IDYLLA Z PARKU.

IDYLLA Z PARKU.
Lip alej sype zápach jemný a stín na šedou silnici, po jedné straně park je temný, po druhé žito zrající. Dne žár když s mírným chladem splývá, a zlatý západ krvácí, v tom parku každodenně dlívá náš kníže s kněžnou při práci. A kněžna – ruce v rukavičkách – tam konev nosí zelenou, a pot jí hrá na růžných líčkách a lepí kadeř zlacenou, jí voda smáčí neustále lem šatů drahých růžových, 105 však zalévá dál vytrvale svých růží záhon nachových. A kníže rýč zas v zemi boří, však víc se o něj opírá a k ní, jíž líčko vábně hoří, se zalíbením pozírá. „Má drahá, vy se unavíte, jste v žáru jak těch růží květ!“ „Vy za to notně lenošíte!“ mu kněžna hrozí prstem zpět... Kýs podruh s opálenou tváří, na čele plno krůpějí, dva pytle veza na trakaři teď zastavil se v aleji. Smek’ čepici, pot s čela stíral a černou mříží bez hnutí k té hravé práci pánů zíral a poslouchal je v napnutí. 106 Po práci utrh’ kníže s keře tam nejkrásnější rudý květ, a vetk’ jej kněžně do kadeře, když do zámku se brali zpět... A trpkosť chvěla z nenadání teď sivým čelem podruhu: Tak den by měli být ti páni s tou bílou rukou u pluhu... Však hned zas zahnal s čela dumy a usmíval se hledě k nim, jak to jen česká duše umí tím úsměvem svým dobráckým... 107