ČASOVÁ.

ČASOVÁ. Příteli Karlu Horákovi.
V radosti, plesech, bouření a zpěvu náš plyne stále život národní, jsme při tom hrozni v spravedlivém hněvu, však k rázným činům nikdy rozhodni. My máme strašných hromů, blesků celý – národní jmění – nekonečný sklad, a dovedeme, vztekem rozechvělí, drát telegrafní jimi přetrhat, je v časopisů sloupce vrhnem’ prudce a při pivu pak kdesi ve skrytu, my čtouce je, si vítězně mnem’ ruce: „Ó, potomci jsme zase Husitů!“ Jak děti bojácné my málo smělí, vždy hrozit máme krásně ve zvyku, 66 při každé hádce svému nepříteli těch velkých, mrtvých silou tatíků, a vztek nás jímá, zříme-li, jak chví se tak málo hrozbou naší přestrašen, my citirujem’ zase v časopise ty otce dávno mrtvé z hrobů ven – však buďme rádi, že už oživené víc nevstanou ty mocné postavy, vždyť nejdřív na své plémě nezdařené by zdvihli palcát krvavý! „Národní“ barvy, papír, kroj a zpěvy – my „národnosť“ už vtlučem’ do všeho, – vše vlastenecký nátěr u nás jeví, však vlasteneckým není ničeho, vzdor básním, které vlastenectvím dýší, jichž tucty vylétají každým dnem, však nevěří v ně ni ti, již je píší, ni my, když je tak bez zápalu čtem’; národní v pravdě jest ta komedie, již nadšeně zde známe všichni hrát; vážně a svorně se zde souhra lije – a cizina se neustává smát. Jsme na to hrdi, že jsme z hrobů vstali, kam před věky nás přísný osud sklál, 67 však sotva jsme své údy narovnali, k propastem jiným bereme se dál a zříce zpět, jak hrob ten zraku mizí, my propukáme stále v jásot, zpěv, píšeme verše, oblékáme řízy a pěníme si pivem horkou krev – však nikdo, nikdo není mezi náma, jenž bystře, vážně k předu pozírá: kde strašněji než bělohorská jáma se bezedný hrob pro nás otvírá! A potom? potom? Věky přejdou v kmitu, a plémě jiné cizích jazyků v zem vtrhne boucharonských Sybaritů po neslavném jich trapném zániku, my zahyneme v radosti a zpěvu a přetrháme telegrafní drát, protesty, hromy velikého hněvu a deštěm žurnálových kanonád – pak v museum, jež stavíme teď krásně, se sláva naše snese celičká: protesty, řeči, vlastenecké básně a červená nade vším fánglička!... 68