Bez názvu (1889)

Básně, 1885-1888, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA. SVAZEK XXXIX.
BEZ NÁZVU.
BÁSNĚ J. S. MACHARA (1885–1888.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1889.
[2] J. S. MACHAR:
BEZ NÁZVU.
BÁSNĚ. (1885–1888.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1889.
[3] M. A. ŠIMÁČKOVI.
[5] Vám, drahý příteli, připisuji tuto knížku. Bylo to v oněch smutných pro mě dobách, kdy jsem psal „Kapitoly z mého románu“ a „Dissonance.“ Všechny redakce mi s politováním a hrůzou vracely mé verše zpět – Vy jediný Jste je tiskl, Vy jediný Jste mě povzbuzoval a dodával odvahy. Přijměte tuto knížku laskavě, podává Vám ji vděčnosť a přátelství. MACHAR.
[7] I.
Já.
[9]
JARNÍ CAUSERIE.
Již teplý dech a zlatá záře, jež z rána padá v ulici, hlas žurnálů a kalendáře a v klecích jatí slavíci, a skřivánků zpěv, který maně přes hradby v město zalétá, a verše, které odhodlaně vysýlá básník do světa, vše svědčí, že je doba tady, kdy zeleň šatí luh a sady, kdy hlučněj’ šumí proudy řek, kdy ve spletivu ulic, domů a v parcích nad vrcholky stromů roj začne létat vlaštovek. * * * [11] A naší městskou promenadou jde život jarní půvabný! Zde steré květy vidíš řadou, líc hebounká, vlas hedvábný; a v zracích hoří jarní žáry, a touha letí srdcem tvým, když zříš ty harmonické tvary, jež corsett s ňadrem bouřlivým tak výbojně na odiv staví; ve hrudi tvé se ledy taví, a šumí to, jak jarní proud, že hned bys chtěl tu jednu krásku, ať černo- nebo rusovlásku, zas k bouřným prsoum přivinout! * * * Dým, mlhy šumným větrem hnány přes město dávají se v let, tak s okna svého na vše strany se volně mohu rozhlížet: Nebe je čisté, azurové jak milující dívky zrak, a zdouvaje své plachty plove v dál po něm stříbrošedý mrak, 12 a jeho stín se dole žene přes domy, sluncem ozářené, přes temně rudých krovů sbor; vzduch je tak jasný, v dáli šedé se klenbou sklání nebe bledé k modravým hlavám mlžných hor. * * * Teď asi po černavé nivě pluh vleče bílých volů dvé, a oraje hoch myslí snivě si o zeleni mladistvé, jak pokryje lán do měsíce, jak vyžene ven klasů dav, ty budou žloutnout víc a více a pole bude zlatohlav! a hoch zná jedny vábné vlasy té barvy jak ty zralé klasy – ó jistě otec dovolí svým zvát mu vlas ten, tílko k tomu, až úrodu tu svezou domů pod doškový krov stodoly! * * * 13 Hle, sněženky už prodávají, a vonných fial kvete říš, bez, konvalinky budou v máji... toť při tom nejvíc nudno již, že napřed vím, co přinese mi ten pedantický času let, co na té staře-nové zemi mám v záští mít, mám návidět, že budu zřít, jak v každé hrudi se nové lásky znovu budí, rty žhavé znovu k sobě lnou, a že ty květy všechny svadnou, a že ta srdce fádně schladnou, a vše že větry rozvějou... * * * Je tomu rok, co vlaštovička přinesla jaro v srdce mi; vlas měla tmavý, její líčka se zardívala růžemi, já o páté již vstával ráno, já líbal ji – a jaký div! já nepřel se, já řek’ vždy: ano, ať tvrdil kdo chtěl cokoliv – 14 však přišel podzim... vlaštovka má je daleko kdes za horama – – má hruď je poušť a trosky, led; že teď, kdy jiné ptáče s jarem v tom hnízdě chtělo bydlet starém, jen hlédlo tam – a létlo zpět... * * * Rád nemám žádné z toho kvítí, co v bujném jaře vzkvétá tu, mne dojme zas, až budu zříti ty bílé květy akátu. Ty květy tenkrát napadaly na stezky v parku písčité, že posypány býti zdály se vonným sněhem v chvíli té; a ve květech těch vytlačený jsem viděl nožek krásné ženy těch malých, drahých nožek sled – to mého jara, mého vzletu, jak odcházela po tom květu ode mne tenkrát – naposled... 15
V PROTĚJŠÍM OKNĚ.
Mha šedá na střechy se snáší a řídne slunce ve třpytu, jenž líné šero z ulic plaší a tmavé stíny z blankytu. Roj holubů vždy ku deváté zřím, nad domy jak dá se v spěch jak body letí v záři zlaté a stříbro plá jim na křídlech. V té hodině u okna stoje zřím naproti vždy v oken řad, jak vkročí služka do pokoje a začne okna otvírat, a vedle ní se vždycky jeví, – když v pokoj padne ranní zář – 16 drobounká postavička děví, jež pobledlou má drobnou tvář. Ji znám. Ji zovou „slečnou Katty,“ ač dvanáct roků sotva jí, dle „Bazaru“ vždy nosí šaty a ji dle mody česají. Já vím, než k oknu přistupuje, ze zhlídne v zrcadle se svém, že vábný úsměv nastuduje a srovná vlasy nad čelem a pro effekt blíž fauteuil staví, kde usedne s románem svým – a mne ta komedie baví, já s úsměvem ji pozdravím. Tak ku desáté odcházívá, a piana hned slyším žel, to ona sama hrá a zpívá, co nesmrtelný Schubert pěl. Ty tony falešné, hlas slabý, a přec poslouchám každý den, 17 mě nápěv i ta slova vábí pro zvláštní jeden pocit jen: Je mi, jak na stromku bych suchém byl lístkem, zbylým do máje, a stromek vedle bují ruchem se zelenaje, zkvétaje. A vždycky k zrcadlu se stavě bedlivě pátrám v rysech svých, zda není sníh už na mé hlavě a kolik v čele, v líci rýh... 18
OUVERTURA NOVÉHO ROMÁNU.
Ó začíná to jako obyčejně: Ty snivé, plaché pohledy, to rdění tajené a zřejmé stejně, a bez příčiny slzy, smích – Znám nazpaměť již tuto komedii, a to jest při tom nudno nejvíce; to bude, vím, směs prosy s poesií, jak byla v dobách minulých. Vím, na plesu kdes, že tisk ruky vřelý, vzdech významný a tanec vášnivý, či z vlasů tvojích kvítek uzardělý, tajemství tvoje zradí mi, vím, že pak denně budem’ hovořívat řeč vážnou, mnohé hlouposti, 19 že budu rád se v tmavý zrak tvůj dívat a líbat tě rty žhavými, a vím, že jednou v smutné podjeseni, až park své žluté listí sesype, jak herci dlouhou hrou již unavení, my budem’ konce sobě ždát. A v stesku strojeném a žalu mnohém a v slzách, které v srdci nepálí, vím, že si dáme potom oba „s bohem“ a proč? – nebudem’ sami znát... 20
MOJE ZÁTIŠÍ.
Mám okno na střechy a na komíny vzhůru, na střechy taškové, jež v šedo prokvétají, den celý z komínů zřím stoupat šedou chmuru, a na střechách zas vrabci štěbetají. A z dola vystoupá ve šumném víru ke mně žen hlas, zpěv kanárů a dětské nářky lkavé a báby vzkřiknutí, neb žid v to volá temně, a kolovrátky tam vřískají pronikavé. A chvilkou slyším zpěv, jejž hnedle kašel zdusí – to šička naproti – bnedhned začíná pět znova, ta souchotiny má, zrak modrý a vlas rusý, hoch vzat jí na podzim k hulánům do Krakova – Kus nebe střechami se zvědavě sem dívá a západ vidím plát tam v jedněch oken lesku, za noci hvězdný třpyt mi přímo v okno splývá při vánku šumění a při kočičím vřesku... 21
JEDNÉ MALÉ MRTVÉ. (Paní Luise Chourové.)
Tak byla jako poupě jara, jež přestává být poupětem, jak dítě, v němž krev mladá hárá, však nebyla víc dítětem. Již dlouhé šaty oblékala, a s parasolem vždycky šla, však tajně s loutkami si hrála a Robinsona v slzách čtla. A tu jsem zřel – před smrtí její to na čtrnáct dní bylo as. Ó, dítě, nevím, půvabněji zda někomu se zjevila’s! 22 Na bílém čele prokmitaly jí vábně žilky modravé, a nebeským jí leskem hrály ty oči dobré, zvědavé. A kol té hlavy vlasy zlaté tak sily půvab zářící, jak gloriola jedné svaté ve knížce její modlící. Tak ležela tam klidně, tiše, tak úsměvná a vážná tak, jak z nadzemské již odkud’s říše v zem bídnou upřela by zrak. Jak přál jsem jí v té chvíli vřele, by zdráva zase povstala, však se znakem tím v očích, v čele, kde bledá smrť ji líbala. By modré žilky prokmitaly v tom čele, plném lilií, jež zlaté vlasy oblétaly té svaté rovny glorií, 23 by zůstal pohled nebeský jí, ten úsměvný a vážný tak, jak když jdouc k nebi, zemi míjí, a přec k ní upírá svůj zrak... 24
LETNÍ ZÁTIŠÍ.
Kdy žárem puká země hnědá, a vzduch se vlní prohřátý, a jemná vrstva prachu sedá na trávu, listy, na šaty, rád usadím se v klínu háje, kde hluboký jest chladný stín, kde pod listy se ukrývaje květ voní něžných konvalin, kde ticho ruší jen dech vánku a potok věčným šuměním, a pták, jenž v odpoledním spánku byl vzrušen líným krokem mým. Tu napadá mi v této tiši, kde dříme celá idylla, 25 jak jiný každý poet vyšší na Theokrita, Virgila by vzpomněl hned a v hrudi buků v té bukolické náladě, zřel v antické by písně zvuku v líc prostovlasé Dryadě, a v pařezu, jenž pokryt mechem, tlí pod lopuchy lupeny, snad Pana zřel by, který dechem zpit léta dřímá zemdlený, a bílých nymf té vody v šeru by viděl plout snad zlatý vlas, a Satyry – a nevím věru, co jiný poet zřel by as! Však já, jenž z prosy piju zřídel, jak dá mi doba pokleslá, a jehož duše nemá křídel, by z prachu výš se povznesla, 26 zde trávím leže od dne ke dni ve společnosti cigary, jež výtečně v čas odpolední dotěrné plaší komáry... 27
A ODPUSTÍ...
