U MOŘE.
Kalné vlny, valné vlny,
co vše jste mi vyprávěly,
když mé touhy bouře plny
po prvé nad vámi spěly.
Zřím ten den a chvíli onu
paměti své ve zrcadle,
zřím ta mračna v prudkém honu –
proč dnes vše mi shaslé, zvadlé?
Neviděl jsem ještě moře,
z dálky jen jsem hukot slyšel,
narážeti jako oře
vlny – příboj právě přišel.
Slavně vlna valila se
s bílou třísní na vrcholu,
jasná pěna zkalila se,
vlna přehoupla se dolů.
Za ní druhá spěla, hřměla,
tříštila se o balvany,
symfonie zvuků celá
a vše zvuky z živlů stkány!
100
I to racka křídlo čilé
sotva do vln vnořilo se,
plálo jasem nad sníh bílé,
zahořelo v žhavé rose.
Jedna zdraná plachta sama
jak má touha tkvěla v dálce
a já řek si: Jaké drama
prožili v té živlů válce? –
Všecko v mysl vrací se mi,
velkých vln i mračen rysy...
jen ta plachta nechce k zemi,
v dálce sama tkví a visí.
101