U NÁS...

U NÁS...
Den po dni míjí, měsíc po měsíci, rok po roce se rychle utrácí, a jako bídná kára po silnici se bludný život k hrobu trmácí. Čím dál, tím víc se horší naše časy, ubývá citu, mizí zápal, vzlet, ubývá pravdy, přímosti a krásy, jež zbyly troskou ještě z zašlých let. Básně jsou pustým dýmem prázdné hlavy, cit nemluví z nich k srdci teplem svým, verš suchý se v nich pracně k verši staví a divou honbou zachycen jest rým. Žena, k níž přilnout chceme přítulněji, je divnou sfingou, leccos mluvící, 69 lze málo věřit pestré řeči její jak vábným růžím její na líci. A vřelým citem dobře nalíčeni zde vážní lidé chodí po zemi a vzájemně, jak jsou už naučeni, se krmí zvetšelými frásemi. Na duši dědíc otců všechny hříchy a trpký posměch kouzlíc na ústa a plna hloupé, bezdůvodné pýchy nadějná naše mláď nám dorůstá!... Jak chorý často, který sotva tuší, že v hrob jej sklátí nemoc smrtící, tak říkáme si, těžce choří duší: My zdrávi jsme a my jsme velicí!... Však svěsíme přec hlavy v chvíli jistou a teskné hlasy šumí z českých niv – náš národ dovede být pessimistou ze špatných cigar, špatných piv... 70