TAJ MĚSÍCE A BÁSNÍKA.
Tvé báje škrtla věda, měsíci!
Přec stejně krásný pláš a zářící
nad lesy, lukami a rybníky,
jak zlatý štít, jak démant veliký.
A přece oko v tobě vyhlídá
staříka vidět s harfou, Davida,
a muže s chvoštem nebo lucernou,
jíž ozařuje cestu příšernou.
Ty pustý světe skalných výmolů,
ty škváro bílá, cosi pospolu
nás víže, jedna svatá iluse,
že oběma je sladčej do chůze.
Jak tobě i mé písni děje se:
mnou časem skutečnost jen zatřese
a zrovna jak ty hluchá škvára jsem,
jež neví, proč jen spadla na tu zem.
Však sotva píseň zapěji, tu hned
jest vlídnější a půvabnější svět,
jak ty kdy zapláš – a v tom celý taj,
jak ty i básník přetvoří zem v ráj!
94