JEDNÉ MALÉ MRTVÉ.
(Paní Luise Chourové.)
Tak byla jako poupě jara,
jež přestává být poupětem,
jak dítě, v němž krev mladá hárá,
však nebyla víc dítětem.
Již dlouhé šaty oblékala,
a s parasolem vždycky šla,
však tajně s loutkami si hrála
a Robinsona v slzách čtla.
A tu jsem zřel – před smrtí její
to na čtrnáct dní bylo as.
Ó, dítě, nevím, půvabněji
zda někomu se zjevila’s!
22
Na bílém čele prokmitaly
jí vábně žilky modravé,
a nebeským jí leskem hrály
ty oči dobré, zvědavé.
A kol té hlavy vlasy zlaté
tak sily půvab zářící,
jak gloriola jedné svaté
ve knížce její modlící.
Tak ležela tam klidně, tiše,
tak úsměvná a vážná tak,
jak z nadzemské již odkud’s říše
v zem bídnou upřela by zrak.
Jak přál jsem jí v té chvíli vřele,
by zdráva zase povstala,
však se znakem tím v očích, v čele,
kde bledá smrť ji líbala.
By modré žilky prokmitaly
v tom čele, plném lilií,
jež zlaté vlasy oblétaly
té svaté rovny glorií,
23
by zůstal pohled nebeský jí,
ten úsměvný a vážný tak,
jak když jdouc k nebi, zemi míjí,
a přec k ní upírá svůj zrak...
24