ŠTĚSTÍ.
Paní Bertě Schubertové.
Byl večer červnový. Při světle lampionů
na velké terasse si k čaji usedli.
V dam sboru, halících se v bílých plaidů clonu
comtessa Lucie, květ krásný, pobledlý,
si sedla nesměle, ač v modrých očích jejích
hvězd záře čarovná tak vábným leskem plá.
Čas plynul příjemně, a na všech obličejích
se zřejmě značila nálada veselá.
Řeč byla o štěstí. A professor kýs šedý
tam sebrav zevrubně vše možné v úvahu
děl: „Básník řekne vám, že jest to přelud bledý,
jenž v letu spočine vám někdy na prahu,
či zářný meteor, jenž svitne vám jen jednou,
či svůdná bludička, jež v bahno svede vás –
toť vše jsou obrazy, jsou staré a již blednou,
127
já myslím, že se to dá říci prostě snáz:
Jest štěstí okamžik, jejž urvem’ rukou smělou
a prožijeme pak dle libovůle své,
a dobu života-li vyrvem’ času celou,
pak žití toto as se šťastným žitím zve.
Však, dámy, pánové, v čas zašlý hleďme zpátky:
Kdo o kom říci můž’, že vždycky šťastným byl?
Pár chvilek najdeme, kdy byl ten život sladký,
však stály za to ty, by člověk všechno žil?“
A řečník pohledem do tváří všechněch vniká.
Tu baron hostilel děl hlasem sípavým:
„Ó, pardon, pane můj, vy znáte plukovníka?
Můj přítel, plukovník, dnes vám ho představím.
Již dlouho čekám jej a dnes zde musí býti.
Ten chvilky jedné neztratil v žití svém,
ten, prosím, měl zde vše, co může srdce chtíti,
a také užil vše, co dáti může zem.
Rod jeho datuje se z věku patnáctého,
má v Čechách panství pět, byl dobře vychován,
co možno z vědy vzít, duch osvojil si jeho,
jest jezdcem výtečným a muž par excellence,
a krásným ještě dnes, ó v mládí jeho květu
co nocí bezsenných přinesl jeho zjev
128
kněžnám a zpěvačkám a damám od baletu,
nu, zkrátka, kam jen hled’, tam bouřil ženskou krev.
Však neoženil se, jak motýl ze květiny
med sladký vybere a letí klidně dál,
tak on, kde přáno mu, užívat nebyl líný,
a, prosím, užívat můj přítel dobře znal!
Měl tucty soubojů, v nichž soky pošramotil,
sám ze všech vycházel jak vítěz neraněn,
a mluvka největší a sebe větší hřmotil
ni dnes se nedotkne cti jeho slovem jen.
Má hojnosť přátelů, upřímných, obětavých,
jest hotov za ně vše a oni pro něj dát,
jest přímen, otevřen, neschopen řečí lhavých,
jak pravý voják vždy a nikdy diplomat.
A jaký hrdina! On v šestašedesátém
s půl regimentem jen kryl ústup armády,
byl v seči nejtužší, kol něho divým chvatem
se všechno řítilo v krvavé hromady,
on vyšel z boje zdráv, byl vyznamenán řády
a chválou nejvyšší, jest čtyřicet mu let
a bude v podzimku, jak nyní známo všady,
již generálem, jeť on v prvé řadě hned.
Jest šťastným žití to? Nuž prosím, ctěný pane,
co soudíte as vy teď o mém příteli?“ –
129
„Toť všechno hezké jest, však častokrát se stane,“
děl vážně professor, „a vždycky, chcete-li,
že v žití člověka, byť plném všeho štěstí,
jak třeba život ten, jejž jste teď líčil nám,
hodina jediná příšerně zašelestí,
a zvuk ten dorazí až k srdce hlubinám,
a rcete po letech, by člověk tento vložil
tu jednu hodinu a život na váhy,
a pak ať odpoví, zda všechno, co kdy prožil,
za jeden okamžik ten stojí neblahý!“
Vše zadumalo se. Lucie zřela v dáli.
Kol půlkruh nebeský byl poset hvězdami,
vzduch plný vůně byl a z temna zaléhaly
sem hlasy bdících psů. Stesk divný, neznámý
chvěl duší Lucie. Ji rodičové přísní
v svět velký uvedli před rokem v podzimi,
dřív znala z románů jej veršů jen a písní,
a oplétala jej domysly vábnými.
Jak dítě nesmělé se něco ptáti bála,
vždy byla samotna, ač kol byl hostí kruh,
však slovo každičké do duše ukládala,
děj každý dopředla si pásmem sterých duh.
Teď štěstí, plukovník vířily její hlavou,
přítelem otec mu, jak byla zvědava!
130
tak teskně hleděla v dál v nebes klenbu tmavou
kde světel zářivých hořela záplava...
Host nový! Čekaný! Již plukovník jest tady.
Lev bitev, salonů! Toť postať vznešená!
Zrak tmavý jeden žár, na prsou četné řády,
jak Herkul antický má mocná ramena.
Pár všedních, nutných slov se prohodilo kolem,
plukovník představen se rázem s všemi znal,
k Lucii usedá si za podlouhlým stolem
a pije horký čaj a rozmluva jde dál.
Tož nejdřív noviny (bylť plukovník rok celý
kdes v dáli na cestách a teď se vracel zas),
pak trochu vzpomínek, jež společně tak měli,
na ženy, zábavy a mnohý hodokvas
plukovník s baronem si z hrobů vyvolali,
a vtipy sršely, a u stolu zněl smích,
a roje anekdot hned kolem polétaly,
jež každý odnes’ si z dob svojich prožitých.
Lucie jediná se jednou neusmála,
a když se plukovník k ní řečí obrátil,
dvé promluvila slov a myslit dál se zdála
na cosi jiného, než o čem hovor byl.
Noc letem kvapila. A měsíce srp žlutý
již nad východem stál ve světlé glorii.
131
Zvuk hodin na věži se rozleh’ táhlý, dutý,
nad krajem poklidným dvanáctá odbíjí.
Zábava skončena. Již čas jest také spáti.
Tu k hosti přistoupla Lucie nesmělá:
„Ó, pane, promiňte, snad dětskými se zdáti
vám budou řeči mé, však ráda věděla...“
„Ó, k službám, comtesso!“
A náhle dodala si
Lucie odvahy a chvějně ptala se:
„Zda, když jste vzpomínal na zašlé všechny časy,
kde štěstí jasná tvář vždy na vás smála se,
zda přál byste si kdy to žití prožít znova
od mladých let až sem k té dnešní setkané?“
A plukovník hled’ v noc, a temně zněla slova:
„Nikda ne!“...
132