MLADÉMU SKLADATELI.
I.
I.
Jdi, svět je před tebou – co máš v své duši,
co tebe rozdírá, co rve tě, co tě kruší,
jest velké poslání!
Ty hudbu máš – to oceán jest valný,
lov škeble, perle v něm – co útes tobě skalný?
Jej obepluj, tě neraní.
Neb hudba všecko jest, je bouř i melodie,
kam srdce bázlivé i rekovské se skryje,
je Fidelio, Tristan jest!
Je smutek, jásot, vzkřek, je ples a opojení,
je velká moudrost a je tiché snění,
jest blýskavice hvězd!
Ty tóny divy jsou, z nich vzlétá anděl boží,
jenž k prahům věčnosti stesk člověčenstva složí,
to jásot, hymna, smír;
to paian duchů jest, jich velký povzlet k světlu,
v nich vidíš spásy zvěst i kárající metlu
v ten bouřný žití vír!
Jdi, svět je před tebou – jej podmaň, dobuď směle,
neb hudba sylfa jest, má hvězdu slávy v čele
a v srdcích stále zní,
že hoch, jenž dívku svou si vede od koncertu
a tiskne její páž, jen usmívá se v žertu
a hřešit nemůže – jen sní...
73
II.
II.
Tvá duše zpívá – to je všecko již,
co tobě všední starost, trud a tíž,
co tvoje vězení a jeho mříž?
I tou se hudba na tě s nebe dívá,
tvá duše zpívá...
Vždyť celý kosmos – hudby jeden lad,
proč jen by člověk mřel v něm, stydnul, chlad’,
to věčný povzlet je a žádný pád,
to boží dlaň všem otevřeně kývá...
tvá duše zpívá...
74