Na Krymu kdysi... Kraj byl osamělý,
jen tesy místy ze zeleně čněly,
jež hýřila tu odstínů všech sborem
a jediným se zdála živým tvorem.
Pták nepřeletěl, motýl nekmit vzduchem,
pár kosti leželo tu v písku suchém,
as zbytky hodů vzdušných loupežníků.
Pod piniemi, jež tu stály v šiku,
do modra nebes zdvihajíce témě,
dva bosáci na klínu matky země
si hověli. Šat barvami hrál stáří
a voda dávno netkla se jich tváří
a hřeben vlasů. Mhouřícími zraky
do dálky dívali se za oblaky
a hovořili; když nás uviděli,
tu zvědavě jen oči rozevřeli
a měříce nás od paty až k hlavě
s posměškem drzým křičí pronikavě:
Hej, barini! Hej, vizte, bídy synu
almužny dejte! Dáš ji graždaninu,
jenž lepší časy viděl! Otevř duši
a měšec, pane! Člověk nevytuší,
co přijít může! Možná, splatíme ti
i s úroky! A možno naše děti,
jež na svět přivést pevnou vůli máme,
a ne-li my, ne oni, přísaháme,
že kavent našich směnek všecko splatí,
tož starý pámbů v nebi, lidé zlatí!
Dnes vzpomínám si bizarní té scény.
Jsou kulisy, jsou role proměněny
a herci také. Možná, v dálné Rusi
že bosáci ti hráli velké kusy,
snad pokyn ruky jich odmítavý
se šíjí srážel urozené hlavy,
snad na jich slova rudý kohout sedal
na panská sídla, kde jim nikdo nedal
kdys ani pohled. Snad teď, továryši,
si hoví kdesi na zarudlém plyši
co hodnostáři nových řádů věcí.
A z číše štěstí nepřestává téci
jim radost života. Jim, jejich dětem,
jež vyrobili na své pouti světem.
A myslím-li dnes na ten koutek Krymu,
pod piniemi v tabákovém dýmu
zřím starce – Osud: sedí, pokuřuje
a usmívá se... V hlavě se mu snuje
týž obraz, jak se mně teď jeví tady;
dva bosáci a všecko dohromady,
co z nich se stalo. Šibalsky se směje,
má radost z komického toho děje
a směje se tím smíchem spokojeným
nad vtipem nenovým, však podařeným.