CO VLASTNĚ ZMŮŽEM?
Co vlastně zmůžem? – Jak to málo, málo!
A byť to naši krev i pot náš stálo,
zde náhle zeď se před očima týčí.
Ty proti ní si rozraz lebku třeba,
co zmůžeš sám, jenž o kus rveš se chleba,
měj tura třeba sval i šíji býčí!
Ach, něco zmoci! Žilo by se lehce! –
Ty stokrát chtěj a chtěj, však osud nechce,
má v nohách olovo, jak slepec kráčí.
Vstaň proti němu, stokrát couvneš zpátky,
co titánský tvůj vzdor, co dětské hádky,
než zmlkneš znaven v křeči nebo v pláči.
Vsled slabí jsme, to zchvátí nás a zdrtí;
chcem Vesnu, Mládí – – plazíme se k Smrti.
Proč, Sílo božská, prcháš v chvíli skutků?
Jdem jako trapisti tak, v dumě tmavé,
jen bratr bratru sotva šeptne „Ave!“
jdem, aniž víme, v novou s žitím půtku.
Nic děsná hradba, o kterou se lámem.
Nic děsná maska, kterou se jen klamem.
Nic konec všeho v sled před námi vstává.
V Nic posled skanem, jehož nechápeme,
za čím jsme vyšli, za čím vlastně jdeme,
Nic černým křídlem svým nad námi mává...
9