Až na svou první lásku jednou, má krásná, budeš vzpomínat a uvažovat myslí lednou, ký divný los ti tenkrát pad’ – až reka uzříš dětských snění ve chudém prosy oděvu, bez horoucího zanícení a bez vylhaných úsměvů – až poznáš, že ta láska jeho byl slední, chabé jiskry pal ze žáru kdysi velikého, jenž však už jinde doháral – až poznáš, že ta políbení, jež na tvé čisté rety sil, 28 ni malou částí toho není, co hazardně dřív utratil – až poznáš, že ta hruď, kam kladla jsi hlavu, plnou božských vnad, už sopka byla dávno schladlá, v níž byl jen horký popel snad – až poznáš, že to troska pouhá, s níž maně jsi se setkala, k níž tvoje žití, tvoje touha se omylem jen upjala – Ó, viď, že nebudeš mu láti v té trpké pravdy hodině, a té své lásky litovati, již dala’s mu tak dětinně, že pro ta políbení zbylá, jež na tvé rety skanula, pro všechno, čím ta jeho síla pod žárem tvojím vzplanula, 29 pro trosku, jež svou kotvu vrhla ve srdce tvého tichou skrýš, když bouře zlá jí plachty strhla, ty jistě, krásná, odpustíš, vždyť to tvé srdce vždy ti poví, když hněv by náhlý tebe jal, že, ač to byl groš jeho vdoví, on jej přec celý tobě dal... 30
ČERVENCOVÉ JITRO.
Dnes žárem praží slunce vyschlou zemi, a obloha se v žhavých mráčcích bělá – co dělat? Ležet klidně pod olšemi a v řeku zřít, jak plyne zlenivělá. Já kdysi běhal všemi ulicemi – den jak dnes žhavý – zmořen byl jsem zcela, bez dechu téměř, s potu ručejemi za dívkou, která podobu tvou měla. Jen podobu tvou!... Mnohý kousek hloupý vyvede člověk s prudkou krví mládí, však přijde čas, a rozvaha v um vstoupí... Má dávná láska s bílým parasolem teď z domu jde as... Klidno je tu kolem, a ten stín olší příjemně tak chladí... 31
MNĚ BYLO TESKNO...
Mně bylo teskno v živém ruchu, když odpoledne v dumách svých jsem maně bloudil v žhavém vzduchu po horkých Pražských chodnících. Zdi domů v žáru líně spící, hluk vozů, lidstva pestrý řad, jenž kolem pouští s vážnou lící těch nejhloupějších řečí spád, pár přátel, o nichž pověsť hlásá, že mody lvi jsou bezvadní, jimž celá zrcadlí se krása tam v každé skříni výkladní, a dámy, které vábně staví vstříc líčko, pudrem uvadlé, 32 a úsměv rozmarný a smavý, jak naučen byl v zrcadle – pryč odtud, pryč, zde zmírám nudou, jež horší než klid hřbitova, ven, v dědinu tu svoji chudou, v klid idyllický venkova! Vše splněno. Mám zas ty kraje a lesy v modrém obzoru, ty aleje, kde plod už zraje, a ptactvo kde dlí v hovoru. Je dívka zde, čtla moji knihu, mne z celé duše ráda má, zrak její oheň, v kterém v mihu hned modrý jas, hned vášeň plá! Lid dobrodušný si mne váží pro pověsť, jež mne provází, rád svěřuje mi, co jej blaží a rady bere v nesnázi. 33 A přec mne nuda jímá v spáry, a zas se mi vše protiví, kraj, alej, les i lásky žáry, i lid ten dobrý, poctivý. A jako dítě rozmazlené, jež, nevyzpytno v přáních svých, chce hračky dávno zavržené a nic mu nenahradí jich, tak vždycky po hodině páté, když vzplane západ veliký, rád chtěl bych z dědiny té klaté zas na ty Pražské chodníky, kde brzy vzplane světlo steré, kde vozů hluk a lidstva řad, kde maně se mi v ucho dere těch nejhloupějších řečí spád, kde jdou kol moji známí rojem, jichž nesmí tknout se pověsť zlá, a krásky, kterým pod závojem ve zracích reflex světel plá... 34
RELIQUIE.
Tak dvě, tři upomínky chudé jak smutný plápol hrobních svic, toť vše teď, co mi z lásky zbude – a nic víc. Ty vaše oči vidím líné, jež nedoved’ jsem – víte snad – na světě nikdy k věci jiné přirovnat. Ó, polních chrp těch barvu mají, jež slunce žárem zbledly již, a líně vzhůru pohlédají v modrou říš. 35 Měl jsem je rád v té unylosti i rád v těch okamžiků pár, kdy pod polibky, v tanci, zlosti vzplály v žár... Na nožky vaše myslím malé, ty pracovité, vábné tak, že svedly k sobě v každém bále každý zrak. Ó, jak mi smutně zní tón známý, když slyším někde hrát neb pět tu polku, již jsem tančil s vámi naposled... Pak na ten parfum vzpomenu si a vždy mne pojme teskný žal, tím vždycky váš vlas jemný, rusý dýchával. Když pod stinnými stromů krovy jsem k vaším skráním rety klad’ – ó, mám ten parfum topolový z těch dob rád... 36 Toť vše, co mi teď z lásky zbude, jak smutný plápol hrobních svíc, tak dvě, tři upomínky chudé – a nic víc... 37
PROMĚNY.
Tys konvalinkou byla v jaru mládí, jež skryta vždycky vážnou vůni dýše, ji stinný lupen v žáru slunce chladí, a měsíce třpyt zapadá k ní s výše. Ó, tenkrát, slečno, vzpomínáte, na kruchtě vždy jsme zpívali, ty vaše drahé copy zlaté vám volně k zemi splývaly, vy v pausách upřeně jste zřela jen v malou knížku modlicí, a pověsť o vás roznášela, že hotovou jste světicí, že chcete pryč ze hříchů zdroje – tak ústa děla veškerá – a zanést vábné oči svoje v zdi pochmurného kláštera. 38 Pak byla’s něžným poupětem, jež záhy den ke dni rozvinuje svoje vnady – ó, znám ty muže, znám ty jejich snahy, už tenkrát připnout k prsoum květ ten mladý. Jak brzo, slečno, zapomněla jste kláštera a zbožných tuch, a proměněna rázem celá jste hrdě vstoupla v světa ruch! A na koncertech, plesích šumných váš vznášíval se vábný zjev, co srdcí pobouřil tam dumných, jak zpěnil mnohou mladou krev! A vy jste šla tak všeho středem, tak milá, krásná, vznešená, vše poraňujíc pouhým hledem – a sama nikdy raněná! Pak byla’s růží, kterou v podnebesí zář slunce plným, vábným leskem zlatí, a každého, kdo jda jí nevšimne si, hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti. A tenkrát, slečno, v davu jiných i já byl vaším ctitelem, 39 a na plesích a v parcích stinných, pod stromů milým ševelem my všední řeči pronášeli, jak se již vždycky mluvívá – ó, kde ten mladý zápal vřelý, ó, kde ta léta bláznivá!... My vzájemně si přáli štěstí, a slzy nevstouply nám v zrak, my rozešli se bez bolestí a zdravili se vlídně pak. Pak byla jsi jak pivoňka ta chladná – květ nádherný – však kvete v podjeseni, je krasší snad, než letní růže vnadná – však vůně, žáru jejího v ní není. A tehdy, slečno, motýlci ti, ti řádní příslušníci škol, již okem vaším dříve zpiti tak houfně polétali kol – už mizeli – a zřel jsem pány k vám chodit v plné důvěře, jich život, mravy urovnány jak řídké jejich kadeře – 40 však vy jste nehodlala vzíti na ruku sňatku řetězy, na ruku, kterou chtěli míti – však obtěžkanou penězi... Když v podzimku zřím bodlák červenavý, jenž chudý květ svůj nese s lhostejností, mně zdá se smutnou troskou letní slávy a tesknou vzpomínkou být minulosti... Jest konec písně... Lásky nové a jiní lidé kolem nás... co šeptávali naši rtové, to šeptají si oni zas... Vám lhostejnou je moda celá i tanec vám zas protiven, zas jdete zbožně do kostela se modlit z rána každý den... Ta píseň vaše dozvučela a nemá žádné ozvěny, hezky jste, slečno, hezky pěla – však bez citu... a bez ceny... 41
ROMANCE O MÉM PŘÍTELI.
Vtom krásném slunném věku jarém, kdy proudí v žilách žhavá krev, můj přítel rád měl tichým žárem vlas, pohled, smích a hovor děv. A jako všichni milující vždy při červáncích v dumách stál, ved’ řeči cudné, ševelící – a folianty veršů psal – však krásky jeho více chtěly... než co si přál ten žárný hled, a ňader bouř, zrak chvějný, ztmělý – můj přítel poznat nedoved’... Teď po všem je. Pryč touhy, mládí, pryč cudných řečí přívaly, 42 čas serval vše, jenž v bezdno pádí – však folianty zůstaly! A teď? Ó, kdož tu tryzeň znají, když přítel, liška podšitá, vás pozve k cigaru a čaji a verše při tom předčítá! Čaj výtečný – však verše – běda a monotonní, drsný bas! a usnouti vám přítel nedá, a po úsudku ptá se vás! A při tom hoří jemu líce – hoch dobrý to, a mám jej rád – jen tenkrát milovat měl více a míň těch veršů, veršů psát! 43
SLOKY SENTIMENTÁLNÍ.
Ó neklam se, to láskou není, co šeptá mi tvůj krásný ret, toť smyslů klam, toť poblouzení tvých osmnácti let – Či soustrasť to, již hruď tvá cítí s mým srdcem těžce zkoušeným, či dojímá tě moje žití tím divným během svým – Neb chladnosť má tě rozpaluje, či řeč má budí obdiv tvůj a cit můj bezejmenný snuje se v neznámou ti sluj – 44 Ty zveš to prvou láskou, dítě – toť romantiky pouhý klam, to všechno časem opustí tě – a já zas budu sám. Mne tesknota a tajné chvění a výčitek roj v srdci vře, při slibech tvých, při políbení – a přece beru vše. Toť květy jara posledního, jež dopřáno mi v žití mém, toť záblesk slunce hasnoucího před smutným západem. To přejde vše... Mé kosti tlíti pod zemí někde budou snad... ty vyjdeš v sad váš vonné kvítí si k svatbě natrhat... Ó, vzpomeň na ten přelud bledý, jenž oblétal tvůj mladý věk, a vezmi šat ten světlošedý a bílý klobouček, 45 ten klobouček se svislou střechou, jenž stíní čelo plné vnad, to obé bylo mojí těchou, v tom vídal jsem tě rád, a navštiv mne pak na hřbitově a natrhej tam v kytici ty růže, které na mém rově stát budou truchlící, až k oltáři je budeš nésti, by místo mne pak byly ti za svědky při bezmezném štěstí, v něž nechceš věřiti. Ty vzpomenou ti na má slova, jež stále zněla duší mou: „Ó, věř, že nad tvýmmým hrobem znova ti růže vykvetou...“ 46
Z NÁBŘEŽÍ.
