TAJ ŽIVOTA.
Taj života spí v hrobech zavřených
Leconte de Lisle
(Slečně Emy Destinnové.)
„Taj života spí v hrobech zavřených,“
děl kdysi básník – jistě on se klamal.
Sám celou duší chléb života lámal
a rád a všem a z celých ňader svých;
však mýlil se i ve svém nadšení;
taj života nedřímá v hrobů tiši,
taj života vlá, kde jen živí dýší,
a nejvíc – v umění.
Tam bije člověčenstva srdce celé,
tam skála, z které tryská věčný zdroj,
tam zkazky otců, báje, tuchy ztmělé,
tam vzlet a vzruch a vzmach a nepokoj,
tam touha vpřed se na kolossa tyčí,
tam zniká vše, co malé, trpasličí,
tam oheň šlehá v divém plameni:
taj života, ať velký, nepatrný,
tam květy nalézá i svoje trny,
svůj celý výraz – v umění.
24
Tak přišla’s k nám. Jsi dcera našich luhů?
Jsi edenu host plachý, tajemný?
Tvůj zpěv nás jímá ve mystickém kruhu,
cit vyvolává známý, vzájemný!
Tvá celá bytost ve Tvém čarném hlase
jak v povel čaroděje ozývá se
kol duší tkajíc závoj přejemný.
Ó zpívej! zpívej! – Pouť životem těžká:
buď jeho naděj, hvězda, síla, kněžka
a měj nás ráda v sestry toužení,
a vycítíš, taj veškerého žití,
co dme se, pláče, jásá, chví se, cítí:
v Tvém zpívá umění!
25