ANTICKÁ KRÁSKA.

ANTICKÁ KRÁSKA.
Jí štíhlý zjev za krásné věno a bílou pleť dal štědrý los a Helena jí bylo jméno a měla antický též nos. Kdo zřel ty rysy hrdé hlavy, kdo zřel tu bílou, vážnou líc, dech cítil bázně ostýchavý a zraků nemoh’ vznést jí vstříc. A hříchem už se zdálo býti chtít složit hlavu v ňadra ta, jež v taktu nepřestala chvíti se žádnou touhou projata. A nezdála se v tomto jasu pro jiného nic stvořena, 109 než obdivuje její krásu bys k zemi skláněl kolena. Tak vídal jsem ji. Maně vždycky otázka chvěla hrudí mou, zda jediný jest pocit lidský, jenž jal by ji tak mramornou! Však jedním citem lidským jatou když spatřil jsem ji jedenkrát, tu všechen lesk a hrůzu svatou jsem rázem cítil v dálku vát: Ta žena s antickým tím jménem jdouc do divadla v zimní den, tré párků hltně snědla s křenem a šla pak klidně na „Carmen“... 110