NAŠE CESTY.
Tak cesty naše již se rozcházejí
a sotva sejdou se, dřív změniti
by musily se směry, jimiž spějí,
kde žití číš lze ještě zpěniti.
Má, přiznávám se, vyvětrala dávno
a málo co ji ještě rozpění,
jen tiš, kdy v přírodě tak božsky slavno
při šumu stromů a hvězd jiskření.
Již netrhám požitků zlaté plody,
leč by mi samy spadly do klína,
ni nebezpečné nehledám já brody,
já vím, co platí každá vteřina.
Já za vším vidím druhou taje stránku
a nechci nic a také nežádám,
bdít dovedu až ranních do červánkůčervánků,
a proto kráčím lidmi, světem sám.
Tak vidíš, hochu – nelze dál jít spolu,
zde rozděluje neznámý nás bůh...
Ty radost chceš – já žití na vrcholu
ji nenašel. Jest uzavřen můj kruh.
86