V DĚTSKÉM DIVADLE.

V DĚTSKÉM DIVADLE.
Den slavnostní! Co bylo shonu, křiku, co pohledů na líné hodiny, než ručičky se svezly ciferníku na místo, kam jim prsty matčiny určily vyplnění dnešní touhy – snad v celém žití jich den jediný jim nebyl dosud jak ten dnešní dlouhý! Konečně v boudě z hrubých prken sbité se nakupil sbor hlav se tísnících, kde již jim věští rozkoše ty skryté opony obraz v barvách křičících a za oponou šramot, váda hlučná; teď stichlo vše. Lem pomalu se zdvih’, a z jeviště řeč ozvala se hlučná. Kus pěkný byl. Ty bylo v zámku krále, jenž otcem spanilé byl princezny, 98 jí vlečku nosil páže vtipný stále a miloval ji rytíř líbezný, jenž před oknem jí se svým sluhou stával a každé noci v její sladké sny on zpíval a ten sluha k tomu hrával. Však starý král ze sousedící země, jenž nosil pozlacenou korunu, tam přišel náhle, hlas mu zněl vždy temně, a posadil se k otci na trůnu, rytíři jeho stáli kolem v šeru a zírali kams okny na lunu, a král ten starý za choť chtěl tu dceru. Král-otec na to odpověděl vlídně, i krásná dcera řekla „ano“ hned a usedla pak s králem starým klidně do kočáru, jenž měl ji odvážet, a rytíř křičel: „Vrať se k svému druhu, má princezno, ó vrať se, vrať se zpět!“ – a v tom čert odnes’ rytíře i sluhu. – – – A teď v snech svojich, děti roztomilé, vy uvidíte často tento děděj 99 a v samotě za podvečerní chvíle na osůbky své vmyslíte se jej – až na tu svatbu s oním starým králem, až na konečný onen čertův rej – při kterém div jste neplakali žalem. Ó žijte v snech těch – skutečnosť vás zbudí, v zrak procitlý vám blyskne prosy třpyt, ty vzdušné city uniknou vám z hrudi, a srdce bude jiným bohům bít, a kdo ví, co vás jednou ku oltáři povede s mužem, s nímž budete žít, však jako jiným klid vám zaplá v tváři. A vzpomenete-li si jednou dále na rytíře z těch dávných dětských let, na princeznu a bohatého krále, a tehdejších snů svojich vábný svět – pak řeknete, že láska čistá, snivá, jen v komediích ještě vyjde v květ, a tam že už i špatný konec mívá... 100