II.
ANDANTE.
(TŘICET BALLAT MELANCHOLICKÝCH.)
MÝM DCERÁM MILADĚ A EVĚ.
[51]
I.
BALLATA O BALLATĚ.
Ballato snivá, dítě sladké touhy,
jsi dech, jenž z jara spěje přes fijalky,
jsi šelest parku setmělého z dálky
pod nebem, červánků jež barví prouhy.
Jsi tón, jenž z houslí, mandolin a fleten,
jež v kůru přítmí leží kryty prachem,
se zvedl dumnou píseň provázeti,
již zpívá minulost, když smavý květen
nahlíží oknem gotickým, jež nachem
plá jako výheň v barev pestré změti.
Jsi verš, jejž říkáme si po paměti,
že vzpomínkou nás k drahé duši spíná,
jsi zvonů hlas, v němž poutník zapomíná,
že pochod jeho těžký byl a dlouhý.
53
II.
BALLATA O ČERNÉ HODINCE.
Puk skryl se pod list bílé azalky,
gnom v missalu chce život svatých čísti,
co nejdřív elfy začnou stříbro přísti
z měsíce v chvíli sladké zahálky.
Nech světla! – Šer mi stačí, nad knihami
tam Satyr, jemuž hlemýžď drsnou dlaň
svou slinou stříbří, pohleď, usmívá se...
A tichá buď! – V té chvíli nejsme sami,
teď píseň jako z temných hvozdů laň
jde k rybníku mých snů, co v bílém jase
do okna šeří měsíc! Ve topase
hrá po obrazů skle i v rámů zlatu...
Hleď, ňadra Venuše se vzdula v chvatu
a socha toužebně zří do dálky...
54
III.
BALLATA O MÝCH DVOU DCERÁCH.
Ta starší vážná, sto otázek v oku –
ta mladší samý smích a dětinná
a obě svěží, jak je květina,
jež blesky zryté skále pučí v boku.
Ta moudrá – ona dětsky pošetilá,
ta malá Vestálka – ta skřítek hravý,
ta snivý večer – a ta jitro svěží,
ta hnědá do zlata – a ona bílábílá,
jak s jabloně do neskosené trávy
se růžových a třpytných květů sněží.
A láska oběma jim v očích leží
a dobrota ve důlku brad i čílku.
A já se modlím: Čase, stůj! jen chvilku,
ať radost vyzpívá v nich svoji sloku!
55
IV.
BALLATA O SLZIČKÁCH.
Ty prosté kvítí v stráni kamenité,
kam hlednu, rosteš, tady, tam a všude,
tak smutně, temně rudé,
štěrk domov tvůj neb strží stezky zryté.
Ty jistě rosteš z krve mého lidu,
jenž v marné snaze zorat tvrdou půdu
po kapkách ronil v práci krev svou drahou
v tu dlouhých lánů nepodajnou hrudu.
Ty symbol jeho dnů jsi beze klidu
a otrávených neúspěšnou snahou
a nocí osvěžených – slznou vlahou.
Tys písní symbol, lidu bez naděje
jež chudý básník pěje,
ty prosté kvítí v stráni kamenité!
56
V.
BALLATA O UMRLČÍCH HODINKÁCH.
Tik! tik! – Jak podivný zvuk!
V nábytku starém, v stole a skříni
klame snad sluch mne? Poslyš, zas nyní,
tik! tik! To hodinky muk!
Tik! tik! – Jak noci čas je smutný, dlouhý!
V té staré skříni listy staré lásky
tam trouchnivějí spjaty stužkou rudou.
Tik! tik! – Co v nich je přísah, snů a touhy!
Tam svadlé kvítky jsou a zlaté vlásky,
jichž sestry as juž v zemi tlíti budou,
ó smutný odkaz v jeseň moji chudou!
Tik! tik! To byla krátká Vesny sláva!
Či v listech těch snad srdce doklepává?
Tik! tik! – Jak příšerný zvuk!
57
VI.
BALLATA O ZLATÉM LESE.