Když slední slunce zář tlum zlatí domů, věží a řeku, ostrovy a v sterých oknech plá, já štíhlou paní vždy potkávám na nábřeží, jde se svým manželem, vždy smutná, nemluvná. Zrak její dojímá mne tajuplnou mocí: Z pod dlouhých černých řas se na tě zadívá, a je ti, jak bys stál sám v hercegovské noci, v níž gusle, táhlý zpěv kdes v dálce zaznívá... Ó, jsou to oči ty, jimižto prvně zřela zář vnikat sluneční v svou rodnou světnici, v něž tenkrát se steskem máť její pohlížela i otec v rukou svých ji prvně držící? 47 Či první láska v nich ten výraz zanechala, – jí bylo patnáct as těch krásných jarních let – či proto, lásky té že nikdy nepoznala, a příkaz rodičů že její „ano“ ved’? Muž její jeden z těch, již pedanticky dbalí bez bouří prožili života svého dny, jest šosák poctivý, filistr dokonalý, na pomník syn mu dá kdys nápis počestný. Má jistě salony, kde slovo padne zřídka, kde čistě leskne se vše jako v svatyni, a smuten její zrak, že není, není dítka, jež vše tam pocupá, a strhá, pošpiní? Vzplál v očích těchto žár jen jednou v jejím žití, zda obdiv blysk’ v nich kdy, jen úsměv jediný? Vtip, hlouposť, zábava se kol ní všady řítí, má modu, divadlo, klep, koncert, noviny!... To bůh ví. Štěstím snad by bylo otce, matky, i jejím vlastním též i toho manžela, z nich kdyby zářil smích neb lásky plápol sladký, neb vášeň bezmezná v tom zraku hořela, 48 však jistě nejal by tou tajuplnou mocí jak teď, kdy z černých řas se na mne zadívá: je mi, jak stál bych sám kdes v hercegovské noci, a gusle, táhlý zpěv sem z dálky zaznívá... 49
V LISTOPADU.
Báň nebes v šedo zhalena je, zem halí mlha nezdravá, a tam, kde slunce jindy plaje, jest skvrna velká, žlutavá. Pár barvy citronové listů se chvěje ještě na bříze, jež létaj’ k zemi větrů v svistu jak lehké zlaté peníze. Den každý zamračený, bludný, zde žiji líně, pomalu, jak čet’ bych jakýs román nudný, jenž přílohou je k žurnálu. Dva lidé jsou zde, které směle já přátely si zváti smím, 50 ten jeden znudí řečí cele a druhý stálým mlčením. Ta příroda víc netěší mě, jest smutna tak a v mlze té já nakloněn jsem kašli, rýmě, té dlouhé rýmě prokleté. Jen jedno ještě tak mne vzruší a rozpění krev moji v žár a životem tím plní duši, jak kdysi v čase mojich jar, toť ona, jež má tmavé zraky a bujná ňadra, tmavý vlas, ta před lidmi sic znudí taky, však sama – zbaví nudy v ráz... 51
ZIMA.
Hle, nuda přírody! kraj němý, sníh padá na tu spoustu lad, jak chtěl by staré svadlé zemi svůj vnutit nevinnosti šat. VšakVše bez hlesu, jen vítr fičí a bere kusy sněhu v plen, a dráty telegrafních tyčí v huk jeho mísí žalný sten. Jest saisona, kdy město žije při světle plynu, jež plá v mhách, jde zábava tam, poesie po ulicích i parketách, tam koncert, divadla a plesy, tam žurnálů klep jízlivých, 52 tam vtipy, jichž se mnozí děsí, a hovor, radosť, ruch a smích. A přec v tom šumu a v tom lesku lze bolné tony poslechnout, tu elegii plnou stesku, již dýchá sál a každý kout, a ples a smích ten jásající přec hořkých slz těch nestají, jež lidstvu po uvadlé líci tam bouřným proudem stékají, a v duši jich tvé oko vidí tu nudu, žal a zoufání, jež z domů pudí tyto lidi a v zábavy je pohání – však cit-li tvůj už ztvrdl v skálu, v tvém nitru červ-li hlodavý – v tu směs se vrhni smíchu, žalů, a to tě aspoň pobaví, 53 jak setkal by ses v noční chvíli se zoufalcem, jenž v rozmaru zpěv pěje sobě rozpustilý a jed si pije z poháru... 54
POSLEDNÍ KAPITOLA Z MÉHO ROMÁNU.
Po dlouhé době verš můj milý k vám, drahá, zase zalétá, vždyť zapomenout není síly, a sudba nedá prokletá; však zmizela již hořkosť bolná i dávný vztek a nenávisť, má vzpomínka jak ptáče volná a cit můj jako děcka čist. Dvě dítky máte, vaši dceru já s chůvou v parku vídávám, já viděl též, jak ondy v šeru jste vešla v jeden světlý krám, já viděl, jak jste vybrala si zas karkulky a košilky – bůh žehnej, krásná, po vše časy ty maličké tři andílky! 55 Váš muž prý má den ke dni více vás, dítky větší láskou rád, muž dobrý to, ať na tisíce mu peněz nese jeho sklad, ať dojde cíle svojích přání (jak aspoň lidské řeči jdou), pak budou zváti z nenadání vás městskou paní radovou. Má stará rána zhojena je, však ubylo mi mnoho sil, můj plamen žití slabě plaje, však čas už, aby dozářil. To místo na hřbitově znáte, tam při zdi, kde jsou akáty – eh! pardon, co má hlava mate, jak romantik jsem přepjatý! V té době hořkých utrpení já mnoho žen jsem zas měl rád, měl rád?... ne, smyslů opíjení já chtěl jsem, chtěl jsem milovat, já klamal je, já klamal sebe, a marně – vše jsem pochoval... mít rád?... a koho?... Modré nebe jsem vašich zraků miloval!... 56 Již nemám rád tu alej tmavou, kde chodili jsme pospolu, ne zahradu s tou jemnou travou, ne řadu štíhlých topolů; nač nechat ostré jehly vtínat si stále k srdce hlubinám, nač dát si na vás připomínat, když sám už tolik vzpomínám! Rád v park jdu, když tam s chůvou v létě hrát vaše dcerka začíná, ta kouzlo vašich zraků v světě mít bude jistě jediná. To dobré dítě veďte v eden, kde bude šťastno jako vy, a třeba zas přes život jeden, přes život jeden bláhový!... 57
* * *
– – a myslím, že jednou zemru za nějakou hlouposť, ve kterou dokonce ani věřiti nebudu... Turgéněv: Rudin.
Zda zřel jsi někdy v plném léta žáru list žlutý chvít se na zelené sněti, jenž dozráv předčasně je vydán zmaru a prvním větrem v trávu svěží sletí? Mít dvacetčtyři roků svého stáří a srdcem být už někde v šedesáti, kdy osud nás už ničím neobdaří, tou smrtí leda, v nicotu jež sklátí; všem touhám z mládí zvolna „s bohem“ dávat, zřít v zápal druhů tváří pohrdavou, zřít lásky dávné stárnout neb se vdávat a milovat ne srdcem, ale hlavou; 58 žít bez slzí – leda že ve hojnosti je zívání a nuda vžene v oči, žít bez smíchu – leda že z útrpnosti nad špatným vtipem koutek úst se stočí – co zbývá ještě? Se strojeným vzletem jít „za vlasť, krále“ v ruský lán se bíti a dát si prohnat prsa bajonettem... Důstojný bengál velikého žití!... 59
II.
My.
[61]
CESTOU. Příteli Karlu Ptáčkovi.
Říjnové ráno v mlhavý mrak rozlilo žlutý svůj příval, širokou rovinou duněl náš vlak, a já jsem z okna se díval. Strážníků domky, polí, luk lán kol okna přelétlo mžikem, na vrbách houpal se houf velkých vran, jež vzlétly do výše s křikem. Dědinka malá mijímíjí teď v zad, kostel má s baňatou věží, u cesty táhne se kaštanů řad, tou stádo na pastvu běží. [63] Pár starých ženských zahled’ jsem pak, při práci u řípy sedí, před sluncem cloní si dlaněmi zrak a k vlaku zvědavě hledí. Císařská cesta kolmo teď k nám běží a s drahou se kříží, topoly obrovské ční k nebi tam, jí vozy líně se plíží. Vesnice zase, továrna dál, rybník a cesty a lesy s břiz, olší vítr již listoví svál, jež leží v barevné směsi... Odvrátíš hlavu v myšlénkách zpět, zapálíš doutník, jenž shas ti: Čím jest jen tento mi maličký svět v ohromné světové vlasti! U paty Alp, kde oranže plod jak zlato stkvěje se vezdy, v městě u Vesuvu, kde v lůně vod zářné se zrcadlí hvězdy, 64 v zemi, kde Gangu nádherný proud bájnými háji se vije v pralesích zámořských, kde bez všech pout volně vše kvete a žije, po tomto kraji, po lánech luk, kostelích s baňatou věží, dědinkách bělavých, cestách, kde pluk topolů obrovských běží, po tmavých lesích, nad nimiž stkví nebe se modravým leskem, po tomto vzduchu, jenž kolem chví – umřel bych v dálích těch steskem... 65
ČASOVÁ. Příteli Karlu Horákovi.
V radosti, plesech, bouření a zpěvu náš plyne stále život národní, jsme při tom hrozni v spravedlivém hněvu, však k rázným činům nikdy rozhodni. My máme strašných hromů, blesků celý – národní jmění – nekonečný sklad, a dovedeme, vztekem rozechvělí, drát telegrafní jimi přetrhat, je v časopisů sloupce vrhnem’ prudce a při pivu pak kdesi ve skrytu, my čtouce je, si vítězně mnem’ ruce: „Ó, potomci jsme zase Husitů!“ Jak děti bojácné my málo smělí, vždy hrozit máme krásně ve zvyku, 66 při každé hádce svému nepříteli těch velkých, mrtvých silou tatíků, a vztek nás jímá, zříme-li, jak chví se tak málo hrozbou naší přestrašen, my citirujem’ zase v časopise ty otce dávno mrtvé z hrobů ven – však buďme rádi, že už oživené víc nevstanou ty mocné postavy, vždyť nejdřív na své plémě nezdařené by zdvihli palcát krvavý! „Národní“ barvy, papír, kroj a zpěvy – my „národnosť“ už vtlučem’ do všeho, – vše vlastenecký nátěr u nás jeví, však vlasteneckým není ničeho, vzdor básním, které vlastenectvím dýší, jichž tucty vylétají každým dnem, však nevěří v ně ni ti, již je píší, ni my, když je tak bez zápalu čtem’; národní v pravdě jest ta komedie, již nadšeně zde známe všichni hrát; vážně a svorně se zde souhra lije – a cizina se neustává smát. Jsme na to hrdi, že jsme z hrobů vstali, kam před věky nás přísný osud sklál, 67 však sotva jsme své údy narovnali, k propastem jiným bereme se dál a zříce zpět, jak hrob ten zraku mizí, my propukáme stále v jásot, zpěv, píšeme verše, oblékáme řízy a pěníme si pivem horkou krev – však nikdo, nikdo není mezi náma, jenž bystře, vážně k předu pozírá: kde strašněji než bělohorská jáma se bezedný hrob pro nás otvírá! A potom? potom? Věky přejdou v kmitu, a plémě jiné cizích jazyků v zem vtrhne boucharonských Sybaritů po neslavném jich trapném zániku, my zahyneme v radosti a zpěvu a přetrháme telegrafní drát, protesty, hromy velikého hněvu a deštěm žurnálových kanonád – pak v museum, jež stavíme teď krásně, se sláva naše snese celičká: protesty, řeči, vlastenecké básně a červená nade vším fánglička!... 68
U NÁS...
