MNĚ BYLO TESKNO...

MNĚ BYLO TESKNO...
Mně bylo teskno v živém ruchu, když odpoledne v dumách svých jsem maně bloudil v žhavém vzduchu po horkých Pražských chodnících. Zdi domů v žáru líně spící, hluk vozů, lidstva pestrý řad, jenž kolem pouští s vážnou lící těch nejhloupějších řečí spád, pár přátel, o nichž pověsť hlásá, že mody lvi jsou bezvadní, jimž celá zrcadlí se krása tam v každé skříni výkladní, a dámy, které vábně staví vstříc líčko, pudrem uvadlé, 32 a úsměv rozmarný a smavý, jak naučen byl v zrcadle – pryč odtud, pryč, zde zmírám nudou, jež horší než klid hřbitova, ven, v dědinu tu svoji chudou, v klid idyllický venkova! Vše splněno. Mám zas ty kraje a lesy v modrém obzoru, ty aleje, kde plod už zraje, a ptactvo kde dlí v hovoru. Je dívka zde, čtla moji knihu, mne z celé duše ráda má, zrak její oheň, v kterém v mihu hned modrý jas, hned vášeň plá! Lid dobrodušný si mne váží pro pověsť, jež mne provází, rád svěřuje mi, co jej blaží a rady bere v nesnázi. 33 A přec mne nuda jímá v spáry, a zas se mi vše protiví, kraj, alej, les i lásky žáry, i lid ten dobrý, poctivý. A jako dítě rozmazlené, jež, nevyzpytno v přáních svých, chce hračky dávno zavržené a nic mu nenahradí jich, tak vždycky po hodině páté, když vzplane západ veliký, rád chtěl bych z dědiny té klaté zas na ty Pražské chodníky, kde brzy vzplane světlo steré, kde vozů hluk a lidstva řad, kde maně se mi v ucho dere těch nejhloupějších řečí spád, kde jdou kol moji známí rojem, jichž nesmí tknout se pověsť zlá, a krásky, kterým pod závojem ve zracích reflex světel plá... 34