na stole ležet. – S pílí neskonalou
nepohnouc brvou děvčátko v ní četlo – –
Těm jasným očkám stačí luny světlo!
Ta očka jasná! – Prokop dobře viděl,
jak blankyt jejich tajný kalil žal,
a kdyby nebyl – hrdina! – se styděl,
sám nad děvčátkem snad by zaplakal.
Po tváři její slzičky se kradly,
v tu knihu malou beze zvuku padly
a krůpěje jich staré listy pily, –
dnes dosyta se jimi opojily!
A dlouho, dlouho v čaruplné záři
nad knihou dumal světlý vábný zjev.
Růměnec zkvetl v dívčí bledé tváři,
pod pletí jemnou jak by vřela krev.
Nadšení svaté ve zraku jí plálo
a rek náš viděl, – či se mu to zdálo? –
že s ňader útlých sňala kvítek svěží
a že ta růže na knize teď leží.
Však toto spatřil sotva okem jedním.
V tom měsíc uhas, mračny zatopen, –
zjev náhle zmizel. – Tma jen byla před ním
a na víčka mu padl těžký sen.
Jak opil by jej dech té slíčné růže,
on tvrdě spal, – jak rek jen spáti může. –
Den dávno byl a městem hudba táhla,
když otvíral zas oči poznenáhla.
Se smíchem nad ním hostitel stál šedý. –
A Prokop rychle z lože vyskočil, –
u stolu ale zastavil se bledý
a rozechvěn se k starci otočil.
„Co značí toto?“ promluvit moh’ s těží. – –
Na stole kniha, stará kniha leží,
na knize růže, sladce ještě voní
a jak by rosa třpytila se po ní.
Když o zjevení vypravoval dlouze,
hlas Prokopu se jaksi trochu chvěl.
Však šedý správec hlavou kýval pouze
a vetchou knihu mlčky prohlížel.
Pak na starý se obraz v dumách díval
a pohnutí své marně tlumil, skrýval.
Děl: „Pravda!“ – Divně jeho slova zněla,
„v živůtku dříve růžový květ měla.
Ubohé dítě! Slýchával jsem jednou
cos o nešťastné lásce vyprávět.
Smrť sáhla na ni svojí rukou lednou
a čítali jí sotva šestnáct let.
Uvadla touhou, jak ta růže svadne, –
ach, škoda, škoda růžičky té vnadné!
Hle,“ – zvedl knihu, – „co komteska četla
za kouzelného měsíčního světla.
Toť verše toho, jehož jméno právě
jsi přišel slavit, hymny jemu pět, –
snad k vavřínům a palmám, k jeho slávě
též ona jeden přidat chtěla květ!“ –
A Prokop Skála rychle kvítek chytí:
„Chci přání její ihned vyplniti!
Před jeho pomník, mezi věnce skvělé
položím růži, – dárek od zemřelé!“
Však správec šedý zadržel mu ruku:
„Nech, příteli, zde vonný kvítek ten!
Na světle denním, ve slavnostním hluku
snad zmizel by jak kouzlaplný sen.
Jen duchu patří dárek z mrtvých říše,
na jeho knihu položme jej spíše, –
při hlučné vřavě, křiku lidu všeho
nebude jistě přítomen duch jeho!“ – –
Jásotem chvělo městečko se celé,
prápory vlály s bran a stožárů, –
od rána zněly dlouhé řeči skvělé
a podvečer pak cinkot pohárů. – –
V ložnici tiché, zase opuštěné
květ růže ležel v knize otevřené.
Ty staré básně plny vůně byly,
však ve městě ji věru necítili. –