Pohádky z naší vesnice (1910)

1904-1910, Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze
Viktor Dyk:
Pohádky z naší vesnice
(1904 – 1910.)
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ DRA. ANT. HAJNA. 1910.
[1] KNIHTISKÁRNA JOS. B. ZÁPOTOČNÝ V ROKYCANECH.
[2] Slovo úvodní.
Přejal jsem titul z Hálka, dav mu smysl jiný. Napsati pendant k Hálkovým pohádkám, nebyl by úkol umělecky nevděčný; mnoho se změnilo v našem životě vesnickém za skoro čtyřicet let. Má kniha zabývá se příliš thematy, přesahujícími vymezený látkou rámec, aby mohla býti takovým pendantem; co bylo tam úkolem jediným, stalo se zde jedním z úkolů. Ani v oddílu užším nekryje se můj program s Hálkovým; pokud a v jakém směru, pozná čtenář snadno. Kromě toho spojuje kniha osudy individuelní s kollektivními; s pohádkami naší vesnice podává v skizze pohádku autorovu. Mohl jsem se tomu vyhnouti a snad by bylo effektnější, mlčeti o hořkých chvílích, o dnech sklamání, o krisích pochybnosti. Nazvalo se to stylisovati osobnost a vše by tím bylo řečeno. Myslím však, že nemám práva zamlčovati, co bylo, třeba bych tím rušil účinek. Úspěch získaný za cenu neupřímnosti nebyl by hoden úsilí. Je-li co na mé práci řady let, je to, že jsem ji podnikal po všech těch sklamáních, hořkostech, pochybnostech. Má víra neměla illusí; čekal jsem vše, co přišlo. Netajil jsem si risika. Můj úkol byl bíti se za mnohé, co dnem zapomínáno, proti 3 mnohému, co dnem ctěno. Kdyby to bylo vše; ale věděl jsem, že není také genru nebezpečnějšího pro umělce, že není moře, kde by bylo více úskalí. Ztroskotal jsem? Otázku nezodpoví malý dnešek uražených ješitností, špinavých intrik a strannických zaujetí ve smyslu nejhorším. A jsou ostatně chvíle, kdy nutno vydati se do ztroskotání. Taková chvíle je dnes. Neběží o to, abych přesvědčil toho či onoho z těch, kteří vědí, co si mysliti o autoru, než vzali do ruky jeho knihu; kteří se k němu nepřiblížili a nepřiblíží a kteří nevidí vidouce. Běží mi o ty, kteří přicházejí nehotoví a přístupní; běží mí o příští generace. Nepřesvědčím-li a nezískám ty, čeho jsem docílil? A nebylo okamžiku, kdy by bylo vše tak diskreditováno; nacionalismus je skoro příhana; politika něco, nad čím se krčí rameny. Touha po národní samostatnosti něco, več se nevěří a co se necítí. Mládež mezi doktrinářstvím a cynismem, není-li vůbec lhostejná – toť nebezpečí, které hrozí. Je čas mluviti; a tak podávám svou knihu, třeba bych věděl, že by poslední oddíl mohl býti jaksi úplnějším. Snad bude příležitost spraviti tento nedostatek; váhati s publikací pro to jsem nechtěl. Je lépe nemluviti plynně než v chvíli kritické mlčeti. Nechci, abych musil si vytknouti sám, že mé mlčení, má passivita jakkoli přispěla k žalostnému vývoji národních a kulturních našich poměrů. Neúspěch je méně trpký, vykonalo-li se vše. Věc vítěze líbila se bohům, věc poražených Katonovi. Ale jak je hořké opakovati si: kdybys byl mluvil tehdy... 4 Podávám svou knihu, doprovod a glossy k událostem posledních let, trochu jejich historii. Něco dat, kde nejsou v knize: Z prologu prvá báseň pochází z počátku 1905., druhá z 1908. „Prvé intermezzo“ z 1904.–1907., „Druhé“ z 1907.–1910. „Pohádky z naší vesnice“ kromě „Ballady“ (1901) a „Písně“ (1907) z 1909.–1910. V „Listech z kroniky“ najde čtenář dvě „pohádky z naší vesnice“ z r. 1908 (listopad). Plán se však změnil a ponechal jsem básně raději v „Listech“. Zde v úvodu chci zařaditi báseň, která dobou svého vzniku by patřila do „Satir a sarkasmů“. Je to „Píseň vojenská“, vzniklá za případu Žilákova a publikovaná později v Neumannových „Letácích“, kde konfiskována. Dne 4. prosince 1905. podal posl. J. Černý na říšské radě interpelaci pro tuto konfiskaci, kde báseň uvedl v plném znění. Zní:
Ponuře na mne dneska zírá šavlička pana oficíra. Ponuré řinčí šavle pěkné. Což náhodou-li trošku sekne? – Jdem’ v řadě, jdem’ v řadě, jdem’ v řadě! –
Šavličky mají různé chutě, vzbouří se z čista jasna krutě. S obzvláštní vervou, vzácný pane, vrhá se šavle na bezbranné. – Jdem’ v řadě, jdem’ v řade, jdem’ v řade! –
Zle, vnikne-li věc do ulice! Kommando přijde. Zastřelit se! Zítra jsou vlny rozčeřené. Pozítří vše se zapomene. – Jdem’ v řadě, jdem’ v řadě, jdem’ v řade! –
5 Vše vyšetřeno, rozsouzeno, a všechno správným nalezeno. Parlament líně oči mhouří: To je tak, když se šavle vzbouří! – Jdem’ v řadě, jdem’ v řadě, jdem’ v řadě! –
Báseň je z mých nejstarších tohoto genru a snad nebude pro někoho bez zájmu čísti ji aspoň zde.
A posléze: psal jsem své předmluvy, pokud jsem je psal, pro neznámé snad druhy mezi čtenáři. Třeba mezi čtenáři budoucnosti. Nemohu předpokládati existenci takových jako kterýkoli jiný autor? Má to snad pro ně zájem, slyšeti několik důvěrných slov. Na neštěstí slýchají vždy tací, kterých jsem neoslovoval. Nechať se uklidní; není jim opravdu nutno čísti mých předmluv, ježto nejsou pro ně; k polemikám mají mé dílo. Uznají ostatně laskavě, že třeba bych mohl voliti jiné cesty, abych hovořil s čtenářem dneška, bylo by snad velmi těžko mluviti s čtenářem budoucím, nemám-li záruku věku biblického. A je snad mé právo, počítati na více než několik let? Pro případ nejhorší běží zde o něco málo místa, zaujatého jakousi zbytečností autorského optimismu; kolik zbytečností se u nás roztahuje tak bohopustě, aniž to koho uráží!
19. února 1910. Viktor Dyk.
6 Prolog.
[7]
Časové sloky.
Únava na nitrech leží. A touhy bezmocné, plané. Korrumpovaná srdce a duše korrumpované. Kdo energii uspal, kdo stavbu snů stále boří? A ničeho už není, co ještě září a hoří? Zášť, láska, klad a zápor... Jak matně světýlko bliká! – Převezmem’ tedy prapor od mdlého praporečníka! 9
Reflexe.
V neklidných dobách, krisi dne rodí se duše neklidné, s neklidnou touhou, nejasným cílem, s neklidným srdcem, neklidným dílem. Netuší obsah katastrof, jez volá pathos jejich slov, půjdou a zajdou tak jako v snách, lehký jak k tanci krok, lehký jich vzmach. Aniž by věděli, nový svět odkryjí, aniž by chápali, starý svět zabijí. V neklidných časech, v době bídné rodí se duše klidné. Těžké jich sny a těžký jich krok, těžké jich jaro, těžký rok, těžký je cíl, jejž v dálce vidí. Těžká žeň, kterou klidí. Pochody spletité myšlenky lidské v jistotě vidí matematické. Tušíce osudnost svých, cizích běd, jdou přece v před. 10
I.
Listy z kroniky.
(1906 – 1910.)
[11]
Sv. Čechovi.
Tvůj sen byl jiný, poeto; vše jiné. Ne proslovy a ne též verše plynné, ne telegramy, články, adressy. Duch věřící o velikém snil vzmachu. Poslání naše ploužiti se v prachu. Vlas zbělal, poeto. A dítě jsi. Co chtěl bys, nemáme. V co’s věřil, nevěříme. Chtěl’s pouta prolomit. A my jich necítíme. Jít ku předu? Líp couvati. Je jiný cit a myšlenka a věty, než kejklíři cvik prospěl dlouholetý a kozelce zná metati. A neví duch, co říci znají ústa. Hleď po Čechách, můj poeto. Zlo vzrůstá. Vše v mrtvou mdlobu zakleto. Jsi povinen to staré svojí víře: Falešný, lživý pozdrav od kejklíře, o nepřijmi ho, poeto! Prosinec 1908.
13
Jarní.
Byl podzimní a jasný den, kdy příjemno je rozčilit se. A hoch byl tenkrát zastřelen, že vyšel sobě do ulice. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Byl pouze jeden; naděje se usmála na Práva sluhy. Než žurnálu Bůh nepřeje, kandidát uzdravil se druhý. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Byl funus slavný; tisíce se hrnuly tam za tisíci. Vztek vehnal červeň na líce a řeči slyšels reptající. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. 14 Vzlet nadšený se rozmahal a mrtvý budil zájem silný. Jak jeden muž tu přísahal lid pracovní, jenž šel sem z dílny. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. A byly věnce, proslovy, jimiž se mrtvý poctil vlídně. I k delší řeči hotový se dostavil sám soudruh z Vídně. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Pak hřbitov tichl. Pomalu šli tisícové za tisíci. Byl vzletný článek v žurnálu a leckdo koupil pohlednici. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Je jaro. Vane jiný vzduch a jiné hlasy jitro zdraví. Už záhy přijde Svatý Duch, co chybí snad, to ještě spraví. Povídačku starou zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Čas snít o nové proměně a běda těm, kdož těžkopádní. Kdož štvali včera nadšeně, ti tvoří dneska stranu vládní. Staré povídačky zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. 15 Vzduch vlažný vane přes hroby, přes hlínu, která ještě studí. Do farisejství, poroby ty, kteří leží, neprobudí. Staré povídačky zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Lyr pathetických ani jek nevzbudí, zem’-li dobře kryje. Tak trochu byl to obchůdekobchůdek, tak trochu zase komedie. Staré povídačky zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Přes hroby zástup lidí tlačil se, proklínal biřice a vrahy. Kde jsi? Dnes ještě rozčil sese, řečníku z Vídně, i ty z Prahy! Staré povídačky zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, znám ho, znám. Ticho je. Vane jiný vzduch. Neradno mluvit příliš prudce. Už záhy přijde Svatý Duch a pamfletem je Revoluce. Staré povídačky zpívám dneska vám: karafiát sem a karafiát tam, vše je to tam. – Jaro 1906.
16
Zbabělci.
I. I.
 V posledním pekle, kořist utrpení, jež také třtinu časem zocelí, dnem oslepeni, nocí pokořeni: tak do věčnosti trpí zbabělí. Uhybá ještě nejisté jich oko, rty váhavě se chvějí bázlivé. – – A dál tu trpí; ač jsou přehluboko, šum pohrom všech tu slyší nejdříve. A pak to sviští jako rána biče, Žeň tragickou svou mdlobou zaseli. Had u jich prsou vždy se zvedá syče, by uštkl svým „Zbabělí! Zbabělí!“ A oni v studu svoji hlavu sklání. Jsou v posměch peklu, které trpěli. Had u jich prsou syčí bez ustání: Zbabělí! Třikrát zbabělí! 17 II. II.
 Kdo couvli malodušni, bez odvahy, jež plachá bázeň schvátila jak mor, kdo zalekáni před volnými svahy svrženi byli s nebetyčných hor, kdo složili své ruce v malomoci, by sekeru jim v hrdlo vložil kat, jsou v posměch dni a k povržení noci. Vteřiny pálí. Přestaňte už lkát! A nelitujte! Trest to za jich vinu. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Vložili hanbu v nitra svojich synů. Zbabělí! Třikrát zbabělí! III. III.
 Čekali jiní, že se vrátí chvíle, již propásli v své bázně závrati. Horečná lítost hledá zašlé cíle. Nadarmo. Zašlo. Už se nevrátí – – Nepřijde chvíle, kdy se třásly ruce, když kázala čin doba pohnutá. Horečná lítost vzpomíná teď v muce. Čekejte! Darmo! To je pokuta! Jich nelitujte šíleného hoře. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Váhání jejich rozlito jak moře. Zbabělí! Třikrát zbabělí! IV. IV.
 Kdo váhali svých otců hanbu mstíti, jho nesli dál a beze studu už, 18 kdo učili své děti vrahy ctíti (země s miliony, kde nežije muž!), kdo sčítali a počítali plaše, zakřikli ruku, která chtěla bít: prokleté třikrát zbabělosti vaše! Vteřina žádná neposkytni klid! Nechť noha pána šlape vaši šíji, nechť plivnutím on ráčí poctít tvář! Kdož z tragedií přešli v komedii: Odhoďte lhavou svoji svatozář! A vaší žízni nenapadni rosy, pot hrůzy pijte svojem na čele. Buď kletá země, zbabělce jež nosí, a matka, která rodí zbabělé! V. V.
