Strýc Ondřej.

Strýc Ondřej.
Stál na konci vsi naší až, jak k ní by nepatřilnepatřil, ten statek. A u vrat zlostného psa stráž budila uličníků zmatek. UpatěUpiatě po návsi on šel, měl odměřený výraz tváře. A po vsi celé pověst měl zatvrzelého samotáře. Lid odsoudil ho, zval ho zlým, též fara nerada jej měla. Nechodil večer k Šedivým, nechodil ráno do kostela. Kdys vyšel jsem si do polí, pomalým šel jsem snílka krokem. Kde začínají topoly, tam potkal jsem ho nad potokem. V daleko hleděl přes lada. (Zdálo se, jak by nějak chořil!) 153 Zřel, kterak slunce zapadá, a nezvykle se rozhovořil. „Když ke konci jde jejich hra, svůj počítají peníz hráči. Přijdou-li stíny večera, je s člověkem to nejinačí. Dnes, zítra. Smrt, ta neleká toho, jenž znaven dlouhou poutí. Je nutný konec člověka a co je nutné, nezarmoutí. Naděje nelze na nic klást. Je dosti, v nás-li všechno zdrávo. Odjinud čekej trud a strast: na štěstí nemá nikdo právo. Tož více těšil malý zdar, cíl, kam šla cesta kostrbatá. A posléz v tom už zřel jsem dar, když nestihla mne aspoň ztráta. Zákonů těch si netaje, já dle nich upravil své žití. Znám, žeň když příliš krásná je, že přijde asi krupobití. Za svůj jsem nechtěl hledět plot, a nechtěl jít než na svá pole. Peru se vlastní o život a zalesňuji stráně holé. Lid říká, že jsem škarohlíd, však hledím jenom přímo v oči. Vím, koně mohou s cesty sjít, pije-li zatím v krčmě kočí. 154 Mne nepřekvapí horší dny, mne nepřekvapí něčí zrada. A jsem-li k tobě upřímný, mně věřit tobě nepřipadá. A chce-li někdo říci soud, mne nezarazí jeho tvrdost. Kdo čeká více, pouhý bloud. A hájit se mi brání hrdost. Mám vědomí, že v době zla já nepoddal se nikdy hoři, že ruka nikdy neklesla, když zřel jsem, jak se dílo boří. Mám vědomí, svou povinnost že konal jsem na půdě zdejší, že rodný úděl prací rost’ a půda že je úrodnější. Mám vědomí, že žádný stín mne nesvedl, bych couvl krotce. A vědomí mám, že můj syn viniti nesmí svého otce!“ Nezvyklý oheň, zřel jsem, plál v zdánlivě chladném jeho zraku. A růsti se mi náhle zdál divného toho za soumraku. 155