Den po dni míjí, měsíc po měsíci, rok po roce se rychle utrácí, a jako bídná kára po silnici se bludný život k hrobu trmácí. Čím dál, tím víc se horší naše časy, ubývá citu, mizí zápal, vzlet, ubývá pravdy, přímosti a krásy, jež zbyly troskou ještě z zašlých let. Básně jsou pustým dýmem prázdné hlavy, cit nemluví z nich k srdci teplem svým, verš suchý se v nich pracně k verši staví a divou honbou zachycen jest rým. Žena, k níž přilnout chceme přítulněji, je divnou sfingou, leccos mluvící, 69 lze málo věřit pestré řeči její jak vábným růžím její na líci. A vřelým citem dobře nalíčeni zde vážní lidé chodí po zemi a vzájemně, jak jsou už naučeni, se krmí zvetšelými frásemi. Na duši dědíc otců všechny hříchy a trpký posměch kouzlíc na ústa a plna hloupé, bezdůvodné pýchy nadějná naše mláď nám dorůstá!... Jak chorý často, který sotva tuší, že v hrob jej sklátí nemoc smrtící, tak říkáme si, těžce choří duší: My zdrávi jsme a my jsme velicí!... Však svěsíme přec hlavy v chvíli jistou a teskné hlasy šumí z českých niv – náš národ dovede být pessimistou ze špatných cigar, špatných piv... 70
JEDNOMU Z ROKU 1848.
Ty cítíš ještě, bojovníku starý, kol nestárnoucích skrání stále vát ten vzduch, jenž budil v prsou vašich žáry, když stříleli jste tenkrát z barrikád. Kde slovo „vlasť,“ tam vstoupíš první v řad, ty dovedeš dnes jako jinoch jarý i na slavnostech pro „národní“ dary hrát, zpívat, tančit s celou duší rád!... Ten trpký smích, jenž přelétá rty moje, ten neznačí – ó chraň bůh! – pohrdání; mně líto žáru hrudi tvé, tvých skrání, že padá v řady zvrhlé generace, že soudruhy v ní vidí oko tvoje, když ona zpívá, tančí pro legrace... 71
PO PADESÁTI LETECH. (H. K. Máchovi.)
Co řek’ jsi, básníku, v své temné hrobní celi, když sláva v glorii usedla na tvůj hrob, a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý když nahradit ti měl ty strasti dávných dob? Zda divé bolesti a muk a pohrdání, jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti, jsi lehce zapomněl a nelitoval’s ani, že’s musil pro slávu ten život prožiti? – Ó, čtu tvou odpověď na lebce tvojí žluté: Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek, a smutkem příšerným zří ven ty oči duté, a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek – jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let – to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela, by živých věštců jím moh’ čela poházet... 72
PŘI KAŽDÉM KROKU... Příteli Františku Hoffmanovi.
Při každém kroku, který konat máš, jak nese to tvá doba, přes hrubé klacky cestou klopýtáš, jež vrhá ti tam závisť, hlouposť, zloba. Kolkolem všude zříš sbor prázdných hlav na povýšeném místě, jich poslouchá pak nerozumný dav a ony vládnou bezpečně a jistě. A jejich suchý, obmezený um, jejž tají v plané frási, když nepochopí smyslu tvojich dum, ti v cestu klacky vzteku svého hází. Tak je den za dnem a rok za rokem v té pěkné společnosti – 73 a býti ve své vlasti prorokem konečně začne mrzet věru dosti. A marně šlehá satiry zde bič, jich mělká česť je stíní, a marně smrť je bere časem pryč, za jednoho zde vždycky jsou tři jiní. Eh, kdyby básník hněvu průchod dát měl nad každým tím hadem, z každého verše musil by být kat, jenž věšel by je po zásluze řadem! 74
PÍSEŇ O IDEÁLECH.
Hoch kráčí bledý s plavým vlasem a planoucíma zrakoma, a v rukou lýra sladkým hlasem se chví a toužně duní časem, a jinoch květnou nivou stoupá, zrak nadšený se v modru koupá, kde světlých vidin sta se houpá, a v skráň mu bije křídloma. A zasvěcuje svoje vzněty a všechny síly v žití svém, svých činů nejkrásnějších květy a myšlének svých celé světy jen lidstva na trůn povznesení, své vlasti, rodu oslavení, a v mladistvém tom zanícení chce býti jeho Tyrtaeem. 75 Dva modré zraky dál mu planou na čarovných snů obzoru, květ ženství, neskvrněný hanou, mu klesne na hruď milovanou – pak jeho slavné, velké jméno, glorií věčnou ozářeno, ve srdcích lidstva bude čteno a v pyšných deskách z mramoru. Jest z hocha muž, a v život vkročí, jejž zřel jen clonou mlhavou, ty vidiny mu mizí z očí a lehce vzduchem dál se točí, v nich jeho zrak se ještě stápí, co prósa tkne v něj ostré drápy, a již svou drsnou cestu skrápí svých zraků rosou krvavou. A přejde čas – a všemu zvyká, a k žití chuť v něm vítězí, a v suchá akta úředníka květ citů suchý uzamyká a tloustne, dbá teď o něj žena, jež nad předsudky povznešena – 76 cit, krása její nahrazena mu hojně byla penězi. Neb pod prapor se staví fráse, prý v služby svého národa, a radami a řečmi háze, chce copů, šosů bořit hráze, zná ledabylo vlasti děje, při pivě české písně pěje – a kde se úsměv, zlato stkvěje, tam krev i duši zaprodá! Neb aspoň přísným soudcem býti chce v říši volné umění, a vše, co němůž’ pochopiti, chce katovsky jen popraviti, neb pustým úsměškem to stihá, kde posvěcení blesk se mihá – jen všednějším čím která kniha, tím líp ji v chvále ocení. Jen vy, vy řídcí vyvolení, jenž blouzniti jste přestali v tom nerozumném zanícení a v ideálech, kterých není; 77 již umění jste milovali, jichž soud předsudek nezahalí, již máte vášně, hněv a žaly, v čemž jste vždy lidmi zůstali; vy tvoříte, a trpkosť, bída jest truchlivým vám údělem, vám myšlénky ten kritik hlídá, a professor rad napovídá, a úředník od svého stolu a politik v svých věrných kolu útrpně hledí na nás dolů – a pokračují v díle svém. A to vše přejde. Frašku bědnou přestanou oni všichni hrát. Smrť přetrhne jim rukou lednou tu efémerní práci jednou i plané činy nečinnosti. A za pár roků v budoucnosti si bude prachem jejich kostí, jich jménem, soudem vítr hrát! 78
POESII A LÁSCE.
Stárnete, dámy! Četných vašich vrásek dnes bílým pudrem nelze zakryti, váš zimní úsměv žlutých, svadlých krásek dnes nedovede nás už zvábiti. Byl jednou čas... a snad i život jiný... to všechno hodil věk náš do rumu, věk cifer, strojů, páry, elektřiny, chladného praktického rozumu. Teď zbožňuje vás jenom v jaru žití gymnasist čilý, kráska unylá, však doba letem ku předu se řítí a mizí s ní i jejich idylla. Vám vysměje se pak muž s vážnou lící i dáma, jejíž cit tlí kdesi v tmách, 79 i mládež naše moudrá, plešatící při vodě sedíc v dusných kavárnách. Stárnete, dámy... V karnevalu světa sedíte stále – starých panen dvé, kol nichž ples veselý a šumný letá, a jichž už k tanci nikdo nevyzve. A když zrak chladný vířícího davu k vám v pustý kout tak časem zaletí, vždy hádá, že smrť zkosí vaši hlavu při skonu nervosního století... 80
PŘÍTELI POETOVI. Em. ryt. z Čenkova.
Z těch jsi jedním, kteří vlíti musí všechno v hladké verše, co jich nitro trpí, cítí, co jim duší prochvěje. Přijde potom vážný znatel, prohlédne je, doporučí, milosrdný nakladatel pomůže jim na světlo. Do světa tvá knížka pluje, přítel dobrý o ní píše, při tom jemně konstatuje: lze v ní vidět cizí vzor! 81 Kritikové povolaní trochu řežou, trochu chválí, potom řeknou z nenadání: jak u jiných – kopie! A hned vážně přes hranici chvatem běží, vlekou nazpět poety se vzpírající živé, mrtvé – tvůj to vzor! Obecenstvo pokyvuje úvahy čtouc, ne tvých veršů, po kriticích papouškuje úsměšně: toť kopista! Různí špačci-poetové pískají dle tvojí noty, z tvojich tvoří verše nové – kopistou však zvou tě též! Soudy ty se kolem lejí, z knihy do knihy se dědí – naše vlasť je Galilejí, jež nerodí proroků! 82 Tak to bylo přede lety, tak to půjde v příštím čase, a náš národ nad poety svými krčí stále nos!... 83
NA POSLEDNÍ STRÁNKU KHIHY: CONFITEOR.
Mé čelo blátem poházeno, má česť je zašlapána v prach, na pranýř dáno moje jméno, jsem zhanoben hůř nežli vrah – Mé vzpomínky, jež tolik stály, a vše, co mám v nich svatého, se šklebným smíchem v cáry rvali a nešetřili ničeho – Mé staré rány rozjitřeny, a do nich kapali mi jed a zatratili všechny ženy, jež jasnily můj smutný hled – Na myšlénkách, jež šly mou hlavou, jak hlemýžďové slintali, 84 nad nezrozenou mojí slávou své „anathema“ volali – a proč? Že zjevil vlnobití jsem citů, jež vrou hrudí mou, jež na sta pokrytců zde cítí, však rtové nikdy nevyřknou, že bouřně, jako při orgii, jsem vždy pil z žití kalichu – však statisíce více pijí, než pro sebe a po tichu, že malý atom, blízký hrobu, a lidstva nepatrný díl, já soudil lidstvo i svou dobu, a obé v sobě odsoudil... 85
SLÁVA. Příteli Antonínu Šnajdaufovi.
