BALADA O VLKODLAKU.
Za tebou jde. Kde se vzal,
nevíš, a krev z žil ti bral,
u kolébky tvé již stál.
V prvním dětství na tě pad’,
za stolem skryt, v stínu vrat,
v stínu chodí napořád.
Je to šelma, je to mrak?
Je to zmok, či je to pták?
On je pán, tys pouhý vrak.
Ale musíš jít s ním v řež –
marný odpor! Stůj či běž,
ty jsi mlha – on je věž.
O tu věž se rozdrtíš,
v ruce lásky, slávy číš,
sotva jemu v oko zříš.
Jenom vydrž – to vše jest –
obejme tě – jen to snést!
On má tíhu, ty máš pěst!
105
Ty jsi duch, on tlak a zem,
ty jsi sdílný – on je něm,
ptáš se, kdo jest? –,Úzkost jen!‘
Úzkost před sebou – ne víc –
zdrť ji – houkni z plných plic,
zář vzplá z jeho zřítelnic.
Celý zápas ten byl sen,
kapky krve vidíš jen
a jdeš k světu – svoboden!
106