PÍSEŇ O IDEÁLECH.

PÍSEŇ O IDEÁLECH.
Hoch kráčí bledý s plavým vlasem a planoucíma zrakoma, a v rukou lýra sladkým hlasem se chví a toužně duní časem, a jinoch květnou nivou stoupá, zrak nadšený se v modru koupá, kde světlých vidin sta se houpá, a v skráň mu bije křídloma. A zasvěcuje svoje vzněty a všechny síly v žití svém, svých činů nejkrásnějších květy a myšlének svých celé světy jen lidstva na trůn povznesení, své vlasti, rodu oslavení, a v mladistvém tom zanícení chce býti jeho Tyrtaeem. 75 Dva modré zraky dál mu planou na čarovných snů obzoru, květ ženství, neskvrněný hanou, mu klesne na hruď milovanou – pak jeho slavné, velké jméno, glorií věčnou ozářeno, ve srdcích lidstva bude čteno a v pyšných deskách z mramoru. Jest z hocha muž, a v život vkročí, jejž zřel jen clonou mlhavou, ty vidiny mu mizí z očí a lehce vzduchem dál se točí, v nich jeho zrak se ještě stápí, co prósa tkne v něj ostré drápy, a již svou drsnou cestu skrápí svých zraků rosou krvavou. A přejde čas – a všemu zvyká, a k žití chuť v něm vítězí, a v suchá akta úředníka květ citů suchý uzamyká a tloustne, dbá teď o něj žena, jež nad předsudky povznešena – 76 cit, krása její nahrazena mu hojně byla penězi. Neb pod prapor se staví fráse, prý v služby svého národa, a radami a řečmi háze, chce copů, šosů bořit hráze, zná ledabylo vlasti děje, při pivě české písně pěje – a kde se úsměv, zlato stkvěje, tam krev i duši zaprodá! Neb aspoň přísným soudcem býti chce v říši volné umění, a vše, co němůž’ pochopiti, chce katovsky jen popraviti, neb pustým úsměškem to stihá, kde posvěcení blesk se mihá – jen všednějším čím která kniha, tím líp ji v chvále ocení. Jen vy, vy řídcí vyvolení, jenž blouzniti jste přestali v tom nerozumném zanícení a v ideálech, kterých není; 77 již umění jste milovali, jichž soud předsudek nezahalí, již máte vášně, hněv a žaly, v čemž jste vždy lidmi zůstali; vy tvoříte, a trpkosť, bída jest truchlivým vám údělem, vám myšlénky ten kritik hlídá, a professor rad napovídá, a úředník od svého stolu a politik v svých věrných kolu útrpně hledí na nás dolů – a pokračují v díle svém. A to vše přejde. Frašku bědnou přestanou oni všichni hrát. Smrť přetrhne jim rukou lednou tu efémerní práci jednou i plané činy nečinnosti. A za pár roků v budoucnosti si bude prachem jejich kostí, jich jménem, soudem vítr hrát! 78