 Než zbabělci svou bídu maskovali přílivem hladkých, pěkně znících slov, filosofovat zdárně počínali, odívat květy pěknými svůj rov – Tisíci hesly kryli svoji bídu a věty jsou, jež k spánku konejší. Tisíci hesly lichotili lidu. Oh! Zbabělci! Byl jimi bídnější! Suggesce jejich hanbu cítit brání. A pro posměch stud byl jim staletý. Had u jich prsou syčí bez ustání: Kdo snížil lid svůj, budiž prokletý! VI. VI.
 Tak daleko šla zbabělost jich marná, tak ničemně se zvrhl jejich cit: 19 když kácela se jejich robotárna, tož snažili se zdi ty zachytit – – Oh, slabé jejich ruce nezadrží, co rozdrtiti chvíle přichvátá. Děcko chce příval zadržeti strží a blázen cestu, jíž jde odplata. Sem nepřiletí míru holubička, sem nepřinese svěží ratolest. Je v noci slyšet v rozvalinách sýčka. Chcete-li, plačte; všechno marno jest. Zlověstný vítr po doubravě hučí. Prach zvedá se, jenž v oči vletí ti. – – Buď kletý kat, jenž oběť svoji mučí, a třikrát klet, kdo dá se mučiti! – – Léto 1906.
20
180.?
Hluk od Marenga, Slavkova a Jeny nemůže rušit ticho večera. Čte Ossiana kýs Werther rozteskněný a krásné duše čtou zas Werthera. Jak špatný sen je Terror dnes už málem. Děd vede pouze o něm rozpravu: jak francouzský lid rozepři měl s králem, kterýž byl při ní zkrácen o hlavu. Jen Císař zbyl, vtělená vzpoura doby. Kdy starý řád se zase rozhostí? Kdy nad rebellů šlapanými hroby vrátí se regime z Boží milosti? Řád podvrácen. A vše se může státi. Koruny, státy hříčkou náhody. Na trůnech svých se chvějí potentáti. Prý rovni lidé. Také národy? 21 Přes množství pochyb vrací se zas vesna, přes množství pochyb skřivan hlaholí. A národ český probudí se ze sna, ač slavný úřad jestli dovolí. Červánky jitra možno tušit slabé, o Žižkovi se šušká za vraty. Vzav silný šňupec osvícenský abbé, skanduje: Ejhle bukáč baňatý – – 1906.
22
Návrat. (Jubilejní.)
„Poodstup, synu; muž, jenž tamo jde, je špatně zapsán nahoře. Okamžik, synu. Posečkáme zde. – – Neznal se k pravé pokoře. Čas bouřlivý a nejistý to byl, je jeho příběh nějak zmotaný, Můj synáčku, jen hlavu svoji schyl: kde soudí vrchnost, nesuď poddaný. Já před léty ho znával jedenkrát, však bude líp, když pozapomenu. Nechodí nikdo na besedu rád s internovaným v Brixenu. Je bledý, chor; zrak příliš ostrý dřív je zakalený nemocí. Buď hříšníkovi Pánbů milostiv a císaři spěj k pomoci!“ 1906.
23
Na víru obrácený. K. Havlíček zpívá:
„Když jsem školy prochodil, byl jsem atheista, nevěřil jsem v církev svatou, ni v Ježíše Krista. Když jsem umřel, stal se div, mohu se vám svěřit: pan professor Masaryk přinutil mě věřit. S mrtvým dělá světsvět, co chce. Údy země víže. Nad hrobem ční nevěrce svaté dřevo kříže!“ 1906.
24
Píseň zbožná. Prof. Juda přestoupil také se svojí rodinou k evangelické reformované církvi, aby se sprostil jha, které těžce na něho dolehlo. Novinářská zpráva.
Není pánbů jako pánbů, hledíme-li kriticky. Každý Jehova je horší nežli evangelický. Není pánbů jako pánbů, víra jako romány: Tisíc Jehovů je špatných, jeden reformovaný. Hledí s nebes shovívavě, mírné posty ukládá. Dobráček, on od věřících ani víry nežádá. Blaze tomu, kdo ho našel, nedá spásu za bludy. Není církev jako církev: optejte se u Judy. 1906.
25
Silhouetta.
Říkáte, že se v prázdno bez útěchy dnů valí proud. Říkáte, že je marno naše Čechy z vln kalných vyzdvihnout. Říkáte, že se hráze nepostaví pro hrůzy potopy. Říkáte, že jde soumrak dotíravý celičké Evropy. Říkáte, hnus že na večer vždy přijde pro přešlý den. Že všechno sklame: ideje a lidé. A že jste unaven. Že zmožen odpor staletý a tuhý, že tma jde do kraje. Poslední víra, víra druha v druhy, i ta že vzata je. To říkáte. A dobře chápu, brachu, tu pausu v hovoru. Čekáte, vím to, v naději a strachu na slovo odporu. 1907.
26
Dojem lokaje z dvorního vlaku.
Oceněna péče opravdová, blahovůle velká uznána, o školství se zájem otce chová, chudým poskytnuta ochrana. Vřelé díky v ústech jako zracích prosperují všechny podniky. Rozkvět vidět ve všech korporacích, třeba slyšet pouze řečníky. Vše se hýbá, prospívá a těší. – – Mají se to krásně, tihle Češi! – – 23. / IV. 07.
27
Černová.
A mrtvo-li a vzduch je stuchlý, přinese svěžest pušek třesk. – Ať nad mrtvými jiný truchlí, já nechci sdílet jeho stesk. Dny bez výrazu tupě letí, je v kalu to, co slavno kdys. – Nech osiřelé žebrat děti. Exoriare aliquis! – Střílejte, dokud náboj stačí, rozsijte v zemi símě dračí. Vyroste jistě jeho plod. Ať jiný truchlí, jiný kárá! Já cítím raděj’ vánek jara a mstivý hukot jarních vod. Říjen 1907.
28
Doslov památného dne.
I. I.
 Bez slohových to možno říci finess, neb fakt je příliš daleký: ponurý den ten bez zásluhy přines’ nám hanbu, hanbu na věky; konečně zhusta v historii zříte, jak padá země zděšená před cháskou zpupnou soldatesky zpité, jež byla lépe placena. Já nelitoval těch, jež sťali kati, ni mass těch, kleslých hluboce. Já litoval, že vinu vždycky platí vnuk za děda, syn za otce! Já nelitoval katanského díla, jímž celá země ubita. Já nelitoval, že ta hanba byla. Já litoval, že nesmyta. I zdálo se mi, že snad může vzpučet zas jaro tuhé po zimě, že starý možno vyrovnati účet, 29 neb dluh nás tíží upřímně, A tak, když osmý listopad se vracel v svém zamlženém rozhledu, já v podivných se sněních dlouho ztrácel a slyšel z mlhy „Ku předu!“ II. II.
 Je dokončena krise mnohodenní, kdo nezvítězil, dohod’ se, údělem synusynů tedy vskutku není nést vinu za otce – Je mnohodenní seč dnes ukončena, v níž vynik’ velduch přebystrý – A Bílá Hora není nepomstěna; my máme opět ministry – – Jsou podrobnosti skryty v mlze šeré, však o recích lze mluviti, když tolik lidí o dvé soust se pere, čest jaká, sám je pozříti. Je jasno, bouří kde se tolik sneslo, meč napřažený nedopad’. A pikantní je ministerské křeslo dobyté v osmý listopad. 9. 11. 1907.
30
Dva sonety listopadové.
I. I.
 Ozvěna časem ironická rukama v dálce zatleská. Hněv davu, bouře a krev lidská. – Úhrnem směšná groteska. Výkřiky, pathos, odboj smělý, jenž končí potom v sottise. Ti jedni zcela zapomněli, ti druzí ještě smějí se. Rodiny chraňte, život, statky! – Já na dny ony hledím zpátky. Vraťte se, vraťte, na mžik jen! Vraťte mi opojení, radost, vraťte mi blasfemickou mladost! Jsem rozčarován, roztrpčen! II. II.
 Illuse chvíle a co chcete? Střízlivé glossy praznámé. 31 Je přeci škoda illuse té. My ani jí už nemáme. Klam s despektu se pohřbí slovy a všecko jasné, prosté je. „Trofeje směšné Quijotovy!“ – – Jaké my máme trofeje? – – Ven z přítmí! Positivní hesla! Chéfové! Ministerská křesla! A větší hanba rok co rok! Dny nové nesou novou bědu. Že hora nešla k Mohamedu, k ní Mohamedův míří krok. – 1907, listopad.
32
Ranní říkání. (Zpívá se notou: Hodné dítko časně vstává.)
1. 1.
 Hodný básník časně vstává, lenosti se neoddává. Robí verše, robí rýmy. V poledne se těší jimi. Nehasí, co nepálí ho, neútočí na bližního. Jenom tajně, Musy sluha, pomluvit zná svého druha. 2. 2.
 Hodný kritik časně vstane. Cítí? Myslí? Chápe? Ba ne! Tyje staré ze zásoby, polemiky statně robí. V tiskařské se koupe černi, zakrsá a malicherní. Mnoho slyší, málo vidí, pomlouvá a nenávidí. 33 3. 3.
 Hodný stranník ctí svou stranu, pro ostatní má jen hanu. Dejte, páni, přesvědčit se! Ne-li, tedy šibenice! Srovná v mysli svojí plaše Voltaira i Otčenáše. Oddán v Mistra vůli žvyká exkrementy Masaryka. 4. 4.
 Hodný čtenář nečte knihy, žurnálu se chechtá: Hihi! Na čísla on čeká svěží, ve vlasech když dva si leží. Pavlu jako Šavlu svědčí, nikdo z nich ho nepřesvědčí. Oceňuje bystrost kliček. Čeká, čeká na ohníček. 5. 5.
 Dlouho spí muž pokrokový, v krásných snech si ráno hoví. Dí, když někdo zlomil nohu: „Já to říkal, chvála Bohu!“ Rozvahou mu nikdo roven. Není násilník ni chauvin. Kritisuje zemi, nebe, všechno vůbec, jen ne sebe. 6. 6.
 Dobrý estét chrápe ze sna, dramata chce žíti děsná. 34 Ve dne opojí se fikcí, nemožné se koří dikci. Kulturní zná dobře bursu, ctí či nectí... podle kursu. Lichotí i spílá plynně v geniově mateřštině. 7. 7.
 Dobrý vůdce vášně zmrazí: Hlavou zeď se neprorazí. Spi, národe, spi, maličký! Uhnětou tě na hniličky! Do Vídně pak houkne sobě: „Ústupků už konec době. Tahle facka! Teď to praskne!“ Ale zatím druhá mlaskne. 8. 8.
 Dobrý muž svou vede ženu, pro vše krásné zanícenu. Mnich když chlípně k ní se tlačí, vidí muž to nad vše radši. Pak jde v pokrokové listy: já, ideje přítel čistý, neřestí znám mnicha stopy! – – Smích svých bližních nepochopí! Jaro 1908.
35
Říkání z politického slovníčku.
Orel má křídla, prase ne. Kartel je zlodějství chráněné. Tajné je offertní řízení. Moudrý se vyzná v mizení. Intervence je pěkná věc. Procenta přijdou na konec. Gentleman ví, co dělati. Vyslechne, ale neplatí. Čest tvoje, brachu, není mou. Korrektní je, koho nezavrou. Mandátu těžko dobýt příště. Držíme se ho jako klíště. Léto 1908.
36
Píseň státnická.
Ohýnek vesele plápolá, teplo je dnes, jak se patří. Zpívejte všichni dokola, zpívejte, sestry a bratři. Neb v žilách koho česká krev, ten nade vše rád mívá zpěv, zní v radosti mu, v bolu. (Refrain se zpívá spolu.) To nebyl on, pan Michl Mohn, co vyťal mi facku přes líce. To byla jen jeho pravice. Včera nám dobře tak nebylo. Včera jsme chodili plaše. Dnes, Jaroslave, Jarmilo, slavíme Messiáše. My víme dobře, na mou čest, Kdokdo Messiáš ten lidu jest. Ať vzhůru svět jde, dolů, refrain se zpívá spolu: 37 To nebyl on, pan Michl Mohn, co vyťal mi facku přes líce. To byla jen jeho pravice. Je v rukou božích každý tvor a mnohdy též to cítí. Cafourek Véna, junior kdys dostal značné bití. Než slze ještě druhu řek’ nebohý malý Cafourek: (Bavil tím celou školu! Refrain se zpívá spolu!) To nebyl on, pan Michl Mohn, co vyťal mi facku přes líce. To byla jen jeho pravice. Politik slyšel hošíka, tak aspoň pověst praví. Objímá ho, se zaříká: tys, hochu, tys ten pravý! Dej, hochu, bůh ti šťastný vzrůst! Národu třeba je tvých úst, třeba nám nadali volů, refrain se zpívá spolu: To nebyl on, pan Michl Mohn, co vyťal mi facku přes líce. To byla jen jeho pravice. Na světě byl už mnohý rek, jenž zavázal lid k díku. Leč nade všechny Cafourek nám vede politiku. Nic nebudí náš nyní stesk, 38 neb když nás někdo hodně plesk’, od pólu vlasti k pólu refrain se zpívá spolu: To nebyl on, pan Michl Mohn, co vyťal mi facku přes líce. To byla jen jeho pravice. Je to tak pěkná zábava a nepřivodí krisi. Ten jeden facky rozdává, druhý je za to sklízí. A jestliže kdo zareptá, Cafourek jemu pošeptá: Chraň svoji kamizolu! (Refrain se zpívá spolu!:) To nebyl on, pan Michl Mohn, co vyťal mi facku přes líce. To byla jen jeho pravice. Září 1908.
39
Píseň uklidnění.
