XXVI.
BALLATA, PSANÁ J. S. MACHAROVI, PO PŘEČTENÍ „LETNÍCH SONETŮ“.
Přec díváme se jinak na ten svět,
co jemu lhostejné, nám často k pláči,
co jemu drahé, na úsměv nám stačí,
co jemu tret, nám spasný amulet.
Co jemu ničím, nám je často vším.
A věrnou v své když cítíme jen ruku,
co nám je nepřízeň i zloba času?
Vše splyne v posled v obraz, tón a rým
a dissonance ztají ve souzvuku
a žebráci my při života kvasu,
co jiný nemá, hltáme přec – krásu.
Tou zpití, nechť nás kolem všecko klame,
druh druhu pochodně si podáváme –
Přec díváme se jinak na ten svět!
78