Jsem tedy opět zde, v té staré ulici,
v té čtvrti odlehlé a staré, pod Petřínem;
do vrchu domy jdou k sadům se tulící
a chladné byty své halící stálým stínem.
A zde, hle, zas ten dům, tak jako dříve byl,
tak šedý, střízlivý a s oken dlouhou řadou
a vraty těžkými se zdá mi, jak by kryl
to dávné dětství mé, tu drahou dobu mladou.
Těch bílých oken řad! Dnes cizí tváře v nich,
vše jinak za nimi, co odtud mohu zříti,
za těmi okny zněl můj první pláč a smích,
z nich bloudil první hled do lákavého žití.
Zda smím si troufat dál? – Jdu v šerý průjezd již,
tu oblouk veliký, jak v panských domech bývá,
jím přes dvůr do zahrad na stupně teras zříš,
tam houště bezů jsou, v nich z jara slavík zpívá.
Teď s bázní po schodech... Ó vše jak dříve jest,
zde s jménem otcovým ty naše bílé dveře,
a zvonce rukověť již chvatně svírám v pěsť, –
již velký krucifix mne vítá v síně šeře.
Nuž dále – v pokoj náš a svazek učebnic
teď, volný po škole, v skříň starou hodím svoji...
ó díky, ani zde se nezměnilo nic –
skříň, stůl a hodiny – vše jako dříve stojí.
A tiše hoří plyn pod zvonem zeleným
a vedle v pokoji zní hovor mnoha hlasů –
ó, zítra slavný den – tam sesedly se, vím,
mé matky příbuzné a družky z mladých časů.
Je zítra svátek náš, můj a mé matky den,
a hochu předvečer je drahý nadějemi – – –
tu víla Vzpomínka mi prchla, zmizel sen
a přísná přítomnost mne vede ulicemi.
Už jsem tu cizincem a z očí domácích
mé stihá pohnutí jen pohled podezřelý...
ó rodný dome můj, ty hrobe štěstí mých,
ta trocha přešlých dnů jak smrt nás na vždy dělí!