JEDNÉ MALÉ MRTVÉ.

JEDNÉ MALÉ MRTVÉ. (Paní Luise Chourové.)
Tak byla jako poupě jara, jež přestává být poupětem, jak dítě, v němž krev mladá hárá, však nebyla víc dítětem. Již dlouhé šaty oblékala, a s parasolem vždycky šla, však tajně s loutkami si hrála a Robinsona v slzách čtla. A tu jsem zřel – před smrtí její to na čtrnáct dní bylo as. Ó, dítě, nevím, půvabněji zda někomu se zjevila’s! 22 Na bílém čele prokmitaly jí vábně žilky modravé, a nebeským jí leskem hrály ty oči dobré, zvědavé. A kol té hlavy vlasy zlaté tak sily půvab zářící, jak gloriola jedné svaté ve knížce její modlící. Tak ležela tam klidně, tiše, tak úsměvná a vážná tak, jak z nadzemské již odkud’s říše v zem bídnou upřela by zrak. Jak přál jsem jí v té chvíli vřele, by zdráva zase povstala, však se znakem tím v očích, v čele, kde bledá smrť ji líbala. By modré žilky prokmitaly v tom čele, plném lilií, jež zlaté vlasy oblétaly té svaté rovny glorií, 23 by zůstal pohled nebeský jí, ten úsměvný a vážný tak, jak když jdouc k nebi, zemi míjí, a přec k ní upírá svůj zrak... 24