Hoch kráčí bledý s plavým vlasem
a planoucíma zrakoma,
a v rukou lýra sladkým hlasem
se chví a toužně duní časem,
a jinoch květnou nivou stoupá,
zrak nadšený se v modru koupá,
kde světlých vidin sta se houpá,
a v skráň mu bije křídloma.
A zasvěcuje svoje vzněty
a všechny síly v žití svém,
svých činů nejkrásnějších květy
a myšlének svých celé světy
jen lidstva na trůn povznesení,
své vlasti, rodu oslavení,
a v mladistvém tom zanícení
chce býti jeho Tyrtaeem.
Dva modré zraky dál mu planou
na čarovných snů obzoru,
květ ženství, neskvrněný hanou,
mu klesne na hruď milovanou –
pak jeho slavné, velké jméno,
glorií věčnou ozářeno,
ve srdcích lidstva bude čteno
a v pyšných deskách z mramoru.
Jest z hocha muž, a v život vkročí,
jejž zřel jen clonou mlhavou,
ty vidiny mu mizí z očí
a lehce vzduchem dál se točí,
v nich jeho zrak se ještě stápí,
co prósa tkne v něj ostré drápy,
a již svou drsnou cestu skrápí
svých zraků rosou krvavou.
A přejde čas – a všemu zvyká,
a k žití chuť v něm vítězí,
a v suchá akta úředníka
květ citů suchý uzamyká
a tloustne, dbá teď o něj žena,
jež nad předsudky povznešena –
cit, krása její nahrazena
mu hojně byla penězi.
Neb pod prapor se staví fráse,
prý v služby svého národa,
a radami a řečmi háze,
chce copů, šosů bořit hráze,
zná ledabylo vlasti děje,
při pivě české písně pěje –
a kde se úsměv, zlato stkvěje,
tam krev i duši zaprodá!
Neb aspoň přísným soudcem býti
chce v říši volné umění,
a vše, co němůž’ pochopiti,
chce katovsky jen popraviti,
neb pustým úsměškem to stihá,
kde posvěcení blesk se mihá –
jen všednějším čím která kniha,
tím líp ji v chvále ocení.
Jen vy, vy řídcí vyvolení,
jenž blouzniti jste přestali
v tom nerozumném zanícení
a v ideálech, kterých není;
již umění jste milovali,
jichž soud předsudek nezahalí,
již máte vášně, hněv a žaly,
v čemž jste vždy lidmi zůstali;
vy tvoříte, a trpkosť, bída
jest truchlivým vám údělem,
vám myšlénky ten kritik hlídá,
a professor rad napovídá,
a úředník od svého stolu
a politik v svých věrných kolu
útrpně hledí na nás dolů –
a pokračují v díle svém.
A to vše přejde. Frašku bědnou
přestanou oni všichni hrát.
Smrť přetrhne jim rukou lednou
tu efémerní práci jednou
i plané činy nečinnosti.
A za pár roků v budoucnosti
si bude prachem jejich kostí,
jich jménem, soudem vítr hrát!