V PROTĚJŠÍM OKNĚ.

V PROTĚJŠÍM OKNĚ.
Mha šedá na střechy se snáší a řídne slunce ve třpytu, jenž líné šero z ulic plaší a tmavé stíny z blankytu. Roj holubů vždy ku deváté zřím, nad domy jak dá se v spěch jak body letí v záři zlaté a stříbro plá jim na křídlech. V té hodině u okna stoje zřím naproti vždy v oken řad, jak vkročí služka do pokoje a začne okna otvírat, a vedle ní se vždycky jeví, – když v pokoj padne ranní zář – 16 drobounká postavička děví, jež pobledlou má drobnou tvář. Ji znám. Ji zovou „slečnou Katty,“ ač dvanáct roků sotva jí, dle „Bazaru“ vždy nosí šaty a ji dle mody česají. Já vím, než k oknu přistupuje, ze zhlídne v zrcadle se svém, že vábný úsměv nastuduje a srovná vlasy nad čelem a pro effekt blíž fauteuil staví, kde usedne s románem svým – a mne ta komedie baví, já s úsměvem ji pozdravím. Tak ku desáté odcházívá, a piana hned slyším žel, to ona sama hrá a zpívá, co nesmrtelný Schubert pěl. Ty tony falešné, hlas slabý, a přec poslouchám každý den, 17 mě nápěv i ta slova vábí pro zvláštní jeden pocit jen: Je mi, jak na stromku bych suchém byl lístkem, zbylým do máje, a stromek vedle bují ruchem se zelenaje, zkvétaje. A vždycky k zrcadlu se stavě bedlivě pátrám v rysech svých, zda není sníh už na mé hlavě a kolik v čele, v líci rýh... 18