Vezmeme-li to kriticky, čas mění lidi a světy. Býval prý kdysi tragický ten národ z operetty. Leč historismus přežilý přítomnou radost hatí. Postavme třeba mohyly, nechme však zašlé spáti! Dnes víme, že vše změněno. V budoucnost zříme klidně. Nes, osle, svoje břemeno, a hýkej v slohu Vídně. Je třeba změnit smutný kraj. Rozvaha k tomu nutí. Zazpívej, brachu, Baj kaj laj, a spij se podle chuti. Nech příliv moře zlehýnka země Lotofágů rváti. Ničím-li tobě vzpomínka, nač vůbec vzpomínati? Už leccos vzaly hlubiny. Přeje si moře stravy. Nač starati se o syny, když tatík dnes se baví? Říjen 1908.
40
Ospalá píseň.
Vojáci ulicemi chodí, po starém chodí Prahou zvyku. Vojáci, věřte, nepoškodí nám positivní politiku. Nic nového to pro nás není. To jako listí v říjnu sváté. Vojáků kroky po dláždění nám duněly už kolikráte. Jen slavnostnější chtěl bych chvíle, však i zde třeba couvnout zvyku. Zřím lidi trochu podnapilé a slyším šprýmy uličníků. Nad starou medituješ snahou. Je ještě pravda, že je živá? – – Vojáci chodí noční Prahou. I jejich bodák nějak zívá. Říjen 1908.
41
List z kroniky.
„Die letzten Tage gaben das Schauspiel schmählicher Unterdrückung unserer akad. Jugend. Strassenmob unterfing sich, akad. Bürger zu vergewaltigen, Studenten, deren einzige Sünde es war, im Rahmen ihrer gesetzlich gewährleisteten Rechte ihre teueren Farben, die Symbole ihrer Ideale, zu tragen – – Allte Herren! Die Ideale, Die Euch theurertheuer waren und sind, sollen uns entrissen werden – –“. werden – –.“ Provolání německých studentů.
Nech nad zlou dobou skuhrat sýčky! Haló! Blah, kdo se pere o čepičky! Holá! Nám mohli sedřít kůži s těla. Haló! A duše o tom nevěděla! Holá! Oh, cokoli se mohlo díti. Haló! Však čepičky, to člověk cítí. Holá! 42 Ministr tuší: těžká práce! Haló! Pochybně mžourá delegace. Holá! Politik vidí: všecko plove. Haló! Obstará zprávy Coudenhove! Holá! Procitni, lide, málo vděčný! Haló! Stav už tě čeká výminečný! Holá! Ctným lidem ve tvář krev to vhání. Haló! Jsme před Evropou blamováni! Holá! Leč Couleurbursch’ zří pyšně v dáli. Haló! „V čepičkách moje ideály. Holá! A ideály mládí chrání. Haló! Pojďte nám pomoc’, Staří Páni! Holá!“ A Staří Páni zle se tváří. Haló! (Ať v kterékoli kanceláři!) Holá!)Holá! „Čert říše vem a dynastie! halóHaló! Jen čepička když hlavu kryje! holáHolá!“ 43 A pěvce obraz tklivý jímá. Haló! Zpěv pro své reky nadšený má: Holá! „Nad dobou nechme skuhrat sýčky, Haló! Blah, kdo se pere o čepičky! Holá!“ Říjen 1908.
44
Epigram.
Brachu, nevnucuj své zboží. Kupec zasměje se tence. Měj svou hrdost, tvore boží. Nevnucuj se za spojence. Dílo dnů kdos přes noc ruší podle antického vzoru. Odpočiň si s klidem v duši. Nevnucuj se za oporu. K propasti kdos kráčí prudce. Neruš chodce zatvrzele. Nech ho jití. Založ ruce. Nevnucuj mu spasitele. Listopad 1908.
45
Sentimentální kuplet ze starého vaudevillu.
Jdi v svojí řadě, vojáku mladý, hleď mladým zrakem v krásný svět. Láska tě čeká, láska je všady. Je úděl dvacíti tvých let. Pohlédni: všude oheň v lících. V kterém se zraku utone? Vojáku, počítej na knoflících. Milovat? Ano nebo ne? Vojáku, mračno na obzoru. Z dálek to nějak rachotí. Tvou věcí není soudit sporu, za úděl bít se padlo ti. Pochodem, pochod! Cos se řítí. Vyslechni výzvy zákonné. Za koho, vojáku, jdeš se bíti? Za sebe? Za své? Ano? Ne? Jak jiný kraj, jak jiná země! Smrt za skalisky ukrytá. Na dálné pláně myslíš temně. Jinak se dneska počítá. Tvůj druh je mrtev. Dobře tomu. mrtvého nic už nebolí. Vojáku, vojáku, vrátíš se domů? Ano, ne... Ano... Nikoli. 19. listopadu 1908.
46
Historie ze vsi.
V Altdorfu za horami měl sedlák dívčici. Ta měla dobré srdce pro celou vesnici. Pro všechny dobré srdce, pro všechny smavou líc. Prý pro některé méně a pro jednoho víc. A měla mnoho hochů, že byla nestálá. Jak nutno, mnoho hochů po dlouho klamala. Ten rudý byl, ten černý, ten štěstí měl, ten pech – – Byl mezi nimi Michl a také Vašek z Čech. S děvčetem Michl strávil tak mnohou krásnou noc. A Vaška sobě brala na řídkou výpomoc. 47 A jedenkrát to prasklo při kterés muzice. Tu byli všichni biti a Vašek nejvíce. Čertil se prudký Michl: „Ďas onu holku vem’. Má ke mně dobré srdce, však občas má ho k všem.“ Na dívku všichni kleli ne příliš nevinnou. Jen Vašek smuten vzdychal lámanou němčinou. Přísahal roztouženě v mlčící noční kraj: „Wenn alle untreu werden, so bleibe ich getreu!“ Listopad 1908.
48
Resignace pacientova.
Častokráte se mne ptáte, proč jsem tolik bledý? Povím vám, ač namahá to, celkem vzato. Dnes však naposledy! Moh’ bych býti jako kvítí, nedím-li už více. Ale běda, lidé zlatí: všechno hatí moje tasemnice. Bozi vědí: skryta sedí. Vše je marno, běda. Dlouholetá moje snaha nepomahá, nepomahá věda. Řeknu více: tasemnice není jako druhé. 49 Lékařům jen vysměje se. Všechno snese. Zdraví má tak tuhé. Vše jsem zkusil, vše si zhnusil! Mluvil v zlobě, něze. Marně člověk ruce spíná. Medicina z krku už mu leze. Doktor jeden v dumy vpředen řek’ mi s vážnou lící: „Žití tvého tajný smysl (– proč jsi zkysl? –) živit tasemnici!“ Nač se trudím? Nevypudím tu, jež sídlí ve mně. Věčně se mnou jísti bude, se mnou půjdepůjde, než mne pohřbí země! – Listopad 1908.
50
Návštěva ve vsi.
Do rodné vrátit se vesnice, můj Bože, jak to láká! Náhle tě pojme tesknice. Do hnízda žene to ptáka. V rodné vsi leccos ranilo; záští a příkoří slepé. V rodné vsi dobře nebylo. Snad nyní bude lépe? Respekt máš pro ves svou povinný,povinný. Rozvoje vidíš tu zlomky. Vidíš tu vysoké komíny. Vidíš tu krčit se domky. Nátěr je cizí,cizí jak před lety. Krčí se řeč tu tvoje. Zeptej se kmotra Klevety: „Co ve vsi nového je?“ „Ves naše celkem rozkvétá, ač nelze popřít dluhy. Než v těch je všecka osvěta, 51 nechť rovná se nám druhý! Vsi naší věhlas osvítí okolní všechny kraje. My o všem smíme mluviti, starostu vyjímaje. Náš starosta je starý pán, je spíše pro ty cizí. Byl už v tom v mládí vychován. A pak je doba krisí. Je konečně to jeho věc. My přátelé jsme shody. Víš, že si zřídil hostinec „Starého u vévody“? Syn starostův je hodný hoch a stopou otce kráčí. Mít Filipa by více moh’, však to, co má, mu stačí. Na měsíc nechme štěkat psy. Mé slovo není plané: Syn starostův se v naší vsi starostou jistě stane. Svět utopií nemožný pak bude pobyt zdejší. Starosta náš je pobožný, syn bude pobožnější. Starosta proslul v okolí. Ves nemá takých jiná. Však překoná ho, možno-li, vlastního pověst syna.“ Z rodné se vracet vesnice, jak srdce radostně buší. 52 Na dlouho mizí tesknice, na dlouho klid je v dušiduši. Respekt máš v nitru povinný. Klaníš se nevědomky. Za tebou vysoké komíny, za tebou skrčené domky. Listopad 1908.
53
Starý dvůr.
I. I.
 Nikdo se nermoutí, nikdo se netěší, dny mrazu nemají, však nemají ni tepla. Kde ohně planuly, teď ani jiskra neplá. Hádanku dává Sfinx, než nikdo neřeší. Ni kroku neslyšet. Jak pouzí duchové podivné postavy se komnatami nesou. Topoly u cesty se bázlivě tak třesou. Je mráčku tesklivo, jenž dvůr ten přeplove. Ni zvuku na dvoře, ni zvuku na poli. Podivná tajemství za těmi topoly: že mrtví mívají svůj v roce den. Kdo zabil, neví se, však něco zabito, kdo vinen, neví se, však dávno bolí to. Kdo zaklel, neví se, však zaklet dvůr je ten. II. II.
 Byl otec hýřivý, jenž všechno utratil: čest, víru, čistou krev a prestiž svojí moci. 54 Měl syna hodného, jenž roven otci byl. Čest, víru a tak dál... byl prostě roven otci. A dědic dvorů těch si neleh’ do růží. Neb dojem tragický vždy dvoru zůstal věrný. Ten, kdo vše promarnil, žil nyní v podruží, však nový majetník mrak dosud vídal černý. A zbyly po zašlém podivné ozvěny. Na veském hřbitově náhrobní kameny čekaly s důvěrou: je krajina to chorá. Podruhův kretének, jenž z cesty hovoří, chodí teď zádumčiv po tichém nádvoří. A blbě blekotá: Bí... Bí... Bí... Bílá Hora. 1908. Prosinec. 55
Katastrofa.
Nad svými akty soudce seděl bled, svou hrůzu v náhlém ukrývaje stínu. – – Jen spravedlnost řídí tento svět. Hájíme právo, stiháme vždy vinu. Než líc i rub má každý lidský vzruch. Tam klne kdos, kde jiný stojí v plese! Já soudím, soudím jako Bůh! – Věděl bych rád, proč země tak se třese! – A před oltářem váhal trochu kněz. – – Hříšného spasím, jestli totiž dá se. Statky mu kážu, kterých šetří rez, chudoba nutna k jeho duše spáse. Hoden však mzdy, kdo oblažuje svět. Ctnost opravdová zatížení snese. Zatratím zítra, dnes kde žehnal ret. – Věděl bych rád, proč země tak se třese! – V svém kabinetu státník klidně děl: „Mé podkopy jsou dobře připraveny. Až přijde chvíle, kterou já jsem chtěl, V boj veštvu vládce, státy, země, kmeny! Ať vraždí se, když takový můj plán! 56 Ať vzplane válka ve svém celém děse! Otvírám zkáze dvéře dokořán! – Věděl bych rád, proč země tak se třese! – Než lazzaron jen s líným úsměškem na úzkost všech se díval u přístavu. – Dům není můj a není mojí zem’. Smrt není to, co činí těžkou hlavu. Pohroma všech mne příliš nezmate. Já čekám klidně, co mi dnešek nese. Než pravý důvod proč vy hledáte? – Vy víte jistě, proč se země třese! – 31. / 12. 1908.
57
***
I. I.
 Boulevardy hlučí. Život je zde dravý. A sytý odstíny. Sen zanáší mne přísný, nedočkavý do mojimojí otčiny. Řeč cizí slyším, vidím cizí tváře. Těžký je let v kraj bez slunce, kde za severní záře jen led a led. Dnes dusno tak, že zdá se, nebe padne na tebe krov. Do vlasti, ke mně hašteřivé, chladné, několik slov. II. II.
 Mně úzko je z té malátnosti rodné, z bázlivých večerů. Mne děsí, zřím-li vytahovat do dne půlnoční chiméru. 58 Zde vír a zápas. O píď každý v boji. V před nebo zpět. Před zrakem ostře stará pravda stojí v rouše zlých vět. Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit kout. Vím, úkol náš je Čechy počeštiti, či zahynout. Ideologů nezastaví výkon hru, která musí dohrát se. A k smrti nebezpečné narkotikon sen možné stagnace. Mathematikové osudů vy přesní! Do vašich oken otázka ta buš: Co s vojínem, jenž o maršálství nesní, co s národem, jenž abdikoval už? My sny své raděj vytrvale snujem’ problematické moudrosti. S důvěrou vrabcům denně presentujem’ bubáka rovnoprávnosti. Položivote! Rodákům tak sladký! Dětský sne uplynulých let! – – Postoupit možno, nebo couvnout zpátky. Než nelze místa udržet! – – Paříž, červen 1909.
59
Age, quod agis.
Nižádné plaché couvnutí tvých činů nezachrání. Je trochu směšné trnutí pozdního žalování. Nečítej: sta či tisíce! Nemysli: bědy, muka! Nic nerovná se tragice, v níž klesla tobě ruka. Září 1909.
60
Balada o osamělé vedettě.
