Zbabělci.

Viktor Dyk

V posledním pekle, kořist utrpení, jež také třtinu časem zocelí, dnem oslepeni, nocí pokořeni: tak do věčnosti trpí zbabělí. Uhybá ještě nejisté jich oko, rty váhavě se chvějí bázlivé. – – A dál tu trpí; jsou přehluboko, šum pohrom všech tu slyší nejdříve. A pak to sviští jako rána biče, Žeň tragickou svou mdlobou zaseli. Had u jich prsou vždy se zvedá syče, by uštkl svýmZbabělí! Zbabělí!“ A oni v studu svoji hlavu sklání. Jsou v posměch peklu, které trpěli. Had u jich prsou syčí bez ustání: Zbabělí! Třikrát zbabělí! Kdo couvli malodušni, bez odvahy, jež plachá bázeň schvátila jak mor, kdo zalekáni před volnými svahy svrženi byli s nebetyčných hor, kdo složili své ruce v malomoci, by sekeru jim v hrdlo vložil kat, jsou v posměch dni a k povržení noci. Vteřiny pálí. Přestaňte lkát! A nelitujte! Trest to za jich vinu. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Vložili hanbu v nitra svojich synů. Zbabělí! Třikrát zbabělí! Čekali jiní, že se vrátí chvíle, již propásli v své bázně závrati. Horečná lítost hledá zašlé cíle. Nadarmo. Zašlo. se nevrátí – – Nepřijde chvíle, kdy se třásly ruce, když kázala čin doba pohnutá. Horečná lítost vzpomíná teď v muce. Čekejte! Darmo! To je pokuta! Jich nelitujte šíleného hoře. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Váhání jejich rozlito jak moře. Zbabělí! Třikrát zbabělí! Kdo váhali svých otců hanbu mstíti, jho nesli dál a beze studu , kdo učili své děti vrahy ctíti (země s miliony, kde nežije muž!), kdo sčítali a počítali plaše, zakřikli ruku, která chtěla bít: prokleté třikrát zbabělosti vaše! Vteřina žádná neposkytni klid! Nechť noha pána šlape vaši šíji, nechť plivnutím on ráčí poctít tvář! Kdož z tragedií přešli v komedii: Odhoďte lhavou svoji svatozář! A vaší žízni nenapadni rosy, pot hrůzy pijte svojem na čele. Buď kletá země, zbabělce jež nosí, a matka, která rodí zbabělé! Než zbabělci svou bídu maskovali přílivem hladkých, pěkně znících slov, filosofovat zdárně počínali, odívat květy pěknými svůj rov Tisíci hesly kryli svoji bídu a věty jsou, jež k spánku konejší. Tisíci hesly lichotili lidu. Oh! Zbabělci! Byl jimi bídnější! Suggesce jejich hanbu cítit brání. A pro posměch stud byl jim staletý. Had u jich prsou syčí bez ustání: Kdo snížil lid svůj, budiž prokletý! Tak daleko šla zbabělost jich marná, tak ničemně se zvrhl jejich cit: když kácela se jejich robotárna, tož snažili se zdi ty zachytit – – Oh, slabé jejich ruce nezadrží, co rozdrtiti chvíle přichvátá. Děcko chce příval zadržeti strží a blázen cestu, jíž jde odplata. Sem nepřiletí míru holubička, sem nepřinese svěží ratolest. Je v noci slyšet v rozvalinách sýčka. Chcete-li, plačte; všechno marno jest. Zlověstný vítr po doubravě hučí. Prach zvedá se, jenž v oči vletí ti. – – Buď kletý kat, jenž oběť svoji mučí, a třikrát klet, kdo se mučiti! – –

Patří do shluku

jeviště, herec, publikum, opona, obecenstvo, komedie, divadlo, autor, divadelní, potlesk

333. báseň z celkových 509

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. V DĚTSKÉM DIVADLE. (Josef Svatopluk Machar)
  2. IX. ÚNOR (Josef Svatopluk Machar)
  3. Dva sonety listopadové. (Viktor Dyk)
  4. CAUSERIE (Viktor Dyk)
  5. LÁSKA UMŘELA... (Josef Kubelka)
  6. LISTOPAD 1918. (Josef Svatopluk Machar)
  7. ONĚGINSKÝ KUPLET (Jan Neruda)
  8. Sonet nudícího se člověka. (Josef Svatopluk Machar)
  9. Kean. (Jaroslav Vrchlický)
  10. KDYSI VEČER (Karel Toman)