NAŠE CESTY.

Jaroslav Vrchlický

Tak cesty naše již se rozcházejí a sotva sejdou se, dřív změniti by musily se směry, jimiž spějí, kde žití číš lze ještě zpěniti. Má, přiznávám se, vyvětrala dávno a málo co ji ještě rozpění, jen tiš, kdy v přírodě tak božsky slavno při šumu stromů a hvězd jiskření. Již netrhám požitků zlaté plody, leč by mi samy spadly do klína, ni nebezpečné nehledám já brody, já vím, co platí každá vteřina. Já za vším vidím druhou taje stránku a nechci nic a také nežádám, bdít dovedu až ranních do červánků, a proto kráčím lidmi, světem sám. Tak vidíš, hochu – nelze dál jít spolu, zde rozděluje neznámý nás bůh... Ty radost chceš – já žití na vrcholu ji nenašel. Jest uzavřen můj kruh.

Patří do shluku

hmota, bytí, vývoj, poznání, vesmír, kosmos, věčno, podstata, bytost, záhada

449. báseň z celkových 1065

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ZLATÝ PRACH. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Darwinismus. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Nepěji, leč co čistý cit (Jiljí Vratislav Jahn)
  4. Po probdělé noci májové. (Adolf Heyduk)
  5. V CO VĚŘIT? (Jaroslav Vrchlický)
  6. TVŮRČÍ SÍLA. (Antonín Klášterský)
  7. Jsou nesmazatelná, víš, znamení – – – (Adolf Racek)
  8. XLIV. Meze poznání. (Jaroslav Vrchlický)
  9. S VÁMI. (Xaver Dvořák)
  10. SLOKY TRPĚLIVÉ (Antonín Sova)