Na jihu někde v dalekém kraji vedettu máme na Dunaji. Ať massy cizácké hrnou se na ni, ona jim čelí ostrou zbraní. Dnem nocí na stráži útoky odráží. Naduté kupčíky posměchem cuchá vedetta svatého Ducha. Více než jindy obzor se chmuří, více než jindy bouře zuří. Vojáku, vojáku, povinnost káže, povinnost osamělé stráže, čestný to cit: zůstaň se bít! Ale osamělá stráž rozhodla se osvítit kraj náš. Jezdí a jezdí tu po vlasti nejdražší, co stokrát říkala, poznovu přednáší, stokrát je dojatá, stokrát děkuje, z předu a zadu se ofotografuje. Sbírá tu obdivy hodné vzpomínek, kytice přijímá nadšených slečinek, shovívavost v rozjasněné líci podpisuje pohlednici. Slečinka zrakem podpis přelétá „Na Dunaji osamělá vedetta“. Říjen 1909.
61
***
Evropa se bouří veškera. Zastřelili Ferrera. K demonstracím se kupí davy, tisk má autentické zprávy. Zemřel jako hrdina. Zmíraje volá: „Ať žije volná škola!“ Světový tisk je dojatý, čin odsuzuje proklatý. Slzy v očích, po zemřelém volá: „Ať žije volná škola.“ Též dobré vídeňské listy zájem mají ideální, čistý. Oslavují, jak každý muž čeká, zemřelého reka. Lid venku tluče Čechy vzbouřený, školy české zavřeny. Rozbíjí a demoluje, Komenského bustabustu sesměšňuje, krásný zákon odhlasoval sněm, šmok ale volá s pathosem: „Volná škola! Jaká věc to hezká!“ Ozvěna však střízlivá (či se to Lueger ozývá?)ozývá?): „Ať jakákoli, jenom když ne česká!“ Říjen 1909.
62
Česká píseň.
Až budu ministrem, jak všechno bude jiné, jak svět se zkrásní, zlepší zem’. Jak usne stesk a reptání mé mine, až budu ministrem! Až budu ministrem, jak nové přijdou snahy. Je třeba, aby pracovat moh’ sněm. „Povolte trošku, prosím, páni z Prahy!“ – – Až budu ministrem! Až budu ministrem, jak budu hledět snažně, bych vyhovět moh’ požadavkům všem. Mám podat demissi? Zde! (Neberte ji vážně!) – – – Až budu ministrem! Říjen 1909.
63
Dvě písně o podpisu.
I. I.
 Pro podpis ruka nebolí. Já podepíšu cokoli. Je politika špinavá a lépe ukázat jí záda. Než časem nutnost nastává vyhovět přání kamaráda. Pro podpis ruka nebolí. Já podepíšu cokoli. Já chápu, kde je teplá pec, že při ní být je lidem zdrávo. Též jasno je mi, na konec že vším je vinno státní právo. Pro podpis ruka nebolí. Já podepíšu cokoli. Pro škarohlídy, morousy mám ještě důvod, jenž je zkosí. 64 Ti, kdož můj podpis přečtou si, uznají: „Znamená on cosi!“ Pro podpis ruka nebolí. Já podepíšu cokoli. II. II.
 Muž, který podepsal, dne rek, vznešeně vztyčuje svou hlavu. Zaručen nyní výsledek, zakřiklť pusté lůzy vřavu. Kurs pojištěn je, bohu díky, zvlášť positivní politiky. Výhody její dobře znal Muž, který podepsal. Muž, který podepsal, rek dne, přec jakous bolest v nitru tají. A časem touhy záhadné ho zákeřnicky přepadají. Ptát chuť se vrací tvrdošíjně: „Co bylo vlastně na Žofíně?“ Než nemá kuráž, by se ptal, Muž, který podepsal. Leden 1910.
65
Píseň státnického slohu.
„S námi v šiku pevně spiatém kdo jde, ten je demokratem, koho jinam vedl krok, ten je pustý demagog. Radikál je divné zvíře, že to není ani k víře: plazí jazyk na Cechy, užírá nám úspěchy. Křičí-li kdo na Kramáře, zahal studem svoje tváře. Ukřičen-li Stříbrný, rozhled je v tom patrný. Není strana jako strana, není každá požehnaná. Chceš-li míti k slávě vstup, jdi, ó synu, v český klub. Uzříš spát tam mužné čety, od Blaníka rytíře ty. 66 Protře zraky zasněné kdos a ptá se: ještě ne? Jiný zrak si kryje dlaní: „Je to, brachu, dlouhé spaní.“ „Vyhlídky zas zmařené?“ „Rekonstrukce?“ „Ještě ne!“ A dál sobě spáti zvyká statný rytíř od Blaníka, na lože jejž uvrtá důvtip pana Bienertha. Pýcha naplň tvoji bytost! Voliči! Zde příležitost k armádě, jež usíná, poslati dra Rašína! „Ještě ne!“ kdos v spaní reptá. „Kdo to?“ vedle kdos se zeptá. „Jsem váš věrný kamarád, jeden, co by taky rád!“ Leden 1910.
67
Prvé intermezzo.
[69]
***
Toť historie. Letíš. Planeš. Vždy nové kouzlo dá ti den. Čas takto mizí. Náhle vstaneš o něco okraden – A vidíš, udála se hravě ta celá proměna. Tvůj bujný úsměch, zmlklý právě, z Čech vrací ozvěna – Má nový úsměv nové jaro a svoje reje provádí. Však srdce tvé je náhle staro, kdo připravil je o mládí? Proč jiným pouze slunce svítí? Kde mladé naděje? Vše má svůj kaz, to stále zříti. Lidé jak ideje! Jdeš, jako jiní stokrát spěli. Kam jdeme? Pod jarmo! 71 Ty dal jsi talent, život celý. – Nadarmo! Na bídu rodné země zvykáš, na stíny, jež se navrací, A teď už bez pathosu říkáš: Hlupáci, bídáci – Ty dal jsi talent, život celý. Sen jakýs prokletý. Líp bylo, když jsme pathos měli před léty – Toť historie. Cíl je v dáli. Proč ještě touhy srdce má? Za mladých dnů jsme o tom psali leckteré tklivé poema. 72
Apostrofa.
Že nad pravdu si ceníš lež uprostřed pravdomluvné roty, že trochu opovrhuješ domýšlivými idioty, elementární láskou pláš, elementární bouříš zlobou, že v budoucnost se ubíráš před lethargickou svojí dobou, zlý úděl to, můj básníku. Kde úsměv tvůj a kde tvá radost? A proč svou vnitřní tragiku odešlá měla tvoje mladost? Když stíny chodí, planeš sám, když duše vadnou, ty jsi stálý. Což, dlouholetý vnitřní plam když srdce tvé i rozum spálí? Přepjetí věčné mladých sil. Neslyšíš bouři hučet temně? Tys příliš intensivně žil. Můj básníku, vše pomstí země! 73
Elegie.
Hasne světlo denní, chladne slunce plamen. – Kámen na kameni, na kameni kámen – Celý den už slyším obskurní tu sloku. Hlasem mluví bližším mojích šestnáct roků. Mladá hrdla pějí, úsměv na rtech hraje. Dál ty zvuky znějí z Turnovského kraje. Jdeme dolem, horem, července den mdlý je. S posměchem a vzdorem zní ta litanie. Ale chce dnes zníti nevrle a temně, ne, jak v mladém žití jevívala se mně. 74 Večer zvolna hasne, noc jde bez útěchy. Hledím v málo šťastné, omrzelé Čechy. Na kameni kámen – Stále hůř je žíti. Myšlenky a city – kde je možno síti? Úrody zde není. Ďas ví, co ji ničí. Kámen na kameni. Jak vše špatně klíčí! Chladne v prsou plamen, hasne světlo denní. Na kameni kámen, kámen na kameni. 75
Invektiva.
Dnes v hlučném kruhu. Zítra sám. Směju se. Bouřím. Čas tak míjí,míjí. Věř nebo nevěř: já se mám,mám jak milý Pánbů ve Francii. Okolo psi se o kost rvou. Zlé, býti cizím mezi všemi. Věř nebo nevěř: sílu svou jsem zbytečně dal rodné zemi. Zem’ ssála, ssála po léta mé vlohy, svěžest, touhu práce. Věř nebo nevěř: Prokletá! Čas přišel právě vyrovnat se. Je na rtech ještě lehký smích. Propasti též se kvítím kryjí. Já mstím se v rythmech galantních,galantních jak milý Pánbů ve Francii. Že’s vyssála mi mládí, krev, do jasných snů se smála temně, šlapala zrní, dbala plev – –: já proklínám tě, rodná země! 76 Že’s klaněla se bídáctví a uražena nepomstila, že trpaslíky reci tví a trpasličí jejich díla, že zrodila jsi tlachaly a lokaje a šarlatány, shluk parvenuů nekalý a idee, jež zašlapány, geniů hlavy zmáčkla v mžik brutální, měšťáckou svou rukou – a jásala, když mozek střík’střík’. Jen vzpomínka je strašnou mukou! Rej vidím zlý a nečistý – kol umělůstky, krotké plémě! Chraň svoje karrieristy! Jsou tebe hodní, rodná země! Na rtech mých ještě lehký smích. Propasti též se kvítím kryjí. – Pomstím se v rythmech galantních,galantních jak milý Pánbů ve Francii – 77
Sarkastické sloky.
To není Hugův optimismus, veliké gesto řečníka. To není posměch ironický podrážděného skeptika. Šelestí listy tiše v lesích a mluvit bude kamení. A hlásáhlásí příchod Messiáše evangelická znamení. Skloň hlavu, snílku pošetilý, měj v srdci dětskou důvěru. Skloň hlavu, tiše pomodli se Ave Maria k večeru... Někdo se rodí této chvíle, pro koho bylo nutno žít, zorati lán ležící ladem a k příští setbě připravit. Ave Maria! Někdo žije, kdo přišel spasit tuto zem’. 78 A chystám se ho uvítati sentimentálním úsměvem. – – Pane, je pusto. Světla zhasla. A není u nás vesele. Messiáš přišel. Zmizet úkol je nyní Jana Křtitele. Messiáš přišel. My tu žili. Myslili jakž takž, snili, vím. Messiáš přišel. Nutno jíti. Přisámbůh, tomu rozumím! Však je-li, pane, jíti nutno, tož účtovati dříve chcem’. Eufemisticky živoření jsme nazývali životem. My kráčeli jsme teskným šerem, my po hřbitovech bloudili, my v bezútěšných, dlouhých nocích jsme netopýry plašili. A zlá je noc, kdy ani hvězdy nebeská klenba nechová. Na hlavu časem řítily se ruiny. Rumy domova – – Illuse časem. Vášně steny. Blesk věčnosti pad’ na čelo. Pak přišla léta. Bez ozvěny. U čerta, to nás bolelo. A posměch světa na krev pálí a ještě více pálí chlad. Všichni, kdo byli, všichni lhali! U čerta, nechci litovat! 79 My žili. Časem hořko žíti. Budoucnost? Jaký cíl je náš? Vy můžete nás odsouditi, neboť jste právě Messiáš – My žili bídu svého věku, šli, touhou svojí opilí – – My neměli jsme svaly reků, my Messiáši nebyli – Jan Křtitel zde, můj Spasiteli. Na čele vašem vidím mrak. V náš mikrokosmos hleďte celý; však příliš přísný nebuď zrak. Pár mrtvol, Messiáši, zříte v jich elegickém strnutí. Myšlenky pestré, rozmanité. – Nehodno meče mávnutí! – Pár mrtvol zřít. Hlavy v zmatku vysnily říš, kde svobodno. Dílo je plno nedostatků. – – Mávnutí meče nehodno – Budoucí mužemuže, ba i ženy, vzájemných pastvu nechutí... Lid, víry v sebe pozbavený... – Nehodno meče mávnutí! – Moudrosti ctného filosofa se příliš často našlo dno. Klamala poetova strofa. – Mávnutí meče nehodno!“ – Tak mluvím třesoucím se hlasem. On kývá, kývá: Dobře máš. 80 On kývá, kývá. Svojím časem je ješitný i Messiáš. A pohled toho má, jenž slyší cos’, co je sluchu lahodno. A slova šeptá tišší, tišší: – Mávnutí meče nehodno! – A náhlá hořkost ve mně vzrůstávzrůstá. A krev mi stoupá do hlavy. Slov nenaleznou moje ústa, by řekla posměch krvavý, že lehko přijmout od osudu, co hotovo je chvíle té, že zmrvili jsme mozky půdu, kde budoucí květ vykvete. Že zbytečně tu pýchu chovat těm, kterým snáze už je jít. Že my se můžem’ obžalovat, on že však nesmí odsoudit – – Že hynuli jsme v přítmí našem, by on moh’ zřít tak zpyšněle. Že lehko býti Messiášem, když máme Jany Křtitele – – Než cosi brání slovo říci, zřím jenom v oči studené. Na chvíle myslím drásající a na zoufání stlumené, na nesplněné touhy mládí, na dílo, jež se sesulo, na život, který marně pádí, na štěstí, jimž se klnulo, 81 na lidský bol... Bol víc než lidský, o kterém mluvit nevhodno. A opakuji mechanicky: Mávnutí meče nehodno! – 82
Konec září.
