Mně bylo teskno v živém ruchu,
když odpoledne v dumách svých
jsem maně bloudil v žhavém vzduchu
po horkých Pražských chodnících.
Zdi domů v žáru líně spící,
hluk vozů, lidstva pestrý řad,
jenž kolem pouští s vážnou lící
těch nejhloupějších řečí spád,
pár přátel, o nichž pověsť hlásá,
že mody lvi jsou bezvadní,
jimž celá zrcadlí se krása
tam v každé skříni výkladní,
a dámy, které vábně staví
vstříc líčko, pudrem uvadlé,
a úsměv rozmarný a smavý,
jak naučen byl v zrcadle –
pryč odtud, pryč, zde zmírám nudou,
jež horší než klid hřbitova,
ven, v dědinu tu svoji chudou,
v klid idyllický venkova!
Vše splněno. Mám zas ty kraje
a lesy v modrém obzoru,
ty aleje, kde plod už zraje,
a ptactvo kde dlí v hovoru.
Je dívka zde, čtla moji knihu,
mne z celé duše ráda má,
zrak její oheň, v kterém v mihu
hned modrý jas, hned vášeň plá!
Lid dobrodušný si mne váží
pro pověsť, jež mne provází,
rád svěřuje mi, co jej blaží
a rady bere v nesnázi.
A přec mne nuda jímá v spáry,
a zas se mi vše protiví,
kraj, alej, les i lásky žáry,
i lid ten dobrý, poctivý.
A jako dítě rozmazlené,
jež, nevyzpytno v přáních svých,
chce hračky dávno zavržené
a nic mu nenahradí jich,
tak vždycky po hodině páté,
když vzplane západ veliký,
rád chtěl bych z dědiny té klaté
zas na ty Pražské chodníky,
kde brzy vzplane světlo steré,
kde vozů hluk a lidstva řad,
kde maně se mi v ucho dere
těch nejhloupějších řečí spád,
kde jdou kol moji známí rojem,
jichž nesmí tknout se pověsť zlá,
a krásky, kterým pod závojem
ve zracích reflex světel plá...