Pohádka báby v skutek přešla dnes.
Jak roven celý zlatému jest moři,
jak svítí, plá a hoří
ten jindy zádumčivý, snivý les!
Jak slunce svítí, plno dukátků
plá v stezkách úzkých na mechu a v strži,
jak starý lichvář javor na stráni
hrsť zlatých mincí v uschlé ruce drží.
Stvol trávy, řasa mechu v pozlátku
se míhá, brouk tvé po dlani,
jenž do suchého kmit’ se do stlaní,
má reflex zlatý, ba i písně slova
i myšlénka v nich hraje do zlatova...
Pohádka báby v skutek přešla dnes.
58
VII.
BALLATA O PRSTENU KRÁLE ŠALOMONA.
Měl prsten Šalomon, ten drahokamem k sobě
když otočil, tu zřel, s kým mluvil, v jeho duši;
kdo mannu, pokrytství a lichot lil mu v uši,
on viděl potají, jak záštím plá a v zlobě.
A žen svých na ňadrech když umdlen odpočíval
a sytý polibky otáčel drahokamem,
zřel mrzké sobectvísobectví, jak šperk a mince čítá;
jak ústa, tahy lhou i oči, v něž se díval,
jak všecka krása žen jen byla skvostným rámem
na děsném obraze, kde hadů změť se splítá,
jak vraždy schopna jest dlaň k objímání hbitá:
Tu hořkost rozlila se duší jeho celou,
až prsten rozhorlen v tůň moře hodil ztmělou,
zdáním se spokojiv; byl mudrcem v té době.
59
VIII.
BALLATA NA PENÍZ SE SV. JIŘÍM DRAKOBIJCEM.
Ó velký světče, jenž jsi zbodnul draka,
teď na peníze k hodinkám tě razí
a hadů, draků dál se kolem plazí,
jich neřest darmo kopí reka láká.
My vzdělaní jsme, příliš pokročilí!
Tam pérem utkáme se, kde dřív pěstpěstí,
jsme pyšni, vždy se držet v rovnováze,
co ještěr ukryt v pochlebenství býlí
si cestu anonymně klestí
tu s úsměvem, tam v kukli hladké fráse,
by do srdce nás bodnouti moh’ snáze.
Líp mnohem bylo, Svatý, v době tvojí:
Za ránu rána v otevřeném boji,
hrot zmoku, slinu ve tvář darebáka.
60
IX.
BALLATA NA VSI.
Ty rány cepů v stodolách
zas v tiché vsi mne probudily, spáče;
zní mlatců hovor, vrabčík hbitě skáče
po zrní, víno v ranních zraje mhách.
Je všady doba žní a vinobraní,
pod tíží plodů praská starý štěp;
ó divně mluví k srdci v také chvíli
v sen mlatců hovorem ten hlasný cep.
Ten každý tep tvé srdce přímo raní,
že skráň se k ňadrům zamyšleně chýlí.
Kde dílo tvé a zda v něm tolik síly,
by nasytil se aspoň bludný pták?
Kde zraje víno tvé? Jak rosí zrak
ty rány cepů v stodolách!
61
X.
BALLATA CESTOU K SV. JANU POD SKALOU PŘES KÁMEN A VODOPÁDY.
Pramínky v houští pod mechem i skalou,
kam šineš kroky, zpívat nepřestanou,
tu ručejem, tu slz démanty kanou
a celý les zní písní neustálou.
Kdes křičí sojka, datel v kůru bije,
kus blankytu sem patří v snětí rámu,
v němž motýlů a brouků šumná tíseň
a vážek hon, déšť živých drahokamů.
Však srdce lesa, jeho poesie,
jíž osyk šepot živ je i třtin píseň,
to šumných vodopádů tříseň
po balvanech nymf zpívající smíchem:
To v doupnáků zpěv zvučí slavným tichem
pramínky v houští pod mechem i skalou.
62
XI.
BALLATA O HŘBITOVNÍCH VĚNCÍCH.
Na hrobech vítr v imortelách stenástená,
ve věncech stená z bezbarvého kvítí.