V podzimních dnech, kdy odlétli už ptáci, kdy žlut je list a pole prázdna už, kdy v horizont se hledí s resignací, tón podivný teď vyrušil tu hluš. Vzdálený zvuk tvůj neklid náhle budí, vzdálený zvuk v kraj zní tak ospalý. Jak zamrazilo, básníku, tě v hrudi: Halali! Poslyš! Halali! Kořisti pyšná! Dočkáš se těch zvuků? Hleď v krásu tu, jež tiše pomijí. Do pušky náboj a pak jistou ruku. Kdo netvoří, ať aspoň zabijí! Psů podivných štve krvelačná smečka, tvá lehkost marně prchá do dáli. Co zdá se spásou, byla pouhá léčka. Halali! Tedy halali! Ďábelská rozkoš tebe, pyšná, štváti přes jezera a vody průhledné. Kdo odešel, ať už se nenavrátí, a ten, kdo pad’, ať už se nezvedne. 83 Je k lovu právě příležitost dobrá, zlé oči planou přes les, přes skály. Zná pidimužík umučiti obra. Halali! Tedy halali? Ah, vskutku mrtvá? Pane s jistou rukou, kdo o smrti vás zcela ujistí? Je vskutku mrtva? Dokonala s mukou oběť ta bídná psích těch čelistí? To krásné tělo v kusy rozsápané... Och, chladný pane, vskutku možná-li? Nevěřte smrti! Mrtvý z mrtvých vstane. Halali! Na vždy halali? 1907.
84
Druhé intermezzo.
[85]
Píseň kvietismu.
A léta jdou a každý smutek prožit. Tu přijde touha ruce svoje složit a oddychnout si z hluboka. Hledět klidně, jak se chata drolí. A ponechat jiným směšnou roli neslyšeného proroka. Je možno změnit zklamavší nás cíle. Je pravda sic, že pozdní už je chvíle a husté mlhy po kraji. Než zbývá ještě doufat v léta příští. A v naději, jež z přesných počtů prýští, brát květy, které zbývají. A jestli chmury dneška přece bolí, opustit možno smutek rodných polí a v nekonečnu ztratit se. Jih zbývá, sever, východ nebo západ, ten v minulosti štědrý asyl zapad’ a jiný popřel hranice. Hlas svědomí chvil volných nezakřikne. Své slovo řekl jsi a co z něho vznikne, to mučit tebe nemůže. Hledíme klidně, jak se chata drolí. A posléze je právo kohokoli čekat na růže. 87
Píseň Kopulentova.
Ve vzduchu cár ten ještě poletoval dolů a nahoru. Jsi jako vojín, který desertoval od svého praporu. Jdeš tiše. Vítr ještě trochu duje mlčícím úhorem. Cár v dáli ještě šerem poletuje. Byl kdy tvým praporem? Kde nepomohou slova ani činy, každý se odvrátí. Jsi vyhnanec, jejž štve kams do ciziny podivné soustátí. Bez víry kráčíš v bratří rodných zdatnostzdatnost, v budoucí úrodu. Nevěříš v možnou lidu samostatnost, ni možnou svobodu. Jdeš postavit se ve hluk křižovatky národů všech a raç statky všech říší tvými budou statky, tvůj polí všech je klas. 88 Za každým světlem budeš moci jíti, za každou pochodní. Devisu vzal jsi pro své nové žití: eklektik národní. Improvisuješ starých kultur křehkost s nuancí slovanskou. Improvisuješ bujnou galskou lehkost a tvrdost germánskou. Blízka ti díla přerafinovaná i primitivismy. Ve hrdý spleen se vmýšlíš Angličana, v španělské býčí hry... Rus blouznivců ti podá typy ryzí a nejsi u konce: Amerikanismus ti není cizí, ni čilost Japonce. Statky všech říší tvými budou statky, tvých polí všech je klas. Tak stojíš zde v tom hluku křižovatky národů všech a raç... Ve vzduchu cár kdes ještě poletuje dolů a nahoru. Jsi jako voják, který desertuje od svého praporu. Tak volno je, tak svátečně ti v duši. Tvůj úkol: dívat se. A jenom časem zvuk tě z dálek ruší, když troubí k attace. 89
Stanice Langebrück.
Stanice Langebrück je kdesi u Drážďan. Den byl to v prosinci. Já neklidem svým štván jsem město opustil a vyšel do zimy kročeji rychlými, kročeji tichými. Že právě utuhlo a všude sníh a sníh, les byl jak v pohádce, tak opuštěn a tich, neb není v prosinci to u měšťáka zvyk hledati v mrazu tom stanici Langebrück. Mlčely paseky, pod sněhem trávy mdlé nechaly vystříbřit své stéblo zažloutlé a stopy zůstaly, kde srnčí právě šlo. V tom lese mlčícím vše jak by utichlo. Jen vítr neumdlel a šlehal víc a víc a hýbal větvemi, jak chtěl by něco říc’. Jen vítr neumdlel, krev bouřil ještě mou tou cestou utichlou, tou cestou neznámou. V tom větru vanutí já měl jsem dojem ten, jak právě před chvílí bych býval narozen. 90 Kam lesem neznámým mne vede větru vzlyk? Kam dojdu? Kde můj cíl? Stanice Langebrück? A já si opáčil kouzelný dojem ten: před chvílí narozen, teď právě narozen. Poprvé do tváře mi bouře vanula. Není už vzpomínek, ni smutků z minula. Lež není řečena a není spáchán hřích, pod nohou chrupe jen ten zimní dobrý sníh, sníh, který ztopí vše, co žilo právě dost, stokráte pro bolest, tisíckrát pro radost! Jak zvedal prsa vzduch! Jak zřela samota! Vzdálených osudů jak jala němota! Jak hleděl důvěrně svit slunce poslední! Jak soumrak nocí šel! Jak hynul soumrak dní! Vlast opustila mne. A jejích věcí žel. Mé boly utichly. I život, nepřítel. Pochyby minuly. A za vše, za vše dík! – – Pár světel v temnotě. Stanice Langebrück. 91
Val de Grâce.
I. I.
 Val de Grâce před oknem. Už šero počíná, šero, jež zvolna dotýká se všeho. Kout stranou Paříže. A slunce zhasíná. Ne Ludvíka to slunce Čtrnáctého. Však dosud báň zříš nad tím mořem střech. To parvenus jsou příliš pozdní doby. Osudy marné, slabé, prosté ech, dramata, která nepůsobí. Hluk města zvučí-li a jeho horečka, zítřejška dnešní štěstí nepřečká a století ho nepoznají jiná. Král slunce, dějiny, národů osudy. Leč hledím-li já země na hrudy, rád životy mám, jichž se nevzpomíná – II. II.
 To nejsou velcí, na něž myslit chci, obrové, země drtící v svém skonu. Jen jména těch, kdo padli v Červenci, zaznamenána v Pantheonu. 92 Já na ně vzpomínám: jsou jména vybledlá. Co skryto za nimi? To marně duch se ptává. Zašlosti smutek, nocnoc, jež nad ním vlá. I s těmi jmeny anonymní sláva! Já na ně vzpomínám: jak dobře umřeli! Jak horizonty krásně hořely! A jaký pathos: à bas Charles Dix! Je večer tichý, večer bez jména. Nic nereptá a nic už nesténá. Je ticho to, co mluvívalo kdys. III. III.
 Básníku, klid! Je možno dívat se. Svůj sluch jen napni: jaké zní to struny? Víš, neustálá že to gradace od Červencových dnů až do Kommuny. A neklidné jsou teď sny státníka. Svých opor tuší hrozící on zradu. Měšťáka časem úzkost proniká: Apačů nůž a oči plné hladu. Jinak je klid. Co zítřek přinese? Pod okny, slyšíš, Paříž směje se. Façona změnila se ideálu. Propast se pěkně cetkou ověsí,ověsí. Zří zádumčivě v příští otřesy Val de Grâce, pomník starých králů. Paříž, červenec 1909.
93
Krajina.
Křehounká říčka pod pastvinou zasvitne a už zaniká. Oblaka mají barvu sinou, jsou nehnutá a veliká. Nábožná přísnost vane strání, vše pod ní mlhou pokryto. To není ještě úsvit ranní a noc už také není to. Les v pole, ves se v louku mění, kraj slavnostní a zvláštní je. To noci splynutí už není a dne to nejsou linie. Je pohádkový lesk ten tmavý, věž na výšině, barva řek. Středověk, někdo tobě praví. A opakuješ: Středověk. Na hrdle řetěz, jdou tu kmeti, na jejich čele brázdy chmur. Z nich prvý těžce zašeptne ti: Oh... Poitiers... Azincourt... 94 Na tulákovi zrak tvůj prodlí, jenž bez cíle jde přes lada. K Marii Panně on se modlí. Slyš, Villonova ballada! Zrak rozesněný těká maní po obrazu, jenž pomíjí. Nad potokem se děvče sklání, jež zítra spasí Francii! – – A jízda vlaku pošetilá od kraje toho uhání. Od míst, jež jsou ti náhle milá,milá jak nahodilé setkání, jež úsměv krátký přinášelo, jež odvalilo s nitra tíž. A úzkostlivý půvab mělo, jak žen, jichž ty už neuzříš. Před Belfortem.
95
Uetikon.
Je čistý vzduch a jasnější je tón. Strom u přístavu stojí Uetikon. Já zapomněl, co bylo ještě včeravčera, a rozesněný hledím do jezera. Vlny jsou čisté, průhledné. Klid poledne – Vše je tak lehké: život jako skon v polední chvíli v Uetikon. Lehounce parník po jezeře plyne, lehounce les po svazích hor se vine, lehounce dálka na pozdrav ti kyne. Lehounce poutník cestou kráčí, lehounce, zdá se, dřímou spáči. Lehký jest úsměv neznámých lidí, lehké vše, co zrak vidí. Vyhnanci snů, zde v daleku půvaby chápu útěku. Setřást přítěž rodných hroud. Uprchnout! 96 Jezerní vlny konejší svou písní, šarvátky dne neraní, nepotřísní. Zní jenom z dálky poeticky, jemně, poslední výkřik rdoušené rodné země. Sny máme, vábnou předtuchu o příští kráse bez vzruchu, veliké hymně klidného žití, jíž budoucnost lze pozdraviti. Vyhnanci snů, sním s vámi zde o útěku, jehož nebude. Půvabu nechci popřít, jenž vás tiší, a neříkám, že role má je vyšší. Jen mezi minulým a příštím bojem chci chvíli mít ten dojem: den je tak čistý, modré je nebe, jasné a klidné vše okolo tebe, jasné a klidné vše v tobě je. Važ důvěry si, naděje. Nemysli, snílku vzrušený, že chvíle ty jsou sečteny. Mezi minulým a příštím bojem vyžij svůj čistý dojem. Červenec 1909.
97
II.
Pohádky z naší vesnice.
[I]
Dojem z vlaku.
Vlak supí rovinou. Ty vidíš topoly, kostelní věž a domky na stráni. Barvité sukně kmitnou na poli. Kdos mává na pozdrav. A vlak uhání. Zavrtíš hlavu, krčíš rameny. Kolik jsi krajin effektnějších shléd’! Na hroudě země kdos tu schoulený. Tak malý svět a je to přece svět! 98
Vzpomínka dlouhého zimního večera.
Ves naše byla starší nežli Altdorf a větší byla. Ale drsný osud domovu nepřál; Altdorf stal se městem a my jsme vsí; to smutný pochod dějin. Ledacos o tom mluví pantátové a reptají; však co se změní na tom? Ves vesnicí je, město, to je městem, tam mají soud a úřady a školy a divadla a nádheru a všecko. Ti, kdo se rodí, mají méně v mysli, co bývalo; co nové je, se vžilo. Jdem’ do Altdorfu nyní bez reptání, peníze svoje do Altdorfu nesem’, schopností svojí živíme my Altdorf. Krev naši na Altdorfskou předělají a naše smutky na altdorfský valčík. A marno reptat, je to prostě osud. Domovu nepřál. Altdorf stal se městem. A my jsme vsí. A všechno už se vžilo. 99
Píseň rozpustilého školákaškoláka.
Kout každý v světě má své dary, vždy důvod cenit vlastní krov. Jsme hrdi na svůj kostel starý a pak svůj velký na hřbitov. Návštěvu do kostela vedem’ hold vzdáti předkům povinný. Jich třenic býval kdysi středem a jsou to skoro dějiny. Na krchov jdeme po kostele, oslavit muže snaživé. Myslíme mnoho na zemřelé, myslíme málo na živé. 100
Špatný čas na vsi.
Měl píseň napsanou v notese! – Sebere se a zavře se! – Hezká léta seděl v base, bezvadnou teď píseň zdá se. Měl píseň napsanou v notese! Sebere se a zavře se! Šel milý s milou po lese. – Sebere se a zavře se! – Tajný spolek byl to jistě, uklidní se v tichém místě. Šel milý s milou po lese. Sebere se a zavře se! Kdo reptá a kdo směje se – Seberesebere se a zavře se! – Chceš-li jist být svojím bydlem, lítej s podvázaným křídlem. Kdo reptá a kdo směje se, sebere se a zavře se! – 101
Dobrý čas na vsi.
Tvůj statek chrání pevná zeď, Nad tebou nebe se klene. Hleď, srdce, hleď: U nás se zapomene. Kdo můžeš, ve vír tance leť. Krev jinak příliš líná. Hleď, srdce, hleď: U nás se zapomíná! Je hlava pustá. Smutno teď, před zrakem něco se tmělo. Hleď, srdce, hleď: U nás se zapomnělo! 102
Před vodou a za vodou.
