Zbabělci.

Viktor Dyk

Zbabělci.
I. I.
 V posledním pekle, kořist utrpení, jež také třtinu časem zocelí, dnem oslepeni, nocí pokořeni: tak do věčnosti trpí zbabělí. Uhybá ještě nejisté jich oko, rty váhavě se chvějí bázlivé. – – A dál tu trpí; ač jsou přehluboko, šum pohrom všech tu slyší nejdříve. A pak to sviští jako rána biče, Žeň tragickou svou mdlobou zaseli. Had u jich prsou vždy se zvedá syče, by uštkl svým „Zbabělí! Zbabělí!“ A oni v studu svoji hlavu sklání. Jsou v posměch peklu, které trpěli. Had u jich prsou syčí bez ustání: Zbabělí! Třikrát zbabělí! 17 II. II.
 Kdo couvli malodušni, bez odvahy, jež plachá bázeň schvátila jak mor, kdo zalekáni před volnými svahy svrženi byli s nebetyčných hor, kdo složili své ruce v malomoci, by sekeru jim v hrdlo vložil kat, jsou v posměch dni a k povržení noci. Vteřiny pálí. Přestaňte už lkát! A nelitujte! Trest to za jich vinu. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Vložili hanbu v nitra svojich synů. Zbabělí! Třikrát zbabělí! III. III.
 Čekali jiní, že se vrátí chvíle, již propásli v své bázně závrati. Horečná lítost hledá zašlé cíle. Nadarmo. Zašlo. Už se nevrátí – – Nepřijde chvíle, kdy se třásly ruce, když kázala čin doba pohnutá. Horečná lítost vzpomíná teď v muce. Čekejte! Darmo! To je pokuta! Jich nelitujte šíleného hoře. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Váhání jejich rozlito jak moře. Zbabělí! Třikrát zbabělí! IV. IV.
 Kdo váhali svých otců hanbu mstíti, jho nesli dál a beze studu už, 18 kdo učili své děti vrahy ctíti (země s miliony, kde nežije muž!), kdo sčítali a počítali plaše, zakřikli ruku, která chtěla bít: prokleté třikrát zbabělosti vaše! Vteřina žádná neposkytni klid! Nechť noha pána šlape vaši šíji, nechť plivnutím on ráčí poctít tvář! Kdož z tragedií přešli v komedii: Odhoďte lhavou svoji svatozář! A vaší žízni nenapadni rosy, pot hrůzy pijte svojem na čele. Buď kletá země, zbabělce jež nosí, a matka, která rodí zbabělé! V. V.
 Než zbabělci svou bídu maskovali přílivem hladkých, pěkně znících slov, filosofovat zdárně počínali, odívat květy pěknými svůj rov – Tisíci hesly kryli svoji bídu a věty jsou, jež k spánku konejší. Tisíci hesly lichotili lidu. Oh! Zbabělci! Byl jimi bídnější! Suggesce jejich hanbu cítit brání. A pro posměch stud byl jim staletý. Had u jich prsou syčí bez ustání: Kdo snížil lid svůj, budiž prokletý! VI. VI.
 Tak daleko šla zbabělost jich marná, tak ničemně se zvrhl jejich cit: 19 když kácela se jejich robotárna, tož snažili se zdi ty zachytit – – Oh, slabé jejich ruce nezadrží, co rozdrtiti chvíle přichvátá. Děcko chce příval zadržeti strží a blázen cestu, jíž jde odplata. Sem nepřiletí míru holubička, sem nepřinese svěží ratolest. Je v noci slyšet v rozvalinách sýčka. Chcete-li, plačte; všechno marno jest. Zlověstný vítr po doubravě hučí. Prach zvedá se, jenž v oči vletí ti. – – Buď kletý kat, jenž oběť svoji mučí, a třikrát klet, kdo dá se mučiti! – – Léto 1906.
20
Básně v knize Pohádky z naší vesnice:
  1. Časové sloky.
  2. Reflexe.
  3. Sv. Čechovi.
  4. Jarní.
  5. Zbabělci.
  6. 180.?
  7. Návrat.
  8. Na víru obrácený.
  9. Píseň zbožná.
  10. Silhouetta.
  11. Dojem lokaje z dvorního vlaku.
  12. Černová.
  13. Doslov památného dne.
  14. Dva sonety listopadové.
  15. Ranní říkání.
  16. Říkání z politického slovníčku.
  17. Píseň státnická.
  18. Píseň uklidnění.
  19. Ospalá píseň.
  20. List z kroniky.
  21. Epigram.
  22. Sentimentální kuplet ze starého vaudevillu.
  23. Historie ze vsi.
  24. Resignace pacientova.
  25. Návštěva ve vsi.
  26. Starý dvůr.
  27. Katastrofa.
  28. ***
  29. Age, quod agis.
  30. Balada o osamělé vedettě.
  31. ***
  32. Česká píseň.
  33. Dvě písně o podpisu.
  34. Píseň státnického slohu.
  35. ***
  36. Apostrofa.
  37. Elegie.
  38. Invektiva.
  39. Sarkastické sloky.
  40. Konec září.
  41. Píseň kvietismu.
  42. Píseň Kopulentova.
  43. Stanice Langebrück.
  44. Val de Grâce.
  45. Krajina.
  46. Uetikon.
  47. Dojem z vlaku.
  48. Vzpomínka dlouhého zimního večera.
  49. Píseň rozpustilého školáka.
  50. Špatný čas na vsi.
  51. Dobrý čas na vsi.
  52. Před vodou a za vodou.
  53. Myšlenky starého Řeháka.
  54. Píseň o zámečku, korouhvičce a jiných něžných věcech.
  55. Troník.
  56. Předpolední idylla.
  57. Úsměv pana faráře.
  58. Kohn a Bloch.
  59. Výmluvný prorok.
  60. Mlčenlivý prorok.
  61. Dobromyslná osoba z naší vesnice zpívá:
  62. Kučera.
  63. Napomenutí vesnického šprýmaře.
  64. Krajánek.
  65. Pan učitel.
  66. Zprostředkování pana učitele.
  67. Co bylo psáno na hrobě světem proběhlého a zkaženého rodáka na vesnickém hřbitově a vzbuzovalo pohoršení mnoha.
  68. Schovánek.
  69. Smutná píseň vesnického šprýmaře.
  70. Epigram z naší vesnice.
  71. Náš host.
  72. Ballada.
  73. Letní noc.
  74. Ballada jarní.
  75. Podzim snílka.
  76. Mínění dědečkovo.
  77. Nedělní odpoledne.
  78. Sentimentální chvíle pána vesnické fabriky v Altdorfu.
  79. Parafráse.
  80. Šedivý den na vsi.
  81. Píseň o Altdorfu.
  82. Touhy.
  83. Píseň veselého odchodu.
  84. Hořký odchod z vesnice.
  85. Stará Vondrová vypravuje.
  86. Píseň vojáčka z naší vsi.
  87. Strýc Ondřej.
  88. Jaro na vsi.