Kam hnu se, slyším do duše mi zníti
ten šept a ruch... To hudba bezejmenná!
Snad mrtví hovoří v tom listí suchém,
snad mluví k živým.. Nuže, poslouchám:
Ó chladno v hrobě, samota jak studí! –
Ne, dobře tady, zní to jiným ruchem,
jak uvyknou si oči jednou tmám,
jak přilehne ta hlína dobře k hrudi,
tu ani drahých pláč nás neprobudí...
Kdos kráčí kol...Jej nech, ať kráčí dál,
svým vzdechem snad i ten klid by nám vzal,
zaň život byl až příliš drahá cena.
63
XII.
BALLATA O NAŠEM PALOUKU.
Palouk náš se dolů k řece táhne,
z jedné strany vrb a olšin změť
jemu proti vodě tvoří zeď,
z druhé násyp dráhy sem se zahne.
Podzimek se blíží ku Václavu,
do sušáren snášejí se slívy;
mlhou kdosi zpívá teď a křikne,
od Prahy to řekou plaví dříví.
Ticho zas. – Tu náhle divou vřavu
vlak sem vnese, prolítne a znikne,
dýmu kotouč jen se za ním vlíkne,
splývá s mlhou řeky. Vzduch kol tiše
ovocem a zvadlým listím dýše. –
Palouk náš se dolů k řece táhne.
64
XIII.
BALLATA O VŠEDNÍCH DNECH.
Vím, nemůže být každičký den zlatý,
však nechci též zas, abych v tuhém boji,
kde padá zítra, kdo dnes ještě stojí,
se chvěti měl nad strží muk i ztráty.
Tož vítám s radostí vás, dnové všední,
kdy obvyklou vše splývá kolejí,
kdy v brázdu času vás jak zrní kladu.
Vždyť jednou z brázdy klasy vstanou ke dni
a skutky budou z tichých nadějí
a v duši klid mi padne za náhradu.
Tak, všední dnové, lokám vaši vnadu,vnadu
jak čerstvý vody pramenité doušek,
bez překvapů jste i bez tajů roušek,
však prací plodnou klín váš vrchovatý.
65
XIV.
BALLATA V JESENI ŽIVOTA.
Ó messer Francesco, ó messer Cino,
po vaší stopě tak se sladko kráčí,
vždy v kvítí, ať juž v úsměvu či pláči,
vře v staré číši nových písní víno.
Dost forem jako okřídlených ořů
jsem vystřídal; teď když se připozdívá,
tu odvykám juž zvolna divým honům.
Dnes poklidně juž svoji brázdu ořu,
zrak jen se toužně za skřivanem dívá,
sluch dojat ku jeho se chýlí tónům,
jak letí v souzvuk rodné země zvonům.
Teď alejí se dobře jde to ztmělou
a čte se v srdci vlastním s duší celou;
jeť v duši svátečně a božsky líno.
66
XV.
BALLATA O HŘBITOVU V LESE.
Na stráni, tam, kde lesní dumá tiš
a voní pryskyřice plná síly,
z vsi nedaleké hřbitov založili,
snad mrtví aby k nebi měli blíž.
Však mně vždy zdá se, když tam krok svůj stavím
a slouchám dumné písni borovic,
ráj pravý zde jest v houští klenů, dřínů,
já mrtvý, odsud nehnul bych se víc.
Zde pravý ráj s pozadím sosen tmavýmtmavým,
s tou vůní lesa, jež se rovná vínu,
s hrou paprsků a stínů,
s tím tažným ptactvem nad hlavou,
s tou vzdušnou dálkou mlhavou
na stráni, tamtam, kde lesní dumá tiš.
67
XVI.
BALLATA O DVOJÍ MLZE.
Když mladá duše zírá v zlatý den,
tu jako rouškou perlovou se dívá,
kde květ jí kývá, kde jí ptáče zpívá,
kde v báj kol splývá celý svět jak sen.