Nedělí ves nám potok náhodou. Před vodou jinak nežli za vodou. Za vodou jestli kdos co provede, pochopí důvod záhy sousedé. „On není náš“,náš.“ a potom, vrchol hany! „Přistěhoval se z druhé strany.“ Nedělí potok ves nám náhodou. Před vodou jinak nežli za vodou. Pro sebe žít chce každá část, zákony dávat, podmínky klást. Ona je vsi jen zástupce pravý, ona jen káže rozvoj zdravý a vsi by dala zdaru a síly, ti druzí kdyby to nekazili. Nedělí potok ves nám náhodou. Před vodou jinak nežli za vodou. 103
Myšlenky starého Řeháka.
„Za naších dědů všechno lepší bylo. Šla práce lidem lépe od ruky. Též trvalejší bylo jejich dílo. Svou pílí praděd těšil pravnuky. Prostičká píseň dědy potěšila. Ves těšila se přízni knížecí. – Ta přízeň, žel bůh, byla potměšilá!“ Tak rozumoval Řehák na peci. „Dědové naši znali ještě žíti, o co se přem’, to měli na dlani. A uměli to chytře zatočiti, když měli s pány jakés jednání. Za děda rostla vydatněji tráva, za děda pták sám lítal do klecí. – A přec se nyní všeho nedostává!“ Tak rozumoval Řehák na peci. „Za dědů našich v prsa vždy se bili, když mluvilo se rodné o obci. Lacino tehdy lidé nakoupilinakoupili, a slušně přec si stáli výrobci. Za našich dědů mnohý tvrdošíjně odmítal škodou obce prospět si. – A přec se obec octla na mizině!“ Tak rozumoval Řehák na peci. 104
Píseň o zámečku, korouhvičce a jiných něžných věcech.
Nad Altdorfským je zámečkem větrná korouhvička. Ten bude jistě vítězem, kdo změny vyčká. Staří a mladí čekají krásnější, lepší na dny, od zámku fouká po kraji dál vítr chladný. Staří a mladí čekají už v časném ranním šeru. Je večer, vítr fičí však zas od severu. Staří a mladí čekají, čas hádkami si krátí. Však vítr, šíbal, ne a ne, se neobrátí. 105 Pod panským čekat zámečkem ó, k tomu nutny vlohy. A smutné je, že při tom všem zabolí nohy. Zabolí nohy! Zlá to věc! Jak by se věčně snesla? A k disposici na konec dvě pouze křesla. 106
Troník.
Největší legraci v naší vesnici dělával Troník se svou Tronicí. Ale teď pomalu bavit to přestává: byla to přece však výborná zábava. Že nosí sukně on, všichni to věděli. Muži jak vosy se na něho sletěli. „Poslouchej, Troníku, co se to povídá: tvá žena denně prý třikrát ti bití dá. Ty prý ji posloucháš,posloucháš jakoby na drátku. Zkrátka, prý rovný jsi božímu hovádku!“ Troník se rozčertil, dupl si, rozkřik’ se: „Kdo tohle myslí si, klame se velice. Já v domě pánem jsem, kdo tomu nevěří, ať jenom dneska mne provodí k večeři. Jak ženě zahraji, může pak uhlídat. Vsi celé bude pak dlouho to povídat!“ Sedí se, hovoří. Venku se sešeří. „Troníku“,Troníku,“ kmotři dí, „pojďme k té večeři.“ „Počkejte okamžik, však tě to nespěchá!“ 107 Ale sbor sousedů Troníka nenechá. Troníček zdvihá se, jakoby k popravě. Pomalu rovná si čepici na hlavě. Pomalu domů jde, stokrát se obrací. Mají to ve vsi s ním velikou legraci! Na prahu stavení Troník jako úkropek. „Kohos to přivedl?“ začíná výtopek. Ostatek slyšeti už jenom za dveřmi. Troník je zase bit, věř nebo nevěř mi: za ránou rána jde, pohlavky přiletí. Troník se přikrčí, počíná brečeti. Největší legraci v naší vsi dělali Troník s Tronicí. V Altdorfu až tyhle scény znali, s naší vsí je často přehrávali. Teď už však bavit to přestává: omrzí každá zábava. 108
Předpolední idylla.
V té naší vesnici (žehnej jí Bůh!) jaký to život, jaký to ruch! Každého dne, právě před obědem, pere se Bláha se sousedem. „Jaký byl by v obci život blahý, nebýt pouze kmotra Šmahy! Překáží obce rozvoji, mír hatí věčnými rozbroji, veřejně i v skrytu ničí autoritu. Zná jediný on pouze um, mást hlavy sousedům!“ Před obědem každý den potrestá Šmaha přečin ten. „Jaký byl by v obci život blahý, nebýt pouze kmotra Bláhy! Překáží obce rozvoji, mír hatí věčnými rozbroji. Veřejně i v skrytu ničí autoritu. 109 Zná jediný on pouze um: mást hlavy sousedům!“ V té naší vesnici (žehnej jí Bůh!) jaký to život, jaký to ruch. Bláhu ni Šmahu to nezmate, že si vše řekli už stokráte. Bláha ni Šmaha se nezaleknou, že si vše stokrát ještě řeknou. Diéta to jejich nutná. Oběd potom lépe chutná. 110
Úsměv pana faráře.
Velebný pán se rozjařil dnes večer u Šedivých. Zrak jeho všecek zazářil při šprýmech skotačivých. Byl ochoten hřích prominout neznabohům i lotrům. A z jeho rtů se řečí proud tak řinul k našim kmotrům: „Povinnost káže reptati na dobu při kázání. Než každé slovo neplatí. Mně věřte, milí páni. Já na svět dnešní nehledím zarputile a chmurně. Do kostela si nechoďte, jen půjdete-li k urně! Dnes nechce církev páliti, má lidumilná přání. Vy nemusíte věřiti, jen zachovejte zdání. 111 Vím, čeho doba přeje si, chápu i Satanáše. Myšlenku volnou mějte si! Chci mít jen činy vaše. Než věčné míti rozbroje, v tom smyslu není kusa. Zde vizte pana Hotoje: též oslavuje Husa. Na obou stranách úsluha a stačí slovo přímé. Nu, půjde-li to do tuha – vždyť my si rozumíme!“ Dnes večer každý bavil se, v hospodě bylo živo. Sám kmotr Troník vzmužil se a dal si ještě pivo. Úsměvně chodil Šedivý. „Na zdraví, jaké fraky!“ Kmotři se dobře bavili. Pan farář smál se taky. 112
Kohn a Bloch.
Ves naše po okolí slavná a dítky její plny vloh. Kohn, ten v ní bydlí ode dávna a před lety sem přišel Bloch. Jak smýšlí, ptal se otce známý. Na odpověď si vzpomínám: „Bloch, ten nic nemá a je s námi, Kohn něco má; je proti nám.“ A vezmeš-li to, brachu, kolem, byl nerovný to věru pár. Bylť obchod Kohnův zlatým dolem a Kohn měl dolování dar. Byl Altdorfu to ctitel známý, češtinu, říkal, špatně znám. Bloch, ten nic nemá a je s námi. Kohn něco má; je proti nám. Bloch dosud těžce tlouk’ se žitím, rád viděl v hospůdce své lid. „Já s vámi žiji, s vámi cítím, jsem jedním slovem český žid. 113 Víra je různá; různé chrámy. Vlast tutéž, bratři, v srdci mám!“ Bloch nemá nic a ten je s námi. Kohn něco má; je proti nám. Žel, tu se stalo, Kohn že ztratil na burse jmění nabyté. Tu smýšlení své záhy zvrátil, jej česky mluvit slyšíte. Je s námi, lide spravedlivý, a cítil s námi už jak hoch. Však čemu teď se každý diví: že zapomíná česky Bloch. Dva židi ve vsi; dobří známí. Rád na ten pár si vzpomínám. Kohn nemá nic a je teď s námi, Bloch něco má; je proti nám. 114
Výmluvný prorok.
Žil v obci Václav Rejnar, zvaný Prorok, na Čertovce on bydlil, v čísle patnáct. Už jenom slabě naň se pamatuji: byl svárlivý a s málo kým se pohod’, a poslední vždy v řeči mít chtěl slovo. Rád kázal časem a měl posluchače, neb s důrazem a přesvědčivě mluvil. Myšlenka jeho byla: přijde oheň, ohromný oheň, který zničí obec. A oheň přijde, ježto starý Řehoř vždy v neděli se po kázání zpije. Napitý Řehoř, kuřák náruživý, opičku půjde vyspat do stodoly, napitý Řehoř v slámu dýmku pustí, stodola chytne, stavení pak chytne, „Sýkorů“ chytnou, „Hřibů“, celá obec a nářek bude se skřípáním zubů. – A pro ty řeči prorokem ho zvali. Den kterýs letní, jak dí pamětníci, veliká bouře z nenadání přišla, 115 hrom uhodil do Sazimova statku, než „švec“ jsi řekl, počalo tam hořet. Hasili marně, vítr mařil práci, chytaly střechy statků z prava, z leva, půl obce, praví, při tom vyhořelo. A pamětníci líčí strašný obraz: plamenný jazyk, úlisně jak líže, oblaky kouře, valící se z oken, chudičké zbytky, vynesené z ohně a nářek matek, štkání drobných dětí. Dí pamětníci, že zní v sluchu dosud dobytka bučení, jenž zůstal v stáji, zří Doušovou, jak v oheň pro děti jde a střecha náhle sesouvá se nad ní. Ti modlili se, jiní zase kleli, jen Václav Rejnar hleděl nepohnutý a skoro radost v jeho rysech byla. Své ruce skříživ, nepomahal hasit, zřel bystře na vše: kterak řádí oheň, od střechy souseda jak chytá vlastní. Myšlenku jedinou měl v těžké chvíli, ji opakoval hrdě: „Já měl pravdu!“ 116
Mlčenlivý prorok.
Štěpánův Jozka mlčel celý život. Žně byly, mlčel, obžínky, on mlčel, o posvícení mlčel, svatbě, pohřbu. Jen jednou mluvil. Z Chlomeckého vršku posupně hleděl na altdorfskou stranu, posupně hleděl na Hellerův komín, své ruce rozpřáh’, jak by cos chtěl sevřít (ne ale v lásce!)lásce!), a pak mluvil toto: „Zahynem’, než se rozdní.“ Po vsi rychle to Štěpánovo zvláštní slovo lítlo. A účin slova takový byl u nás: U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní. U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní. V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní. Radostnou bolest budilo to slovo či bolnou radost; bylo však v tom obé. Kdo pracoval, ten rázem nechal práce, ospravedlněn před sebou byl lenoch, zloděj šel krást bez ostychu, hrdě, děvčata s hochy svými po senníku se milovala mnohem víc než jindy. Zahynem’, než se rozdní, řekl Jozka. Rozednilo se; obec nezhynula. S únavou pusté, prohýřené noci 117 vstávala; žalně dobytek řval v chlévě, co píti neměl. Kdo by myslil na to? Na práci nebylo ni pomyšlení. Jozka se mýlil. Zahyneme zítra, řekl si každý. A byl opět vesel. U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní. U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní. V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní. Hřejivá radost svítila všem z očí, ruce se tiskly, k druhu druh se vinul, kdos vylez’ posléz u Šedivých na stůl a opakoval zvučným, pěkným hlasem: „Zahynem’, než se rozdní!“ A tu všichni tleskali, dupali a připíjeli. Spili se všickni: rodiče jak děti. Rozednilo se, obec nezhynula. S únavou pustých, prohýřených nocí vstávala; žalně dobytek řval v chlévě, co píti neměl; kdo by myslil na to? Na práci nebylo ni pomyšlení. Jozka se mýlil, zahyneme zítra, řekl si každý. A byl opět vesel. Na třetí noc, žel, nezbylo však peněz. Šedivý, lotr, nechtěl dáti na dluh. Bloch také ne. „Než rozední se, zhynem’!“ jim říkali; než Šedivý i s Blochem mínili „Kdož ví?“ a už nenalili. Lecjaké z toho mrzutosti vzešly. Pantáta zle se sháněl po zloději, po milých děvče. Ale celkem marně. Štěpánův Jozka mlčel ale znova. 118
Dobromyslná osoba z naší vesnice zpívá:
Nade vše milejší je klid mi, vše nechám trávou zarůsti. A kdo je v světě smířen s lidmi, bůh jemu jistě odpustí. Já dobře vím, co je mi zdrávo. Tož kývnu v levo, kývnu v pravo. Tra, trada, trada, tradadá. Víc ať však nikdo nežádá. Po vlasteneckých citech živých mne posměšně se neptají. Já sedám často u Šedivých a reptám, když tam reptají. Však nevytrvám v křiku planém. Čist okresním jsem před hejtmanem. Tra, trada, trada, tradadá. Víc ať už nikdo nežádá. Já nedám svést se slepou vášní, bych pokrok doby zaříkal. O bohu myšlenky mám zvláštní 119 a strašidlem mi klerikál. Než protiví se mému citu faráře ničit autoritu. Tra, trada, trada, tradadá. Ať toho nikdo nežádá. Jsem evoluce přítel stálý a v ní je spása veškera. A Ferrera-li někdo chválí, s ním budu chválit Ferrera, Věc svědomí je, moji zlatí, illuse dobrým lidem bráti. Tra, trada, trada, tradadá. Ať toho nikdo nežádá. Nade vše milejší je klid mi, spor nechám trávou zarůsti. A kdo je v světě smířen s lidmi, bůh jemu také odpustí. Jen dobré mýma projde rtoma, jsem v přízni v Altdorfu i doma. Tra, trada, trada, tradadá. Víc ať už nikdo nežádá! 120
Kučera.
