ZIMA.

ZIMA.
Hle, nuda přírody! kraj němý, sníh padá na tu spoustu lad, jak chtěl by staré svadlé zemi svůj vnutit nevinnosti šat. VšakVše bez hlesu, jen vítr fičí a bere kusy sněhu v plen, a dráty telegrafních tyčí v huk jeho mísí žalný sten. Jest saisona, kdy město žije při světle plynu, jež plá v mhách, jde zábava tam, poesie po ulicích i parketách, tam koncert, divadla a plesy, tam žurnálů klep jízlivých, 52 tam vtipy, jichž se mnozí děsí, a hovor, radosť, ruch a smích. A přec v tom šumu a v tom lesku lze bolné tony poslechnout, tu elegii plnou stesku, již dýchá sál a každý kout, a ples a smích ten jásající přec hořkých slz těch nestají, jež lidstvu po uvadlé líci tam bouřným proudem stékají, a v duši jich tvé oko vidí tu nudu, žal a zoufání, jež z domů pudí tyto lidi a v zábavy je pohání – však cit-li tvůj už ztvrdl v skálu, v tvém nitru červ-li hlodavý – v tu směs se vrhni smíchu, žalů, a to tě aspoň pobaví, 53 jak setkal by ses v noční chvíli se zoufalcem, jenž v rozmaru zpěv pěje sobě rozpustilý a jed si pije z poháru... 54