Když stáří přijde jeseň zádumčivá,
tu zase mlhou dál do světa hledí;
však mlha ta je těžká, kalná, rmutná,
jí sotva bezlistý strom smutně kývá
a hnízda ptačí jsou bez odpovědi
a do kola jen skutečnost je smutná,
vše trpce voní a vše trpce chutná.
A mlha houstne stále,
div nezalkneš se vzpomínaje v žale
na první mhu, jíž den tvůj vyzlacen!
68
XVII.
BALLATA O PAVUČINÁCH.
Babího léta šedé pavučiny
tak dojaly mne divně v smavém září.
Ó první vrásky v hladké tváři,
ó resignace první v zraku stíny!
Pak v knihovně jsem hledal, sáhnu v řady,
kde básníků druž mládí drahých stojí,
však běda, na ořízce lehké sítě
jak pavučiny v lese též se rojí.
Pak čtu, jak druhdy, když jsem býval mladý,
však verš a rým zní prázdně, roztržitě.
Ó jinak čtlo ty verše dítě!
Co stalo se jen? Do zrcadla právě
v tom padl zrak, a bože, na mé hlavě
babího léta šedé pavučiny!
69
XVIII.
BALLATA O TROJÍ METAMORFOSE VLASŮ MÉ DRAHÉ PANÍ.
Jak zlato řeky letním sluncem zhnědlé
tvé vlasy byly, když jsem poprvé
tě uzřel, pod nimi skráň do krve
se zarděla a my se našli hnedle.
Teď ztmavěly, jsou jako vlhké stíny
bříz, olší na lučině u potoka;
chlad vane z nich a úkoj z nich se line,
ne prázdný onen z říše Proserpiny,
ten činorodý vznícen bleskem oka,
jenž k vzletu žehná, kde čin velký kyne,
jenž odpouští, když cílem krok se mine.
A přijde doba – dožij se jí v štěstí!
pod dětí polibky kdy stříbrem kvésti
tvůj bude vlas... kéž můj by též hned vedle!
70
XIX.
BALLATA O HOŘCI.
Ten tmavý hořec, jenž se z mechu dívá,
mi připomíná jedno oko známé.
Tak v přírodě své upomínky máme,
čím dál nás životem štve honba divá.
Ten tmavý hořec, kam kus nebe spadlo,
jižního nebe s hloubkou svou a bleskem,
plá v podjeseni v suchém listí v mechu
a srdce plní staré touhy steskem.
To srdce, o němž myslil jsem, že zchladlo,
zas vře a bije v spěchu,
je plno písní, vzpomínek a vzdechů,
je samo květ, jenž v suchém klíčí drnu;
to způsobil vše, žasem tak že trnu,
ten tmavý hořec, jenž se z mechu dívá.
71
XX.
BALLATA O STARÉM PORTRETU.
Ty dlouhé vlasy bílé jako len
přes bledou tvář jí splývaly mdle svislé.
Ó nechce, nechce, nechce mi jít z mysle!
Ten starý portret vidím stále jen.
Ty oči plné výčitek, ta ústaústa,
jak slovo chtěla chytit by, jež řekla,
ty dětské tahy křečí strhané,
to zděšení, ten strach, jak v lada pustá,
kam stínem svým noc černá se juž smekla,
když v skřeku vzletí ptáče vyštvané,
své hnízdo teplé najdouc zedrané!
Ó krásné dítě s chorobnou tou pletí,
co stalo se ti, proč mé do paměti
se vryl zjev tvůj, – komu jest podoben?
72
XXI.
BALLATA O PODZIMNÍM VĚTRU.
Ze strnišťat chladný vítr čiší,
korouhvička střechy pod ním skřípá,
žalným vzdechem chví se stará lípa.
Rychle sem dej Mělnického číši!
Jako hřebec, který uzdy nemá,
letí vítr, volný hetman stepí,
oblak prachu za ním a mrak před ním;
západ v krvavé se krajky třepí.
Jako orel tluče perutěma,
na strništi zhasí tepem jedním
oheň pasákův. – Před žitím všedním,
jež jak vichr na tebe se řítí,
oheň skryj, jenž ve tvém srdci svítí!