Jak šťasten musí básník býti, jenž žije slaven národem, jenž každou chvilku jeho žití mu spěchá krášlit závodem, vždyť rytíř pravdy, ducha kníže, se k srdci lidstva všeho hříže čím, naslouchá, zní jeho tluk, vždyť za svůj čas pro příští časy on nese prapor pravé krásy i krátký ráj, i peklo muk!“ Snad býval kdys – v tom šedém věku, kdy krásná Hellas vzkvétala, kdy básníku jen, kdy jen reku na čelo laury vplétala, 86 snad býval kdys, kdy sladké znělky psal Avignonský básník velký, když Ariost byl ještě živ – ó, šťasten, kdo se tenkrát zrodil! Však chtíti dnes tu slávu v podíl – toť věru směšno – nikoliv! Dnes efémerkou jest ta sláva, již ve všestranném žurnálu nám dobrý přítel časem dává jak lék užívat pomalu. Tam jméno tvoje v jedné směsi je s lotrem, který vraždil kdesi, i s politikou měňavou, i s cenou obilí a kávy, i s anekdotou, kterou davy čtou se zvláštní vždy zábavou. Dnes sláva frásí, kterou vije jak vínek slámy bezcenný do literární historie kýs professor ti učený, jenž vyčte dobře vždy ti sice, čím’s chybil proti gramatice, 87 i chyby tisku nevinné – však o myšlénce, citu vřelém co psát má on, jenž v žití celém myšlénky neměl jediné?! A holobrádci nedozralí při vodě v dusných kavárnách tvá díla blahosklonně chválí, neb jako soudci šlapou v prach; bůh ví, co soudy jejich řídí, zda šat, jejž na tvém těle vidí, či ten neb onen časopis, neb to, čím od dne ke dni žiješ, či pivo, které denně piješ, či dluhy tvé, spáchané kdys! Tvá podobizna objeví se po mnoholetých trudech tvých kdes v milosrdném časopise a v různých skříních výkladních, však zájem větší, tisícerý tam budí portrét chansonièry, neb obraz hřebce, který kdes spěl za jásotu první k metě, neb athleta, jenž v smělém letě se s výše vrhá na trapéz. 88 A s nedostihlých výšin hledí vše na tě, co zvem’ národem: ten měšťan, který večer sedí při pravidelném pivě svém, a vlastenec, jenž sebou vláčí tré knih, jež docela mu stačí, a za spis nový peníz dá jen proto, že slýchává dosti, že svatou je to povinností, již sama vlasť mu ukládá. To dnes je sláva... Co chtít více? Toť plod je našich časů zlých. Trp, mysli, pracuj za tisíce – dnes neocení činů tvých. Dnes bude slávou tvoje jmění, dnes podle titulu tě cení, jenž víže se na pověsť tvou – a nemáš-li jich – po všem veta, ty v očích rozumného světa jsi existencí ztracenou! Ó, básníku, oč šťastnější je ten baráčník, jenž volů dvé, když zora zlaté blesky sije, na chudé pole žene své, 89 jenž nezná knih, leč kalendáře, má ženu opálené tváře, jež bosa, s děckem u prsou, jej čeká, až se z pole vrátí, na prahu chatky, kterou zlatí ruměnný západ září svou... 90
III.
Lidé.
[91]
CAUSERIE O NEJMLADŠÍCH KRÁSKÁCH SVĚTA. Paní Anně Minaříkové.
Teď, kdy jim v očích kouzlo ráje dřímá, jež vchází s nimi na tu bídnou zem, kdy ručkama rvou všechno buclatýma a smávají se moudrým úsměvem, kdy člověka až úzkosti cit jímá, když batolit je vidí tam a sem – tu věru nelze nadivit se dosti, co tvůrkům těmto stačí k blaženosti! Míč, bonbons, loutka, brejle babiččiny a trpělivý chundelatý pes, pak obři, draci, hadi, meluziny, o nichž jak včera chtějí slyšet dnes – nad trety těmi lidské drobotiny vždy propukají v tak upřímný ples, [93] že maně ptáš se, zda to trestem není ten ztratit věk a toto zalíbení! Však ztrácí se. Proud žití, dál se žena, je náhle staví v kraji neznaném, kde zaměňují náhle Andersena „Bazarem,“ verši, modním románem, kde divným sněním hlava obtížena se nad zvučícím sklání pianem, kde bloudívá se v parku za dne sklonu, když steré růže voní na záhonu... Tu dvorné řeči, poklony, sál stkvělý je budou těšiti – však nemnoho, a v lásce budou vždy svět míti celý – však milovat nebudou nikoho, a tisíce byť neláskou jich mřeli – přec budou lkát, že není jednoho, kdo byl by hoden čisté lásky vděků – ó, krásné sfingy moderního věku! A dovedou – a to prý v odříkání – své vábné oči zadat leckomus, byť stříbro vlasů měl již kolem skrání, však zlato v kase, realit kdes kus, 94 a hrají potom vážnou milostpaní, jež dává ton a vždy má dobrý vkus, pak na mnohého, jemuž se kdys smála, vzpomíná teskně: „Já jej milovala...“ Ó, milostivá, mezi verši svými pár lístků chovám, hustě popsaných; prostičké slohy, nehledané rýmy, obraty všední, více není v nich – mé první verše! Jen ty ke dnům zimy mi zbyly z teplých jarních dnů těch mých, ostatně vše jsem spálil na své pouti – však jich mi nelze v oheň uvrhnouti! Jsou psány lásce... jak to vždycky bývá... Jak tehdy vřela krev má bouřněji, když sklonila se nad ně hlava snivá, a já čet’ v modrém zraku naději – ta vzpomínka je v srdci stále živá a hroužím se v ni rád a častěji – tak strom, kdy hučí zimní vítr chladný, vzpomíná s tesknou touhou jarní na dny! Ta místa všechna vidím nyní zase, kde jsme kdys spolu v blahu kráčeli, 95 kaštanů alej, kde na plavém vlase se chvěly první moje pocely, a staré duby, jež v tom krásném čase v blouznění naše temně šuměly – ó, proč ten sen, tak srdci mému drahý, jak tažné ptáče zmizel mi tak záhy! Ó, srdce žen to lehce zapomene!... Dnes potkal jsem ji, lásku kdysi svou, na tváři té, mně kdys tak drahocenné, líčidlo lhalo růži půvabnou, šat podle mody, šperky měla cenné a dítky dvě, muž s hlavou šedivou, na pozdrav můj mi kývla odměřeně – bůh odpusť všechno této krásné ženě!... Ach, žena! Já už zvykl, milostivá, své všechny soudy jedním zakončit, kde pro důvod už sotva místa zbývá, kde rozum začne zbytečným už být, kde srdce lží neb bláznovstvím jen bývá, kde harlekynem zdá se býti cit, kde každá ústa mlčí ohromena, já pouze řeknu: „Žena jest to... žena...“ 96 Však kde to jsem? Já chtěl psát o těch dětech, jimž dřímá v očích ještě rajský zjev, a skoro se již na mých přísných retech chví trpký o těch sfingách žalozpěv, jež chvátí oběti si v mladých letech, mé všechny rány by pak přišly v jev – zvyk, milostivá, těch, kdož povídají a jizvy čerstvých ran v svých prsou mají... 97
V DĚTSKÉM DIVADLE.
Den slavnostní! Co bylo shonu, křiku, co pohledů na líné hodiny, než ručičky se svezly ciferníku na místo, kam jim prsty matčiny určily vyplnění dnešní touhy – snad v celém žití jich den jediný jim nebyl dosud jak ten dnešní dlouhý! Konečně v boudě z hrubých prken sbité se nakupil sbor hlav se tísnících, kde již jim věští rozkoše ty skryté opony obraz v barvách křičících a za oponou šramot, váda hlučná; teď stichlo vše. Lem pomalu se zdvih’, a z jeviště řeč ozvala se hlučná. Kus pěkný byl. Ty bylo v zámku krále, jenž otcem spanilé byl princezny, 98 jí vlečku nosil páže vtipný stále a miloval ji rytíř líbezný, jenž před oknem jí se svým sluhou stával a každé noci v její sladké sny on zpíval a ten sluha k tomu hrával. Však starý král ze sousedící země, jenž nosil pozlacenou korunu, tam přišel náhle, hlas mu zněl vždy temně, a posadil se k otci na trůnu, rytíři jeho stáli kolem v šeru a zírali kams okny na lunu, a král ten starý za choť chtěl tu dceru. Král-otec na to odpověděl vlídně, i krásná dcera řekla „ano“ hned a usedla pak s králem starým klidně do kočáru, jenž měl ji odvážet, a rytíř křičel: „Vrať se k svému druhu, má princezno, ó vrať se, vrať se zpět!“ – a v tom čert odnes’ rytíře i sluhu. – – – A teď v snech svojich, děti roztomilé, vy uvidíte často tento děděj 99 a v samotě za podvečerní chvíle na osůbky své vmyslíte se jej – až na tu svatbu s oním starým králem, až na konečný onen čertův rej – při kterém div jste neplakali žalem. Ó žijte v snech těch – skutečnosť vás zbudí, v zrak procitlý vám blyskne prosy třpyt, ty vzdušné city uniknou vám z hrudi, a srdce bude jiným bohům bít, a kdo ví, co vás jednou ku oltáři povede s mužem, s nímž budete žít, však jako jiným klid vám zaplá v tváři. A vzpomenete-li si jednou dále na rytíře z těch dávných dětských let, na princeznu a bohatého krále, a tehdejších snů svojich vábný svět – pak řeknete, že láska čistá, snivá, jen v komediích ještě vyjde v květ, a tam že už i špatný konec mívá... 100
DVĚ DĚTI.
Pod oknem mým, když západ zlatí mu skla, jež v rudo zaplají, dvě děti začnou sobě hráti, k nimž rád se dívám potají. Je hošík to as v letech pěti, zrak modrý, vlásky bělavé, šat svědčí, že jest jedním z dětí, jež nezná bídy hlodavé. Pak děvčátko, jež v cáry halí se rozedrané, strakaté, bělmo mu jedno oko kalí, je zakrnělé, hrbaté. A ty dvě děti denně hrají jen spolu tytéž zábavy 101 a s vážnou tváří zabírají se při tom v divné rozpravy. On chléb neb koláč přinášívá a dívává se zvědavě, jak dívka po něm sáhne chtivá a pojídá jej hltavě. A chvilkou stichnou jejich hlasy, to stuleni si sedají, a její tmavé, hrubé vlasy s kadeří jeho splývají... Mně v chvíli té jme smutek němý a schvátí divná tesknota, jak předehru bych viděl, je mi, ku tragedii života. Ty děti vzrostou v blízkém čase, je osud na vždy oddělí... on slunnou drahou ubírá se pln nadějí a veselí... 102 Je na studiích... Pleť má bledou, je krásnou dívkou milován... a dojde, kam ho touhy vedou, je z něho muž a velký pán... Zda kdy při jeho sličné ženě se vzpomínka mu namane té družky, s níž hrál kdysi denně, té hrbaté a odrané?... A ona? Jde tak jednou z rána bez lítostí i bez tužeb, jde hladova a otrhána, kams v dálné město do služeb... Je šeredna... je terčem smíchu a úšklebků a vtipů zlých... co vypláče tu slzí v tichu, těch slzí hořkých, krvavých!... Chce ráda mít... ó, jak ta divá jí často touha zachvěje!... však pozorně ji světu skrývá, než se jí znovu vysměje!... 103 Jak často nyní na hošíka, na dětskou lásku vzpomíná – ta vzpomínka jak břitká dýka vždy srdce její protíná!... Snad jednou noci pod závoji kýs kočí hrubý, opilý tu její žhavou vášeň zhojí – však jednou jen... jen na chvíli... A dál? To ví jen sudba sama, co v temném „dál?“ se ukrývá, a jaká toto děsné drama ukončí scena strašlivá! Kdo ví, snad los ten oba mine, snad horší oba poděsí... Teď pár chvil šťastných ještě kyne, ó, děti, hrejte, hrejte si!... 104
IDYLLA Z PARKU.