„Všelijak jste to povídali, měli jste svou hlavu, táto. Děti vše lépe než vy znali. Zlato je všechno, zlato! Bez zlata jsi jak beze zbraně, Jak nahý trním jdeš pozemskou poutí. Tatíčku, mluvili jste planě: Vše v světě zbohatnouti!“ Tak mluvil Kučera. Húhúhú! Vzor to byl pěkného sobce! Divil se, marně že podruhu vykládá o zájmech obce... 121
Napomenutí vesnického šprýmaře.
Kde neprošel bys, pomůže ti strýček. Pod křídlo něčí schyl se ochranné. S rozvahou přesnou pozdrav u vrbiček, občane! Pozoruj dobře, kam se přízeň chýlí, vybledlou opusť jako my. A uvaž též, že špatně vede k cíli svědomí. Když na vojně jsi, poslouchati třeba, oddanost míti horoucí. A uvaž, dnešního že nedá chleba věk budoucí! 122
Krajánek.
Jde pšenicemi, žitem, ovsy, jde přes úhor a přes lada, Krajánekkrajánek, slyšte, přišel do vsi, u Blocha mluví, vykládá. Zář dávných dob prý nelze zříti a žíti vůbec těžké je. Tím vinen, krajánek jak dí ti, tím vinen jed je z Judeje. „Osvěžit nutno suchopáry sdělením, které zajímá. Náš velebný pán se svou Máry – věřící, slyšte! – – v noci má! A vůbec za ten dlouhý vandr já poznal, kněz co za pána. Vím, co byl papež Alexandr a papežka co Johana.“ Sousedy řeč ta rozehřívá, krajánek píseň zapěje. Bloch za šenkem mu v souhlas kývá: „Vším vinen jed je z Judeje.“ 123
Pan učitel.
Pan učitel je vážen vůkol, on leccos čet’ a leccos ví. Vykládá vážně velký úkol, světový úkol křesťanství. Pan učitel je muž své doby, potírá hesla omšelá. – Přec naváže však na ty hroby u stařičkého kostela. – Krajánek nad tím hlavou vrtí, on jinak všechno popadne. Co prvý cenil, druhý drtí a nenávidí záhadné. Ten vypověděl vínu válku a druh si rád ho natáčí. Nic není tomu nad morálku a onen časem skotačí. Ne, není větších protiv v kraji! Vzor klassický to z čítanek! – – A přec se tolik rádi mají pan učitel a krajánek. 124
Zprostředkování pana učitele.
„Spor, který za svou obec vedem’, je zapletený prokletě. Též uvážiti dlužno předem, že nejsme sami na světě. Dohoda, smír mé heslo skvělé; je volám vždy a poznovu. Náš odpor dráždí nepřítele. Boj další? Běda domovu!“ Pan učitel k altdorfské straně spěl v dobré, špatné pohodě. S pěknými slůvky přišel na ně o pokroku a dohodě. V Altdorfu došel velké chvály: „Muž evropské to výchovy!“ Potají sobě libovali: „Ustoupí. Rozklad. Hotovi!“ 125
Co bylo psáno na hrobě světem proběhlého a zkaženého rodáka na vesnickém hřbitově a vzbuzovalo pohoršení mnoha.
To, co se po rodičích dědí a co krok tísní, kam se hneš, co k otázkám tvým odpovědí, je lež. Co dobří přijímají syni a pro co chodí vzájem v řež, pro co se potírají, viní, je lež. Co důvěrný váš soumrak zlatí, kostelní ozařuje věž a co vám ráno víru vrátí, je lež. Co vaše vinyčiny hatí smělé, co žákům činí frásí též chytráctví pana učitele, je lež. Svůj zákon máte, který mrav dá, jste křesťané a nadlidé. To vše je krásné. Dokud pravda nepřijde! 126
Schovánek.
Schovánkův proslov každodenní byl jako tečka po větě. „Nad naši vesnici přec není, je nejkrásnější na světě“světě.“ A půvab líčil ze vší síly, jemuž se těžko odolá. Na poli zatím rostlo býlí a prázdna byla stodola. Ti kárali, ti litovali dobrého to starocha, však hodinu už všichni znali, kdy stiskne kliku u Blocha, začne zas „Nad naši ves není“,není.“ „Co krásy našem po kraji!“ A znali také okamžení, kdy statek jemu prodají. 127
Smutná píseň vesnického šprýmaře.
Ku předu jdeme, je-li vhodná chvíle, vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. Při kterémkoli tak nás vidím díle: ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed. Vábeni věčně vším, co pro nás cizí, jdem’ šumařiti v chladný pro nás svět. Na půli cesty tato náhle mizí. – Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed. Zvedneme ruku. Potom zase klesne. Dnes oheň v nás. A zítra zase led. Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne. – Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed. 128
Epigram z naší vesnice.
Strýček Matěj Hřibů vidí ve všem chybu. Píti je škodlivo, nepíti nezdrávo, chyba jít na levo, hůře jít na pravo. Řípu-li zasil jsi, měl jsi sít pšenici. Také jsme stavěli nedobře silnici. Žebrákům dává Škroch almužnu nemírnou, Nosek, ten chová se s tvrdostí nesmírnou. Šťastný je mluvka a nemluva Veselý, neznaboh Straka, Hron prolézá kostely. Jenom strýček Matěj Hřibů nemá chybu. 129
Náš host.
Ponocný pískal. Děvčat smích zněl ještě na návsi. Svítila okna Šedivých. V tom slyšel’s štěkat psy. Zahrčel kočár. Z kočáru kdos’ sestoup’, dál hostinským zván. Zdál se být v dobrém rozmaru. – Jaký to, jaký to pán! – Nebylo třeba naříkat, bručounem host že by byl. Měl k tomu pěkný praedikát. S chutí jed’, s chutí též pil. Tisk’ ruku našich občanů. „Ta vaše obec je skvost! Zastanu se jí, zastanu!“ – Jaký to, jaký to host! – Vyprávěl různé příhody z všemožných světových měst. Všech barev líčil národy, poznané za dlouhých cest. 130 Sousedy řeč jeho uchvátí. Na tvářích veselí, jas. Posléze začal zpívati. – Jaký to, jaký to hlas! – Host chodil po vsi zářící, vítězně v pramálo dnech. Lecjakou zvábil dívčici, jak za bděníbdění, tak v snech. V rejstříku Dona Juana půl vsi se ocitlo už. „Bez konce, věčná láska má!“ – Jaký to, jaký to muž! – Každý se po vsi podiví, vidí-li žití ten sloh. S úctou se uklání Šedivý před hostem takových vloh. Nade vsí zavály prapory, jiný lze cítiti vzduch. V tom host však zmizel za hory. – Jaký to, jaký to vzruch! – Dolehly divné zprávy sem a mluví se jen což. – Byl v Trantarii holičem! – A neměl ani groš! – Ponuře chodí Šedivý, děvčátka v myšlenkách zlých. Nikdo se tomu nediví. – Jaký to, jaký to smích! – 131
Ballada.
Má milá pláče, naříká. Jí smutně šumí lesy. Zítra je u nás muzika. – Zatančíme si! – Přechází táta světnicí, za hlavu vždy se chytí. Zaplatit! Čím? Ne? Četníci! – Budeme píti! – Poslední matka prstýnek vytáhla z truhly. Plakala. Hloupost vzpomínek. – Nestůj tak ztuhlý! – Kamarád hlavu odvrací, když u žida mne vidí. Mám já se stydět, hlupáci? – Jiní se stydí. – Zdá se mi, sukně matčiny že zahradou se kmitnou. Tam k řece, kde jsou hlubiny. – Chci ještě žitnou! – 132
Letní noc.
Na okna, zdá se, někdo ťuká. A myslím, kdosi odpoví. Má šepot zahrada a luka, má šepot svůj i vrboví. Pod mocí očí uhrančivých je těžko večer odříci. V hospodě sedí u Šedivých tatíkové a staříci. Hovor se nese jedním směrem, hovor je stejný za všech dob. Měj pozor, kdo sám kráčíš šerem, bys o milence nezakop’. 133
Ballada jarní.
Krev slunce, které zhasíná, po horizontu stříká. Výčitek přišla hodina a není Slitovníka. Bůh za tou krví daleký. Svět se tak šíleně točí. A děvče stojí u řeky a má tak zarudlé oči. Krev červánků je plamenná. Děvče se chvěje ještě. – – Jeť voda dnes tak zkalená z prudkého, jarního deště. – 134
Podzim snílka.
Nade mnou hejna krákoravých vran, jimž otevřel jsem srdce dokořán. Je podzim; smutný čas je tuláku. Bez kvítí luh je, lesy bez ptáků. Po vsi však živo. Lidé veselí. Sklidili dobře. Znovu zaseli. Kol sousedů se plížím statků sám, k radosti cizí tiše přihledám, a spoustě černých, krákoravých vran jsem otevřel své srdce dokořán. 135
Mínění dědečkovo.
Pole je pusté, pole je holé. A nad ním krouží havrani. Tam pod Ruzýní v skrytém dole, tam tábořili cikáni. Zlodějská rota, Jakub reptá na zhaslý oheň hledící. Dědeček Tomšů jen se zeptá: K čemu jsou u nás četníci? Jakub se čertí: Chlapi čistí, hrát, žebrat, jen se toulati. A Tomšů dodá se závistí: „A daně k tomu neplatí.“ „Bez cíle takto chodit světem! to moh’ by leckdo popřát si!“ Dí Tomšů: „To se líbí dětem; však starým pro zlost tuláci!“ „Je pravda, doma dřít se nutno. Vděk obce platen nemnoho.“ Dí Tomšů: „Je tu často smutno, Dřeš se a nevíš pro koho!“ „Cikáni než my na tom lépe, rodí se s prsty dlouhými.“ Dědeček zimou jen se klepe. Zří – v zlobě? v touze? – za nimi. 136
Nedělní odpoledne.
Tři dělníci seděli v kantině a špatné pivo pili. Hleděli kamsi do stropu a líně hovořili. První děl: „Co je ta fabrika, je ve vsi jiný směr tu. Lehčeji peníz se vydělá.“ „A lehčeji jde k čertu!“ Druhý řek’: „Dřít se pro cizí, coto všechnu radost hatí.“ Zabručel třetí zívaje: „Domácí méně platí!“ Povídá třetí: „Chci to říc’, třeba by bylo to směšné. Tu cizí školu nemám rád.“ „Já špatné pivo též ne!“ „Všelikams osud vede tě, zde však je ošklivá štace. Člověk ví, že je na světě, jen že je organisace.“ Tři dělníci v kantině seděli s unavenými rysy. Když přišel mistr Kilián, Čapáry hodili si. 137
Sentimentální chvíle pána vesnické fabriky v Altdorfu.
Tam na vsi se stěn bída kape, zastírá čistou oblohu. Bych mohl žíti, dři se, chlape! Než zřít to nemohu. Tam na vsi není trochu záře, zříš strašidlo jen, mátohu. Chci veselé, chci žhavé tváře! Tam žíti nemohu. Zde mohu říkat krásné věty, zde mohu sníti o slohu. Tam dole vidím jenom hřbety. Tam žíti nemohu. Vím, přepiatost to pouhá citu. Svou chápu jinak úlohu, kulturní význam parasitů. Tam žít však nemohu. 138
Parafráse. Čím je třetí stav? Ničím. Čím chce býti? Něčím. Název brožury z dob revoluce.
Vy máte statky, vy máte domky, své máte každý světa zlomky, já nic. Vy máte hory, vy máte doly, vy máte kostel, vy máte školy, já nic. Vy máte práci, komínů kouře, vy máte volby, vy máte bouře, já nic. Pod víry plášti, pod zájmů plášti vy máte lásku, vy máte záští, já nic. Vy máte ženy, vy máte děcko, zem’ máte, nebe: vaše je všecko. Já chci vše mít. 139
Šedivý den na vsi.
Plouží se po vsi těžce šedý den. Lidé si hledí vzájem do oken. Že něco najdou, sebe nešálí. Hřích jako slabost dávno poznali. Přechází u nás marně šedý den a lidé odvrací se od oken a jdou zas dále, ze své nudy zlí. Zvážili. Sčetli. Lehkým nalezli. 140
Píseň o Altdorfu.
Švec Prokop býval v Altdorfu za mladých svojích let. A proto k svému okolí je chladný jako led. Vzpomínkou ještě zalétá do uplynulých chvil. A tak si vždycky notuje, když trochu více pil: „Ah, na Altdorf já vzpomínám, tam všecko krásné jest. Tam do Altdorfu vrátit se a v Altdorfu tam ztratit se, to chtěl bych, na mou čest!“ Ostatní z naší vesnice nebyli za humny. Než imponují velice ty Prokopovy sny. Tož maličká je dědina a tísní náhle strop. Když pili, zníti počíná ten hymnus lepších dob: 141 „Ach, na Altdorf já vzpomínám, tam všecko krásné jest. Tam do Altdorfu vrátit se a v Altdorfu tam ztratit se, to chtěl bych, na mou čest!“ Mne nepřekvapí ledacos, člověk se ostřílí. Od včíra Černá prince má. Jdu ptát se: Zdrávi-li? Z kolébky píseň zněla sem lehýnko, lehýnko. A poslouchal jsem s úžasem, jak pělo miminko: „Ach, na Altdorf já vzpomínám, tam všechno krásné jest. Tam do Altdorfu vrátit se a v Altdorfu tam ztratit se, to chtěl bych, na mou čest!“ 142
Touhy.