Ze strnišťat chladný vítr čiší.
73
XXII.
BALLATA V RÁNU MASOPUSTNÍM.
Je chmurná, deštivá noc v karnevalu,
mdlé šero jitra mračno zdávit hrozí
a ulicemi hlučí steré vozy,
jež dámy domů dovážejí z bálů.
To bude krásných snů, jež nesplní
půst života! To bude zvadlých kytek
a stužek strhaných! Ó dávné časy!
Sta útlých ňader se tu rozvlní
tou starou komedií, jejíž zbytek
mdlým dozvukem se i v mém srdci hlásí.
Ó jak je líto mládí, lásky, krásy!
A přece musí zhynout bez milosti...
Do koní práská vozka Čas jak v zlosti
a vozy hrčí... Naslouchám jim v žalu.
74
XXIII.
BALLATA BEZ NÁPISU.
Kdys náhrobní jsem starou viděl desku,
nad ní se clona břečtanová tměla,
a píseň tmavých listů stále zněla
v sen mrtvému v svém konejšivém stesku.
I chtěli jednou kámen odtrhnouti,
však marná práce, darmo v desku tlukou,
s břečtanu kořeny ta srostla v zem,
a břečtan chyt’ ji tisícerou rukou.
I musili spíš přesekat vše proutí.
Však břečtan za jedno srost’ s kamenem,
kde skulina, tam pevně kotvil v něm,
i musili pak rozbít kámen taky.
To život náš, v tvé věrné patře zraky
tu náhrobní jsem starou viděl desku.
75
XXIV.
BALLATA NA STARÝ MOTIV O VČELE A TRUBCI.
Kdos ode mne vždy lepší knihu čeká.
To k smíchu přec, já dávám jen, co mám,
tak dvacet let se světu podávám,
a závist mne ni hloupost nepoleká.
Kdos řekne „dobrý“ jest, kdos řekne „špatný“;
to nemůže mne více urazit.
Co psal jsem, psal jsem, klidně dím,dím jak Pilát.
Teď klidně mohu nechat si juž spílat;
já postih’ vše, co okamžik dal chvatný,
je vryto v křišťál verše, co chtěl cit.
Nad včelu trubec moudřejší chtěl být,
však včela řekla: Ukaž, co ty umíš!
A trubec zůstal trubcem – nerozumíš? –
a včela včelou – Ať dál trubec čeká!
76
XXV.
BALLATA O JITRU V ZÁŘÍ.
Mlha padá, bude krásný den!
zlaté září v zralých hroznů kráse
pavučinami hle, usmívá se
jako mudřec v sny své zapředen.
Slední zbytky flóry luk a niv
plny perel patří v azur čistý,
les je žíhán, různým ohněm hoří,
kaštan mědí, dříny amethysty.
Zdá se, všecko že jest jako dřív,
řeka v mlze zátoka jak v moři,
kostelík jak maják na předhoří
svítí v dálku, vše plá v barev strži,
a přec vše juž zima v spárech drží.
Mlha padá, bude krásný den!
77
XXVI.
BALLATA, PSANÁ J. S. MACHAROVI, PO PŘEČTENÍ „LETNÍCH SONETŮ“.
Přec díváme se jinak na ten svět,
co jemu lhostejné, nám často k pláči,
co jemu drahé, na úsměv nám stačí,
co jemu tret, nám spasný amulet.
Co jemu ničím, nám je často vším.
A věrnou v své když cítíme jen ruku,
co nám je nepřízeň i zloba času?
Vše splyne v posled v obraz, tón a rým
a dissonance ztají ve souzvuku
a žebráci my při života kvasu,
co jiný nemá, hltáme přec – krásu.
Tou zpití, nechť nás kolem všecko klame,
druh druhu pochodně si podáváme –
Přec díváme se jinak na ten svět!
78
XXVII.
BALLATA Z POSLEDNÍCH DNŮ ÚNORA 1891.