Lip alej sype zápach jemný a stín na šedou silnici, po jedné straně park je temný, po druhé žito zrající. Dne žár když s mírným chladem splývá, a zlatý západ krvácí, v tom parku každodenně dlívá náš kníže s kněžnou při práci. A kněžna – ruce v rukavičkách – tam konev nosí zelenou, a pot jí hrá na růžných líčkách a lepí kadeř zlacenou, jí voda smáčí neustále lem šatů drahých růžových, 105 však zalévá dál vytrvale svých růží záhon nachových. A kníže rýč zas v zemi boří, však víc se o něj opírá a k ní, jíž líčko vábně hoří, se zalíbením pozírá. „Má drahá, vy se unavíte, jste v žáru jak těch růží květ!“ „Vy za to notně lenošíte!“ mu kněžna hrozí prstem zpět... Kýs podruh s opálenou tváří, na čele plno krůpějí, dva pytle veza na trakaři teď zastavil se v aleji. Smek’ čepici, pot s čela stíral a černou mříží bez hnutí k té hravé práci pánů zíral a poslouchal je v napnutí. 106 Po práci utrh’ kníže s keře tam nejkrásnější rudý květ, a vetk’ jej kněžně do kadeře, když do zámku se brali zpět... A trpkosť chvěla z nenadání teď sivým čelem podruhu: Tak den by měli být ti páni s tou bílou rukou u pluhu... Však hned zas zahnal s čela dumy a usmíval se hledě k nim, jak to jen česká duše umí tím úsměvem svým dobráckým... 107
STARÁ PANNA.
Jak starých hradů šedé zříceniny nám hlásí zašlých časů, zvyků zvěsti, tak výmluvným zde svědkem ona jesti, jejž zapomněl zde čas a život jiný. O starých tancích mluví, zašlém štěstí, jak „pannou svou“ zval ret ji dávno siný, s ní žije dosud sláva krinoliny, a účes má, jenž dávno přestal kvésti. V těch zašlých časech, jež si stále zlatí, zří krásný věk, jenž nám se nenavrátí, a zbožně vzpomínkou v ně vždycky letí, však nám, již mod jsme, vkusů jiných děti, zjev ten hned k smíchu a hned k soustrasti je jak truchlosměšná stará tragedie. 108
ANTICKÁ KRÁSKA.
Jí štíhlý zjev za krásné věno a bílou pleť dal štědrý los a Helena jí bylo jméno a měla antický též nos. Kdo zřel ty rysy hrdé hlavy, kdo zřel tu bílou, vážnou líc, dech cítil bázně ostýchavý a zraků nemoh’ vznést jí vstříc. A hříchem už se zdálo býti chtít složit hlavu v ňadra ta, jež v taktu nepřestala chvíti se žádnou touhou projata. A nezdála se v tomto jasu pro jiného nic stvořena, 109 než obdivuje její krásu bys k zemi skláněl kolena. Tak vídal jsem ji. Maně vždycky otázka chvěla hrudí mou, zda jediný jest pocit lidský, jenž jal by ji tak mramornou! Však jedním citem lidským jatou když spatřil jsem ji jedenkrát, tu všechen lesk a hrůzu svatou jsem rázem cítil v dálku vát: Ta žena s antickým tím jménem jdouc do divadla v zimní den, tré párků hltně snědla s křenem a šla pak klidně na „Carmen“... 110
PRVNÍ DEBUT.
Tu zlíbat chtěl bych plným lásky žárem!“ – „Má ještě v líci neviny květ bílý!“ Tak před divadlem lidé hovořili a hleděli té dívky za kočárem. I vážní muži o tom štěstí snili, skrýt bouři vnitřní na tom ňadru jarém, a baron jeden poslal sluhu s darem: „Jean, jdi, kam půjde diblík roztomilý!“ A v kočáře už zatím ona zřela s úsměvem dětským v líci čtveračivé svou slávu, po níž toužila dny všecky... Ó, propasť od ní dělí tebe celá a tam buď sklamání tě vrhne divé, neb ty v ni vrhneš ňader pel, smích dětský... 111
CHANSONIÈRA. Jsme to, jsme to – ne, to už nejsme my... Refrain chansony.
– – a Luisa skončila. Hned potlesk zahřměl sálem a dupot, výkřiky a stolů, seslí šum, vše bylo nadšeno, déšť květů pršel valem na malé jeviště, a lidstva bouřný tlum se tlačil k pianu, kde pianista šedý si stíral s čela pot a noty přehraboval, tam křikem, prosbami a významnými hledy si přáli, aby hned tu píseň opakoval a jiní jinou zas, a byl to chaos hlasů a různých nápěvů, jež mu tam hvízdali, že zoufale si jen do sporých hrábl vlasů a zrakem vyhaslým kams hleděl do dáli; tu z hluku vynikl ton jeden, druhý, třetí a výkřik souhlasu a potlesk sálem hřměl, „tu píseň zahrajte!“ z úst všechněch svorně letí: „Po dálném moři koráb spěl!“ 112 Zvuk zazněl piana. Hned bouř se utišila. A Luisa vyšla ven, zrak sálem přeletěl, a píseň truchlivá se zvukem ostrým lila: „Po dálném moři koráb spěl... “ To byla píseň ta – však hlas to nebyl více, to byla Luisa zas – však ne ta bývalá, na čele vrásek pár, zažloutlé trochu líce, žal, nuda, umdlenosť jí z očí zírala; ten hlas zdál requiem se býti toho hlasu, jenž – roků tomu tré – nás všechny dojímal, a Luisa ruinou, jež ztrativši svou krásu, svým vzhledem tesklivým už vzbouzí jenom žal. Já myslil na ten čas, když přede třemi léty jsem sedal s přítelem v tom sále den co den, kdy přítel zpěv i zjev ten zatracoval kletý a přece poslouchal a na ni zíral jen, kdy jako šílený do dlaní v zoufalosti tisk’ čelo při jejím každičkém úsměvu, jímž vždycky vděčila se za potlesky hostí a jenž jí pohrával kol retů při zpěvu. I pohled každičký, jenž padl v stranu jinou, i slovo tu a tam, jež odnes’ jiný host, do lící vehnaly mu barvu hroznou, sinou a v hrudi bouřily mu děsnou žárlivosť. 113 A přece každý den hnán démonickou silou v ten prostor vstupoval při prvém soumraku a šťastným hned zas byl, když stisk’ ji ruku bílou, pár všedních slyšel slov a zřel jí do zraků... Toť žití divný běh! On, který v mladých letech vším v světě pohrdal, se všemu vysmíval, po citech šlapával jak po svanutých květech a pohár rozkoší jen dobře prázdnit znal, on, o němž pověsť šla, že skálou srdce jeho, žeť chladným Mefistem, ledovým Juanem, jenž užil do dna vše, a nabažil se všeho, víc nechtěl, po ničem netoužil v žití svém, v těch pozdních letech už, kdy maně, jako bludné, se vlákno stříbrné ve vlasech zakmitne, vzplál žárem největším k té chansonièře svůdné, jež měla hnědý vlas a oči blankytné! A měl ji láskou rád tak ideální, vřelou, jak má ji údělem jen šestnácti jar věk – a rek ten anekdot s tou minulostí celou mé vtipy musil nést a bujný úsměšek. I sám si směšným byl, sám sebou povrhoval, sám sebe proklínal, i léta bláznivá – a přece k večeru zas cestu opakoval, kde Luisa zpívala, ta kletá, vábivá... – – – – – – – – – – – – – – – – 114 V tom ztichlo piano. U konce píseň byla, zas potlesk sálem hřmí a bouřné volání, Luisa se usmívá – a řada zoubků bílá jak perly blýská se – vábně se uklání; v tom mne tam zahledne a výkřik překvapení jí ze rtů uklouzne, již tiskla ruku mou, ke stolu usedla a v zřejmém rozechvění mne mnohou najednou napadla otázkou: „Zdráv?“ „„Tak, jak vidíte. A vy? Nu svěží stále a –““ „Kde jste čas ten žil?“ „„Jak bludný Odyssev na moři života jsem vln plul ve přívale a postav čarovných mne okouzloval zjev –““ „Jak vždycky. Známe to. A vzpomněl jste si časem?“ „„Ó, slečno, myslil jsem na vašich zraků lesk, co srdcí ozáří tím bledomodrým jasem a kam jen zapadne, že nechá věčný stesk –““ „Dost – buďme upřímni, což on – zda a kde žije?“ 115 „„Na krásném zátiší, kde tmavomodrý les kraj celý lemuje, kde Labe proud svůj lije širokou rovinou, tam v jednom městě kdes se učil na váš zjev, ó, slečno, zapomnění, a, myslím, zapomněl, těch bouří přešel sled. Jest dosud svoboden a už se neožení, víc a víc šediví a v honorace květ si večer zasedá při pěnícím se pivě a s nimi rozmlouvá o vraždách v žurnálu, o koních, obilí, o zakoupené nivě, a život plyne mu den za dnem pomalu. Též rád si vychází, když nebe pode mraky, do lesa, zelením kde tůně prohlídá, tam žab si nachytá a na ty chytá raky, jež potom vařené s rozkoší pojídá – –““ „Dost.“ (V smutných myšlénkách skráň rukou podepřela) „Tož klidu došel již jest na vždy vyhojen, to věru těší mne. Jsem též změněna celá, toť, hleďte, ruce ty a v líc mou hleďte jen –“ a ruku vyhublou před oči moje vztáhla a suchou, zažloutlou blíž naklonila líc a smutně smála se, a zvážněla pak znáhla. „Jsem bídna, viďte že – však klesám víc a víc. 116 Mne tenkrát těšilo ta srdce mužů lákat a vmetat jim tam bouř a žár a nepokoj, a když jsem zřela je jak děcka prosit, plakat, na líci viděla ten hrozný v srdci boj – to bylo žitím mým, mou hrdostí a blahem. To byl zde tenkrát on... Však přišla pokuta, z nich jeden později se mojí cti stal vrahem, a šťastná hvězda má jest na vždy zasuta. Mám děcko, žije kdes u milosrdných lidí, kde otec, nevím už – ó, cítím bídu svou, jsem odsouzena už, zrak budoucnosť mou vidí a není záchrany, hloub klesám bařinou, tam bídně zahynu, jak za ranního šera tam hasne bludička, když ztratí tajnou moc. A může chtíti víc ta bídná chansonièra – –“ V tom zvonek volal ji. „Nuž s bohem, dobrou noc.“ A úsměv jeviště už zas plál v jejím zraku: „Toť vyřiďte mu jen, by jedl hodně raků, prý po nich tloustne se –“ pak šeptem doložila: „že štěstí přeje mu, a za blažených chvil by vzpomněl na všechno, čím jsem se provinila, rcete, jak bídnou jsem – a pak, by odpustil...“ Juž Luisa zpívala. Já ubíral se domů, van chladný ovál mne. Noc byla hvězdnatá, 117 a ševel podzimní táh’ korunami stromů, mha modrá chvěla se, lamp světlem proťata. Pár tonů ze sálu v mé ucho zaletělo, já poznal Luisin hlas, a zněl tak smutně mi ten refrain, který tam s ní množství hlasů pělo: „Ó, jsme to, jsme to zas – ne, to už nejsme my...“ 118
POSLEDNÍ CESTA.
Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi, měl matný, slabý krok a když šel ulicemi, kdo na něj pohledl, hned z cesty se mu vyhnul a leckdos prohodil: „Ó, ten si někde přihnul!“ a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou: „Ten aby kopat dal už komůrku si tmavou.“ Byl podzimkový den, na nebi zataženém se mraky válely, a vítr s teskným stenem vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal, že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal. Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí si vítr skotačí a v holých větvích svistí, on na park pohledl, na mraky načernalé a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále. 119 Teď bledosť rozlila se v zažloutlé mu líci, vzdych’ ještě hluboce a vstoupil v nemocnici. Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý, jenž celým životem nes lopotu a trudy –“ „„Co já s tím činit mám?““ „Já umru,“ děl muž bledý. „„To z vašich lící čtu,““ řek’ chladně muž ten vědy. „Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých a žena pijí už půl roku hořký kalich, půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči, to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí, byt máme studený, čím přikryt není tělo, vše již je prodáno, co jenom cenu mělo –“ „„A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?““ „Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete, zlatý pět krejcarů, neb jak teď v ceně stojí – tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí, a děti nají se... dnes chci jen částici tu... a zítra... napsal jsem zde, pane, číslo bytu“... – – – – – – – – – – – – – – – – Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi v malinké světnici kol kamen usedne si 120 tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli, a matka, jak si přál, šla chléb mu koupit bílý. A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou, tu nejmenším z nich se zraky náhle blysknou – byl otce mazlíčkem – a z kapes bundy šedé teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede a dává bratřím svým a povídá jim k tomu: „To dal mi tatínek, když přišel dneska domů“... 121
TRESTANCI.
Na vížce trestnice, kde holubů se tlum ve slunci vyhříval a vzlétal k nebesům, pět hodin odbito. A vrazi, loupežníci, již léta žaláře dle rýh čítají v líci, šli řadou z procházky, ze dvorka, kde jim sbor lip sypal vůni svou a písně pěnkav chor, šli slunné ze záře, již pil jich zpurný hled, do temna, v okovy a k chlebu, vodě zpět. A v jedné jizbě té, kam paprsk slunce za dne a světlé za noci zář hvězdná nezapadne, jako dvé černých soch na loži slaměném dvé sedí trestníků, jich oko zírá v zem; a z venku zaléhá sem cvrlikání ptačí, zvuk kroků vojáka, jenž jim kol oken kráčí, hlas hodin bijících a větví praskání, když vítr v divé hře se dvorem prohání. A vězni tiši jsou; a život zmlká venku, 122 noc závoj roztáhla přes mříže na okénku i vítr tiší se – – vše dřímá klidným snem, jen vězni v celi bdí, a voják pod oknem. Teď jeden nohou hnul, a na ní okov zvonil, a trestník s povzdechem svou hlavu v dlaně sklonil. „Mně zdá se, že jest noc“, dí drsný jeho bas, „jak líně k zoufání ten hrozný leze čas! Tož sedmnáctý rok a den dvacátý pátý již minul od chvíle, co dali mi ty šaty; jsem zvědav, kolik jich tak budu počítat, než černé země sáh mi ráčí pokoj dát! Já mívám vždycky vztek, když vrátíme se domů; jen proto dají nám zřít nebe, trochu stromů, tak na půl hodiny, bychom pak v kryptě té tím lépe cítili to žití prokleté. Oč lepší, příteli, by byla šibenice! Dvě krátké minuty – a necítíš už více... Ba, tenkrát myslil jsem: Nu, vykonal’s svůj díl, tu pannu hubenou jsi’s nyní zasloužil, – ne, cestou milosti, – dík za tu milosť, dík, – mi dali stravu zde a tento pokojík!“ A trestník umlkl. Zas cela ticha byla, jen chvilkou pod nohou jim sláma harašila. „Což ty dnes,“ spustil zas dál malé po chvíli, „nic nechceš povídat, můj druhu rozmilý? 123 vždyť čítal’s, jak jsi děl, tak mnoho pěkných knih, a vypravoval’s dost, však víc už nevíš z nich? Ty mlčíš? – – – Vzpomínáš? Nech toho, hochu mladý, na domov vzpomínáš? Ó, poslechni mé rady, nemysli na něj víc; máš doma bratrů dvé, tvůj zločin jejich česť a jméno stále rve, ti proklínají tě, jak jenom vzpomenou, a vrátíš-li se kdy, pryč tebe poženou – vždyť ty bys nechtěl též, být počestným, tak spolu as sedat s trestancem vždy u jednoho stolu! Nu mlčíš ještě dál? Mám mluvit ještě více? Na děvče vzpomínáš, pro které při muzice jsi soka svého pích’ tak dobře nehorázně? Nu byl jsi hrdinou, jenž neznal žádné bázně, však, myslíš, dívka ta že na tě vzpomíná si, že bude čekati, až přejdou hrozné časy, a že, ač šedivi, půjdete k oltáři? Věř jarním sněhům víc, když krajem zazáří tím leskem klamavým, tou barvou nevinnosti! věř pampelišce víc, když staví v nadutosti svou kouli větrům vstříc, než ženě jediné, jak s očí zmizíš jí, cit její pomine. Či přece myslíš si, že děvuška tvá drahá snad bude čekati na trestníka a vraha? 124 jsi tady nyní rok a čtrnáct ještě máš, řekněm’, že ve zdraví je všechny dokonáš, co potom? Dívka tvá už bude tlustou selkou, už bude syny mít a dceru hodně velkou, ty se k ní hlásit chceš?!“ A trestník starý ztich’, a vypuk’ v úsečný a vynucený smích. „Aneb ti napadlo, a to tě hrozně děsí, že ještě jedenkrát soud bude nad nebesy, pak patnáct nových let anebo něco tak? Tou, hochu, báchorkou si nezasmušuj zrak. Dožiješ, dotrpíš, pak přijde jeden den, jsi bezduch, necítíš, jsi prach a popel jen... Nu jakou k mlčení máš ještě příčinu? Jak kněz ti kážu zde již dobrou hodinu, hleď, jsme zde sami dva, prokleti, souzeni, jsme světla, života a světa zbaveni; vždy jedna myšlenka, jsme vždycky jeden cit, což dnes má poprvé to nějak jinak být?... Jsem vrah, jsem vyvrhel, jenž nikdy, nikdy v žití už krásné svobody a vzduchu nepocítí, jsem člověk bez citu, jenž už nic nemá svato, jsem sprostým lupičem, mé jméno všady klato – a hleď, dnes teskno mi, mluv slovo, slovo jen, to ticho děsí mě, jsi nějak nemocen?... 125 Mluv, hochu drahý, mluv, já neměl nikdy syna, a teď cit otcovský mé staré srdce spíná, mluv, dítě, co ti je?“ A druhý chopil jej za ruku mozolnou, v ní skloniv obličej, děl hlasem hrobovým: „Když já jsem děckem byl, nad oba bratry vždy jsem býval matce mil. A slyšel’s dneska snad, když na dvoře jsme byli, jak přes zeď zalétal tam nápěv jednu chvíli? To dívka nějaká tam pěla píseň sobě, jež venku květiny as v lukách trhala – to byla píseň ta, již vždy v mládí době má dobrá matka zpívala!“... 126
ŠTĚSTÍ. Paní Bertě Schubertové.
