Tak jsem ji viděl jda okolo okna,
jež nízké dívalo se do ulice;
před zrcádkem tam stála prostovlasá
s nahými pažemi a snědou šíjí
a pod ní s bílých ňader hlubou rýhou
v košilce, lehounce jen visící
na jednom prsu bujném. Jak se lekla
mne zahlédnouc!... však v tom již okamžiku
hloub couvla o krok zpátky, vlasem hustým
vše skrývajíc, co nezřel jsem, jen tušil.
Co kolem okna letmo jsem se mihnul,
já myslil sobě: Dívka jako květ,
a komu kvete? Slunce jasně plálo
a vozy hrčely a po ulicích
se lidí jak much míhalo, ruch, život –
šel každý po své zábavě či práci.
Ó jistě hned pak přistoupla zas k oknu,
v své pokračujíc ranní toaletě,
když zmizel jsem, když stín můj dlažbu přešel,
v zrcátku chudém, jež viselo na zdi,
svou krásu zhlížela, jež kvetla – komu?
Pak s večerem když domů jsem se vracel,
tam stála zas a necouvla již více,
jak na známého kývla na mne drze
v jakýchsi divných cetkách kolem šíje, –
teď její krása kvetla pro každého.
Tu pomyslil jsem na práci své duše:
já sebe viděl v chudé jizbě svojí,
kdy báseň rostouc v nitru odhaluje
své půvaby a v přeletu jen plachém
a couvá stydlivě zpět a se tají,
jak cizí u dveří zní kroků hlahol.
Jak dveře když se potom neotevrou,
se radostně zas plachá Psyche zhlíží
v tom chudém zrcátku těch slok a rýmů.
Tak byla krásná jako ona dívka,
jež v letu zahlédnuta na okamžik!
Však za krátký čas pozděj v časopise
na stolku kavárny neb u knihkupce
ve skříni výkladní již stála drze
a její vděky, které dříve v letu
tak svůdně kynuly – ty urážely,
neb jak ta žena – kvetly pro každého.