Dej, dej, mi vzhlédnout v jásavý svůj zrak
a k slunné skráni v paprskovém věnci!
Mé srdce zvonem bije do oblak
a zpívá s jásavými okřídlenci.
Dej pocítit mi radostný svůj dech,
jenž voní jarem nejrannějších květů,
a haluzky si k nohám sypat nech,
v tu šlépěj nejzářnější v drahách světů,
Kam duchem letmo tryskám nad oblast
pravd krutých, starých? K snům snad v nedohledno?
Jsi Zjevení? Jsi Naděje? Jsi Vlast?
Jsi Svoboda? – Ó, tys to vše a jedno!
Jsi Splnění, jež za nejdražší slib
svou bezeskvrnou pravici nám dává.
Jsi Budoucnost, jež ratolestmi z lip
nám nad střechami pozdrav zítřků mává.
Jsi Spravedlnost – očista i trest,
jež rány hojí, smrt a spoustu světí
a smývá s plemen krvavý jich křest,
jak žrec by myl svůj oltář po oběti.
Jsi touha věků, ztělesněná dnes,
jsi vykoupení naše, všech – i příštích;
jsi z hrůzy, volající do nebes,
kmen palmy míru, vzrostlý na bojištích.
Ty, lidskosti, ty, svatá myšlenko,
ty, kacířství kdys bratrského slova,
ty, české víry dávná zrozenko,
ty od nás vyšla’s, k nám se vracíš znova.
Všem zemím vlást jsi povolána v ráz,
však žádný světa kraj tě neoslaví
jak domov tvůj. Zde všecka srdce v nás
se perlí jako číše na tvé zdraví.
Ať vypije ta půda radostná
všech perel rosu, jež nám z duše plynou
a v nichž se stkví hra barev milostná
jak duha rozepiatá nad otčinou.