Touhy.

Touhy.
Už byla půlnoc. Tanečníky dráždila touha porvat se. – Na chvíli vyšel od muziky načerpat vzduchu v zahrádce. Zněl smích i šepot v jejím šeru. Pár mnohý vyšel ze síně. – Šel rozmrzelý, beze směru až k ruzýňské šel výšině. Měsíčná noc. A vrchol léta. Po údolí v dál rozhlíd’ se. On, který viděl kus už světa! A teď ta malá vesnice! Měsíčná noc, jež má své sliby. Měsíčná noc, jež otráví. Z dáli se zdá, jak kynuly by vzdušné a krásné postavy. A zdá se mu v té noci léta: jsou jeho dálné planiny. 143 Krásnější nežli Tonka, Běta jsou vzdálené ty vidiny. A zcela jasně vidí v dáli končiny krás tak mámivých. Budovy krásné, krásné sály. A dupárna ta Šedivých! Vše lepší je v té noci bílé, dráždivé touhy nitrem chví. O nové blouznit počal síle, o netušeném bohatství. A přeludů říš dál si tvoře, zřel vše, co mlhou schováno: Tam moře, země, země, moře. To vše mu bude poddáno! Stál opitý tím náhlým jasem, zřel důvěřivě k obloze. Z daleka zněla muzika sem tak směšně a tak uboze! 144