Byl večer červnový. Při světle lampionů na velké terasse si k čaji usedli. V dam sboru, halících se v bílých plaidů clonu comtessa Lucie, květ krásný, pobledlý, si sedla nesměle, ač v modrých očích jejích hvězd záře čarovná tak vábným leskem plá. Čas plynul příjemně, a na všech obličejích se zřejmě značila nálada veselá. Řeč byla o štěstí. A professor kýs šedý tam sebrav zevrubně vše možné v úvahu děl: „Básník řekne vám, že jest to přelud bledý, jenž v letu spočine vám někdy na prahu, či zářný meteor, jenž svitne vám jen jednou, či svůdná bludička, jež v bahno svede vás – toť vše jsou obrazy, jsou staré a již blednou, 127 já myslím, že se to dá říci prostě snáz: Jest štěstí okamžik, jejž urvem’ rukou smělou a prožijeme pak dle libovůle své, a dobu života-li vyrvem’ času celou, pak žití toto as se šťastným žitím zve. Však, dámy, pánové, v čas zašlý hleďme zpátky: Kdo o kom říci můž’, že vždycky šťastným byl? Pár chvilek najdeme, kdy byl ten život sladký, však stály za to ty, by člověk všechno žil?“ A řečník pohledem do tváří všechněch vniká. Tu baron hostilel děl hlasem sípavým: „Ó, pardon, pane můj, vy znáte plukovníka? Můj přítel, plukovník, dnes vám ho představím. Již dlouho čekám jej a dnes zde musí býti. Ten chvilky jedné neztratil v žití svém, ten, prosím, měl zde vše, co může srdce chtíti, a také užil vše, co dáti může zem. Rod jeho datuje se z věku patnáctého, má v Čechách panství pět, byl dobře vychován, co možno z vědy vzít, duch osvojil si jeho, jest jezdcem výtečným a muž par excellence, a krásným ještě dnes, ó v mládí jeho květu co nocí bezsenných přinesl jeho zjev 128 kněžnám a zpěvačkám a damám od baletu, nu, zkrátka, kam jen hled’, tam bouřil ženskou krev. Však neoženil se, jak motýl ze květiny med sladký vybere a letí klidně dál, tak on, kde přáno mu, užívat nebyl líný, a, prosím, užívat můj přítel dobře znal! Měl tucty soubojů, v nichž soky pošramotil, sám ze všech vycházel jak vítěz neraněn, a mluvka největší a sebe větší hřmotil ni dnes se nedotkne cti jeho slovem jen. Má hojnosť přátelů, upřímných, obětavých, jest hotov za ně vše a oni pro něj dát, jest přímen, otevřen, neschopen řečí lhavých, jak pravý voják vždy a nikdy diplomat. A jaký hrdina! On v šestašedesátém s půl regimentem jen kryl ústup armády, byl v seči nejtužší, kol něho divým chvatem se všechno řítilo v krvavé hromady, on vyšel z boje zdráv, byl vyznamenán řády a chválou nejvyšší, jest čtyřicet mu let a bude v podzimku, jak nyní známo všady, již generálem, jeť on v prvé řadě hned. Jest šťastným žití to? Nuž prosím, ctěný pane, co soudíte as vy teď o mém příteli?“ – 129 „Toť všechno hezké jest, však častokrát se stane,“ děl vážně professor, „a vždycky, chcete-li, že v žití člověka, byť plném všeho štěstí, jak třeba život ten, jejž jste teď líčil nám, hodina jediná příšerně zašelestí, a zvuk ten dorazí až k srdce hlubinám, a rcete po letech, by člověk tento vložil tu jednu hodinu a život na váhy, a pak ať odpoví, zda všechno, co kdy prožil, za jeden okamžik ten stojí neblahý!“ Vše zadumalo se. Lucie zřela v dáli. Kol půlkruh nebeský byl poset hvězdami, vzduch plný vůně byl a z temna zaléhaly sem hlasy bdících psů. Stesk divný, neznámý chvěl duší Lucie. Ji rodičové přísní v svět velký uvedli před rokem v podzimi, dřív znala z románů jej veršů jen a písní, a oplétala jej domysly vábnými. Jak dítě nesmělé se něco ptáti bála, vždy byla samotna, ač kol byl hostí kruh, však slovo každičké do duše ukládala, děj každý dopředla si pásmem sterých duh. Teď štěstí, plukovník vířily její hlavou, přítelem otec mu, jak byla zvědava! 130 tak teskně hleděla v dál v nebes klenbu tmavou kde světel zářivých hořela záplava... Host nový! Čekaný! Již plukovník jest tady. Lev bitev, salonů! Toť postať vznešená! Zrak tmavý jeden žár, na prsou četné řády, jak Herkul antický má mocná ramena. Pár všedních, nutných slov se prohodilo kolem, plukovník představen se rázem s všemi znal, k Lucii usedá si za podlouhlým stolem a pije horký čaj a rozmluva jde dál. Tož nejdřív noviny (bylť plukovník rok celý kdes v dáli na cestách a teď se vracel zas), pak trochu vzpomínek, jež společně tak měli, na ženy, zábavy a mnohý hodokvas plukovník s baronem si z hrobů vyvolali, a vtipy sršely, a u stolu zněl smích, a roje anekdot hned kolem polétaly, jež každý odnes’ si z dob svojich prožitých. Lucie jediná se jednou neusmála, a když se plukovník k ní řečí obrátil, dvé promluvila slov a myslit dál se zdála na cosi jiného, než o čem hovor byl. Noc letem kvapila. A měsíce srp žlutý již nad východem stál ve světlé glorii. 131 Zvuk hodin na věži se rozleh’ táhlý, dutý, nad krajem poklidným dvanáctá odbíjí. Zábava skončena. Již čas jest také spáti. Tu k hosti přistoupla Lucie nesmělá: „Ó, pane, promiňte, snad dětskými se zdáti vám budou řeči mé, však ráda věděla...“ „Ó, k službám, comtesso!“ A náhle dodala si Lucie odvahy a chvějně ptala se: „Zda, když jste vzpomínal na zašlé všechny časy, kde štěstí jasná tvář vždy na vás smála se, zda přál byste si kdy to žití prožít znova od mladých let až sem k té dnešní setkané?“ A plukovník hled’ v noc, a temně zněla slova: „Nikda ne!“... 132
MEMOIRY STŘÍBRNÉHO ZLATNÍKU.
Císařova hlava v líci, v rubu orel dvojhlavý, tak jsme vyšli po tisíci z tmavých ploten blýskaví. Odpočtěni, zavázáni v režných pytlů smutných tmách jezdili jsme zadumáni bůh ví v kterých končinách. Konečně jsme došli cíle. Vyndali nás na světlo a to množství druhů bílé do světa se rozletlo. Já se dostal k učiteli v jedné tiché vesnici, byl to stařec sšedivělý, do hrobu se chýlící; 133 zavřel pod zámky mne dvoje do skřínky, kde mnoho let skrýval strýců mojich roje a pár papírových tet. Však té noci silné rány vytrhly nás ze snění, zámky, víko odervány, děsného chlap vzezření, vybíral nás z toho bytu, svítilnu nes’ mihavou; na zemi jsem zahled’ v svitu starce s ránou krvavou. Chlap nás odnes’, druhy schoval, za mne kdesi v putice svědomí hlas utlumoval, prázdně rychle sklenice. Víc mi o něm známo není. Po té noci, jak svit den, byl jsem ze sladkého snění zase náhle vyrušen. S četou nových kamarádů klad’ nás na stůl kulatý 134 hospodský své ženě v řadu na domácí útraty. Dobrá žínka zastrčila do tobolky všechny nás, kupovala, zaplatila, já jí naposled zbyl zas. Tu ta žena pěkné tváře, jež se ráda líbila, zašla v krám si voňavkáře, kde si pudr koupila, barvu růžovou a bílou, potom parfum z violek, s důvěrností roztomilou voňavkář jí cosi řek’, zrak jí zaplál na to temně... Jak již měl to ve zvyku, vložil voňavkář mne jemně ke dnu svého šuplíku. Nebyl jsem tam dlouho schován, šel jsem k jiné vrchnosti, k pánu, který titulován byl tam: „Vaše Milosti.“ Za jeden tam parfum sladký mne a velkou poklonu 135 na desítku dal pán zpátky mladičkému baronu. Ve vznešené kapse jeho pár jsem hodin cestoval. V chýši vnějšku chudobného, kde plam svíčky smutně plál, zas mne vyňal. Hlednu kolem: stařena a dívčina za hranatým sedí stolem, dívka plakat počíná. „Hloupá,“ konejší ji stará, „dostaneš hned na šaty, pojedeš na venkov z jara; Milosť je tak bohatý, co máš z té tvé nevinnosti? jenom hlad a bídu zlou, učiň to jen z poslušnosti pro hladovou matku svou!“ Mne a řadu pětek, zlatek se stolu pak sebrala, tato nejvzornější z matek vyšla ven a čekala... Drahého dne časně z rána baba v pěsť mne sevřela, 136 se vzdycháním, uplakána vešla v klenbu kostela, ke knězi šla v sakristii, v pláči spjala ruce své: „Velebnosti, slze liji, služte mši za hříchy mé, hříšnice jsem věru velká, bůh však přece... “ chvílí tou zbožná tato trpitelka mne mu vtiskla do rukou. Večer šel kněz do divadla a mne nechal u kasy. V chvilce dáma jakás svadlá nazpátek mne brala si. Druhého dne u řezníka za maso mnou placeno (jest to život prosaika, však vše budiž řečeno). Řezník bral se v malé chvíli na trh do daleka as, v opasku jsme skryti byli, revolver pak chránil nás. 137 Slyším vozu otřásání, cítím; chodí tam a sem, konečně nás ze ústraní vyprostil a s úsměvem sázel v ruce sedlákovi za dvě krávy koupené. Nyní majitel náš nový hrdlo žízní trápené někde upokojit hleděl. V krčmě kouř a hluk a smích, houf tam karbaníků seděl s ohněm v očích zarudlých. Majitel můj zíral na ně, každá žilka hrála v něm: „Zde jest místo po mé straně, vem si, strýče, kartu, vem!“ zval jej jeden. Sedlák sedl, karty šly – eh, sper to ďas! deset zlatých z toho vedl! na podruhé vyhrál zas. Ve hře třetí, čtvrté, páté, zas měl štěstí, klelo se; tu hráč jeden jeho zlaté spočítal tak v úkose; 138 a teď šlo to valem dolů, výhra náhle ztracena, smích stich náhle kolem stolu, peněženka kožená rodila teď pětky stále – a jen prohra, prohra dál, prohrál krávy – a hrál dále, prohrál koně – a zas hrál. Poslední zřel spásu ve mně. Vsadil, prohrál. Zamračen „žebrákem!“ vzdych, jenom temně, matným krokem vyšel ven. – – – – – – – – – – – – – – – – Klení, smích se dále mísí, v jizbu vpad kdos uděšen: „Pomoc rychle, sedlák visí ve stodole oběšen!“ – – – – – – – – – – – – – – – – Tak se šinu drahou klatou, kdo ji celou vypíše? Z ruky hebké v mozolnatou a z paláce do chýše. Koupím nevinnosť i slávu, krásu, česť a svědomí, 139 vše, co svatého je davu, prodá on vždy lakomý. Myšlenky i přesvědčení, velikosť i zločiny, boha koupím odpuštění, já jen tvořím dějiny; byl, jsem, budu v žití zdejším, v moři lidstva hlubokém tyranem tím nejhroznějším a nejnižším otrokem....otrokem... 140 OBSAH. Strana
Já.
Jarní causerie11 V protějším okně16 Ouvertura nového románu19 Moje zátiší21 Jedné malé mrtvé22 Letní zátiší25 A odpustí...28 Červencové jitro31 Mně bylo teskno...32 Reliquie35 Proměny38 Romance o mém příteli42 Sloky sentimentální44 Z nábřeží47
[141] Strana
V listopadu50 Zima52 Poslední kapitola z mého románu55 * * *58
II. My.
Cestou63 Časová66 U nás...69 Jednomu z roku 1848.71 Po padesáti letech72 Při každém kroku...73 Píseň o ideálech75 Poesii a lásce79 Příteli poetovi81 Na poslední stránku knihy: Confiteor84 Sláva86
III. Lidé.
Causerie o nejmladších kráskách světa93 V dětském divadle98 Dvě děti101 Idylla z parku105 Stará panna108 Antická kráska109 První debut111
[142] Strana
Chansonièra112 Poslední cesta119 Trestanci122 Štěstí127 Memoiry stříbrného zlatníku133
Omyly tiskové. Str. 46. řádka 15. místo: tvým čti: mým. Str. 52. řádka 5. místo: Však čti: Vše.
E: tb; 2004 [143]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna. Svazek XXXIX. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelství.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 143

Věnování: Šimáček, Matěj Anastazia
(M. A. Šimáčkovi. Vám, drahý příteli, připisuji tuto knížku. Bylo to v oněch smutných pro mě dobách, kdy jsem psal „Kapitoly z mého románu“ a „Disonance.“ Všechny redakce mi s politováním a hrůzou vracely mé verše zpět - Vy jediný Jste je tiskl, Vy jediný Jste mě povzbuzoval a dodával odvahy. Přijměte tuto knížku laskavě, podává Vám ji vděčnosť a přátelství. Machar.)