Den slavnostní! Co bylo shonu, křiku,
co pohledů na líné hodiny,
než ručičky se svezly ciferníku
na místo, kam jim prsty matčiny
určily vyplnění dnešní touhy –
snad v celém žití jich den jediný
jim nebyl dosud jak ten dnešní dlouhý!
Konečně v boudě z hrubých prken sbité
se nakupil sbor hlav se tísnících,
kde již jim věští rozkoše ty skryté
opony obraz v barvách křičících
a za oponou šramot, váda hlučná;
teď stichlo vše. Lem pomalu se zdvih’,
a z jeviště řeč ozvala se hlučná.
Kus pěkný byl. Ty bylo v zámku krále,
jenž otcem spanilé byl princezny,
jí vlečku nosil páže vtipný stále
a miloval ji rytíř líbezný,
jenž před oknem jí se svým sluhou stával
a každé noci v její sladké sny
on zpíval a ten sluha k tomu hrával.
Však starý král ze sousedící země,
jenž nosil pozlacenou korunu,
tam přišel náhle, hlas mu zněl vždy temně,
a posadil se k otci na trůnu,
rytíři jeho stáli kolem v šeru
a zírali kams okny na lunu,
a král ten starý za choť chtěl tu dceru.
Král-otec na to odpověděl vlídně,
i krásná dcera řekla „ano“ hned
a usedla pak s králem starým klidně
do kočáru, jenž měl ji odvážet,
a rytíř křičel: „Vrať se k svému druhu,
má princezno, ó vrať se, vrať se zpět!“ –
a v tom čert odnes’ rytíře i sluhu. – – –
A teď v snech svojich, děti roztomilé,
vy uvidíte často tento děj
a v samotě za podvečerní chvíle
na osůbky své vmyslíte se jej –
až na tu svatbu s oním starým králem,
až na konečný onen čertův rej –
při kterém div jste neplakali žalem.
Ó žijte v snech těch – skutečnosť vás zbudí,
v zrak procitlý vám blyskne prosy třpyt,
ty vzdušné city uniknou vám z hrudi,
a srdce bude jiným bohům bít,
a kdo ví, co vás jednou ku oltáři
povede s mužem, s nímž budete žít,
však jako jiným klid vám zaplá v tváři.
A vzpomenete-li si jednou dále
na rytíře z těch dávných dětských let,
na princeznu a bohatého krále,
a tehdejších snů svojich vábný svět –
pak řeknete, že láska čistá, snivá,
jen v komediích ještě vyjde v květ,
a tam že už i špatný konec mívá...