Už byla půlnoc. Tanečníky dráždila touha porvat se. – Na chvíli vyšel od muziky načerpat vzduchu v zahrádce. Zněl smích i šepot v jejím šeru. Pár mnohý vyšel ze síně. – Šel rozmrzelý, beze směru až k ruzýňské šel výšině. Měsíčná noc. A vrchol léta. Po údolí v dál rozhlíd’ se. On, který viděl kus už světa! A teď ta malá vesnice! Měsíčná noc, jež má své sliby. Měsíčná noc, jež otráví. Z dáli se zdá, jak kynuly by vzdušné a krásné postavy. A zdá se mu v té noci léta: jsou jeho dálné planiny. 143 Krásnější nežli Tonka, Běta jsou vzdálené ty vidiny. A zcela jasně vidí v dáli končiny krás tak mámivých. Budovy krásné, krásné sály. A dupárna ta Šedivých! Vše lepší je v té noci bílé, dráždivé touhy nitrem chví. O nové blouznit počal síle, o netušeném bohatství. A přeludů říš dál si tvoře, zřel vše, co mlhou schováno: Tam moře, země, země, moře. To vše mu bude poddáno! Stál opitý tím náhlým jasem, zřel důvěřivě k obloze. Z daleka zněla muzika sem tak směšně a tak uboze! 144
Píseň veselého odchodu.
Ne, nemám, proč se strachem chvít, a nemám, co bych hlídal. Na stráni nutká Prokšů Vít pomalou kravku „Jdi dál“. Ta přes Vítův se šourá lán, a pluh ten vleče polem. Já chodím jako Kristus Pán a kážu lidem kolem. Mně vzchází jitra růžová, kraj daleký mne vítá. Já bral jsem příliš doslova to „Jdi dál“ Prokšů Víta. 145
Hořký odchod z vesnice.
U Koubů stojí velký vůz, dívat se všecky to svádí. U Koubů jaký čilý rej, jaké zříš hamparádí! Dědeček hledí, nechápe, dědeček chodí jak stuhlý. Do vozu venku odnáší pomalované truhly. Vůz všechno, všechno pohltí, je nenasytná tlama. Na vyklizenou světnici zří v slzách panímáma. Pantátu k světu pobízí. – Jaká pak komedie! Ty stará bído, s bohem buď! Ať nová bída žije! – Syn krčí němě rameny. Syn malou víru chová. 146 – Bylo by lépe praštit vším a začít někde znova! – S posměchem hledí dceruška na došky rodné chaty. – Budu se pánům líbiti! Budu mít krásné šaty! – Šly děti ze vsi za školu, sem přišly na zahálku. Závidí Koubům velký vůz a závidí jim dálku. 147
Stará Vondrová vypravuje.
Jdu požat koze trávu a co vidím: V největším trysku přijel kočár do vsi s krásnými koni,koni jako pro princezny. V livreji kočí, kočár jen se leskne. Před farou nezastavil, u starosty před hostincem ne; zajel pod kovárnu, před nepatrným domkem zastavil tam. Šourám se za ním. Přijdu. Pán tam chodí, je všecek černý, jako páni z města, na domek hledí, jeho malá okna. Nu, u Čejků to nebývalo valné a domek byl to Čejků, jak vy víte, dokavad Čejkovi zde bydlívali. A jak se dívám, vidím, Čejků hoch to. A zase ne. Tak nějak hledí cizecize, a přece cize ne. A chodí, chodí, na domek dívá se a na zahrádku, na políčko a na tu louku dole, kde teče potok... Chodí, chodí. Sejde až k potoku a sjímá s hlavy klobouk a chladnou vodou sobě skropí čelo. 148 Veliký rozruch vzbudil příjezd pána. Šebesta přišel, salutoval pěkně, pak přišel Kouba, Sladká, Hřib a Černý. Čím dál, tím hleděl pán ten studeněji a přeli jsme se: Je to Čejků? Není? Pak Sladká kuráž sebrala a přišla líbat mu ruku. On ji prudce utrh’, podivně pohled’ na nás: Byl to? Nebyl? Na nikoho z nás nepromluvil slova, na domek pohled’, potok, na zahrádku, pak svraštil čelo, na kočího kynul, když přijel, rozkaz dal mu cizí řečí..řečí... Kočí prásk’ bičem, koně v klus se dali a zbyly po všem jen kotouče prachu. My stáli jsme však u svatého Jana a dál se přeli: byl to Čejků, nebyl? To jisto jest však, že se neohlédl. 149
Píseň vojáčka z naší vsi.
Že troubilo se: ku předu! my jsme šli ku předu. Od prachu bílí, zrudlá tvář, zrak tupý v pohledu. Hurá! My šli jsme ku předu! Kol uší kule svištěly, druh padal na druha. Jenerál vousy hladil si: „Dnes jde to do tuha!“ Hurá! Dnes jde to do tuha! A přišel rozkaz: ku předu, bez střelby, bez rány. To byly tajné instrukce, jež ráno rozdány. Hurá! Jež ráno rozdány. A šli jsme. Kule svištěly. Druh padal na druha. 150 Jenerál vousy hladil si: „Dnes jde to do tuha!“ Hurá! Dnes jde to do tuha. Olova kdo se nažere, na dlouho najeden. Pak troubilo se: Reteré! Zítra je také den! Hurá! Zítra je také den! Ranění, mrtví leželi, jich rány šlapány. To byly tajné instrukce, jež ráno rozdány. Hurá! Jež ráno rozdány! Dne příštího jsme zvěděli: (ten pochod nadlidský!) To všechno byla chyba jen a omyl taktický. Hurá! Jen omyl taktický! Od prachu bílí, zrudlá tvář my šli jsme veselí. My věděli jsme aspoň už, proč mrtví zemřeli. Hurá! Proč mrtví zemřeli? Pražilo slunce. Pálil den. Šly dívky vesnické. 151 My šeptali si – tiše jen! – o chybě taktické. Hurá! O chybě taktické. Pražilo slunce. Pálil den. I rány pálily. My šeptali si – tiše jen! – „Páni se zmýlili!“ Hurá! Páni se zmýlili! Našeho voják rozhledu věc přísně nebere. Ví: třeba troubit k útoku a troubit reteré. Hurá! A troubit reteré! Uši a nohy nacvičit vojáka úlohou. Jen s kamarády špatně je, již couvat nemohou. Hurá! Již couvat nemohou! Kraj, který včera rodným byl, dnes cizí krajinou. Ti jedni mohou couvnouti, Titi druzí zahynou. Hurá! Ti druzí zahynou! 152
Strýc Ondřej.
Stál na konci vsi naší až, jak k ní by nepatřilnepatřil, ten statek. A u vrat zlostného psa stráž budila uličníků zmatek. UpatěUpiatě po návsi on šel, měl odměřený výraz tváře. A po vsi celé pověst měl zatvrzelého samotáře. Lid odsoudil ho, zval ho zlým, též fara nerada jej měla. Nechodil večer k Šedivým, nechodil ráno do kostela. Kdys vyšel jsem si do polí, pomalým šel jsem snílka krokem. Kde začínají topoly, tam potkal jsem ho nad potokem. V daleko hleděl přes lada. (Zdálo se, jak by nějak chořil!) 153 Zřel, kterak slunce zapadá, a nezvykle se rozhovořil. „Když ke konci jde jejich hra, svůj počítají peníz hráči. Přijdou-li stíny večera, je s člověkem to nejinačí. Dnes, zítra. Smrt, ta neleká toho, jenž znaven dlouhou poutí. Je nutný konec člověka a co je nutné, nezarmoutí. Naděje nelze na nic klást. Je dosti, v nás-li všechno zdrávo. Odjinud čekej trud a strast: na štěstí nemá nikdo právo. Tož více těšil malý zdar, cíl, kam šla cesta kostrbatá. A posléz v tom už zřel jsem dar, když nestihla mne aspoň ztráta. Zákonů těch si netaje, já dle nich upravil své žití. Znám, žeň když příliš krásná je, že přijde asi krupobití. Za svůj jsem nechtěl hledět plot, a nechtěl jít než na svá pole. Peru se vlastní o život a zalesňuji stráně holé. Lid říká, že jsem škarohlíd, však hledím jenom přímo v oči. Vím, koně mohou s cesty sjít, pije-li zatím v krčmě kočí. 154 Mne nepřekvapí horší dny, mne nepřekvapí něčí zrada. A jsem-li k tobě upřímný, mně věřit tobě nepřipadá. A chce-li někdo říci soud, mne nezarazí jeho tvrdost. Kdo čeká více, pouhý bloud. A hájit se mi brání hrdost. Mám vědomí, že v době zla já nepoddal se nikdy hoři, že ruka nikdy neklesla, když zřel jsem, jak se dílo boří. Mám vědomí, svou povinnost že konal jsem na půdě zdejší, že rodný úděl prací rost’ a půda že je úrodnější. Mám vědomí, že žádný stín mne nesvedl, bych couvl krotce. A vědomí mám, že můj syn viniti nesmí svého otce!“ Nezvyklý oheň, zřel jsem, plál v zdánlivě chladném jeho zraku. A růsti se mi náhle zdál divného toho za soumraku. 155
Jaro na vsi.
Počíná jaro větvemi chvěti, v rozpuku celá zahrada. Pod okny venku hrají si děti, veselá drobná armáda. Tak volno jako dnes nebylo dlouho. S úsměvem myslím na mrazy. Váhavým krokem přicházíš, touho. I víra tiše přichází. Bujný je výskot mladého hrdla, svěží jak píseň skřivana. A kdyby duše tvá zklamáním ztvrdla, s důvěrou hledíš do rána. Určité věty chceš bez smutných: kdyby... Vyjdi sisi, brachu, smířit se. Staly se zločiny, staly se chyby, dosud však stojí vesnice. Z minula bolestná vzpomínka šlehla, ve staré čteš si kronice: 156 shořela tolikrát, popelem lehlalehla, a dosud stojí vesnice. Mor zuřil. Moru zlá byla tu vláda, odkryla bázlivé pokrytce. V kronice naší je hanba a zrada. A dosud žije vesnice. Zůstala. Vchází do doby nové. Nezastavíte pochodu. Nemožných idyll naivní snové, chcem’ svého lidu obrodu. Děti si hrají. Zda nezastraší je zamračení bubáci? Ves nikdo nezachrání naši,naši nežli ti drobní vojáci! 157 Obsah:
Slovo úvodní3
Prolog. České sloky9 Reflexe10
I. Listy z kroniky. (1906 – 1910.) Sv. Čechovi13 Jarní14 Zbabělci17 180.?21 Návrat23 Na víru obrácený24 Píseň zbožná25 Silhouetta26 Dojem lokaje z dvorního vlaku27 Černová28 Doslov památného dne29 Dva sonety listopadové31 Ranní říkání33 Říkání z politického slovníčku36 Píseň státnická37 Píseň uklidnění40 Ospalá píseň41 List z kroniky42 Epigram45 Sentimentální kuplet ze starého vaudevillu46 Historie ze vsi47 Resignace pacientova49 Návštěva ve vsi51 Starý dvůr54 Katastrofa56 ***58 Age, quod agis60 Ballada o osamělé vedettě61 ***62 Česká píseň63 Dvě písně o podpisu64 Píseň státnického slohu66
Prvé intemezzo. ***71 Apostrofa73 Elegie74 Invektiva76 Sarkastické sloky78 Konec září83 [159] Druhé intermezzo. Píseň kvietismu87 Píseň Kopulentova88 Stanice Langebrück90 Val de Grâce92 Krajina94 Uetikon96
II. Pohádky z naší vesnice. Dojem z vlaku98 Vzpomínka dlouhého zimního večera99 Píseň rozpustilého školáka100 Špatný čas na vsi101 Dobrý čas na vsi102 Před vodou a za vodou103 Myšlenky starého Řeháka104 Píseň o zámečku, korouhvičce a jiných něžných věcech105 Troník107 Předpolední idylla109 Úsměv pana faráře111 Kohn a Bloch113 Výmluvný prorok115 Mlčenlivý prorok117 Dobromyslná osoba z naší vesnice zpívá119 Kučera121 Napomenutí vesnického šprýmaře122 Krajánek123 Pan učitel124 Zprostředkování pana učitele125 Co bylo psáno na hrobě světem proběhlého a zkaženého rodáka na vesnickém hřbitově a vzbuzovalo pohoršení mnoha126 Schovánek127 Smutná píseň vesnického šprýmaře128 Epigram z naší vesnice129 Náš host130 Ballada132 Letní noc133 Ballada jarní134 Podzim snílka135 Mínění dědečkovo136 Nedělní odpoledne137 Sentimentální chvíle pána vesnické fabriky v Altdorfu138 Parafráse139 Šedivý den na vsi140 Píseň o Altdorfu141 Touhy143 Píseň veselého odchodu145 Hořký odchod z vesnice146 Stará Vondrová vypravuje148 Píseň vojáčka z naší vsi150 Strýc Ondřej153 Jaro na vsi156
Upozornění: Titulní list oddílu „Pohádky z naší vesnice“ při lámání nedopatřením vypadlý vložen jest dodatečně (mezi str. 98 – 99); oddíl zahajuje báseň „Dojem z vlaku“.
E: sf; 2004 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hajn, Antonín; Zápotočný, Josef B.[?]
(Nakladatelství Dra. Ant. Hajna. Knihtiskárna Jos. B. Zápotočný v Rokycanech.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160