NEBE V OHNI.
To bylo náhle jako zjevení:
kol celé nebe stálo v plameni,
jak za horami hořelo by kdes,
a v odlesku tom kraj plál, ves i les.
Byl červánek to, co tu šlehlo v zor,
byl roztříštěný jakýs meteor,
jenž v zhasínání vznítil nebe, zem,
co mizel v daleku a prostorem?
Kdo poví to? I racka peruť mdlá
tím nachem zasáhnutá zableskla
pod nebem ohnivý jak karneol,
ty řek’ bys, nach ten z polu plál až v pól.
Pak bled’ a has’ – jak peruť anděla,
jenž odlétá... až zmizel docela,
zem stměla se a zvážněl kraj i luh.
Však v srdcích co zbylo dum a tuch!
Ten myslil zlé a kruté na časy,
ten snil, kýs démon zem chyt’ za vlasy,
by uděšenou prostorem dál vlek.
Nic... ticho, šer... však moře myšlenek!
99