Kritik (blahosklonně):
Nu ukaž, jaký máš to nástroj, hochu?
To nejsou housle, šalmaj ani dudy,
však chceš-li mermomocí u všech všudy,
tak zahraj – ale, rozumíš, jen trochu!
(později ostřejším tonem):
Kdes podivnou tu cizí píseň sebral?
Nám stačí prosté, krátké zadudání,
pak věru přílišnou mi děláš práci.
Tak za pár let vždy s knížkou kdybys žebral,
jak dělali to naši staří páni,
druh vtíravý, věř, na své ceně ztrácí!
(později zuřivě):
Ty dusíš budoucí nám generaci!
Což máme poslouchat jen tebe stále?
U čerta! Ticho! – Šílíš! – MarněMarně, dále
on vede svou.
Básník (s největším klidem):
Což hraju tobě, kmochu?
79
XXVIII.
BALLATA O SNĚHOVÉ VÁNICI NA JAŘE.
Sněhové vločky ve vzduchu víří,
tento však vonný je, měkký a slunný,
vánicí kmitá to zlaté jak struny,
ve kterých ruka vichřice víří!
Zda je to poslední útok snad zimy,
fialkám cestu stěžovat darmo?
Ó pak je marný! Sněhovým prachem
skřivan, slyš, trilky ozval se mdlými,
pod ním své řeka shazuje jarmo,
plane svět leskem a nachem!
Duše mámá, vzchop se a nechvěj se strachem!
Jako tím sněhem skrz tvůj bol těsný
blýská juž pozdrav jásavé Vesny,
všecko jím roztaje, všecko se smíří!
80
XXIX.
BALLATA O DVOU STŘEVÍČKÁCH.
Dva růžové a úzké střevíčky
kdys pobláznily mne, juž dávno tomu,
jak sledoval jsem běh jich šerem stromů
i jejich sladký klid zpod lavičky!
A přešla léta a tu zmoudřel hoch,
a nevěřil, jak mohly časy býti,
kdy za slávou jej nesl chvat,
dvou střevíčků že otrokem být moh’!
A přešla léta a mé srdce cítí
zas dojmů starých nové kouzlo plát,
své dcery střevíčky dva vidím stát
zas růžové a úzké na svém stolu,
a tak mne žitím vedou v čárném kolu
dva růžové a úzké střevíčky.
81
XXX.
BALLATA ZÁVĚREČNÁ.
Víš o ptáku, jenž včera v sny ti pěl?
Víš o zdroji, jenž tvůj ret kdysi svlažil?
Víš o dnu krásném, jenž tě celý blažil?
Víš o lauru, jenž na tvou skráň se skvěl?
Víš o pažitu, jenž tvé oko těšil?
Víš o poháru, jenž ti nejvíc sládnul?
Víš o knize, kde zapomněls i sebe?
Víš o snu, jímž si nejvíc sladce hřešil?
Víš o šíji, kol níž jsi blažen padnul?
Víš o zraku, jenž otevřel ti nebe,
když nektar lásky pít ti dala Hebe?
Víš – nevíš – všecko v posled v mhu se tratí,
v směs jednu, kterou vzpomínka jen zlatí
a těcha, svojím žes to zváti směl!
82
III.
SCHERZO.
(TŘICET BALLAD ROZMARNÝCH.)
[83]
I.
BALLADA ÚVODNÍ.
Ó Musy – pardón! Bez vzývání
je líp z prostředka začít hned,
než čtenář dá se do zívání,
než praskne vůle dobré led.
Ó srázný nebude můj let!
Jen po rýmech to frašný shon,
vím, próse uvyk’ dnešní svět
i má ballada – feuilleton.
A protoproto, pánipáni, i vyvy, paní,
jimž verše číst je posud med,
nad zvonivé to rýmování
svůj skloňte shovívavý hled,
ať krajka zdá se, cetka, tret,
však neurazí dobrý ton
a úsměv zbudí naposled
i má ballada – feuilleton.
Na tam-tam rána z nenadání
a skočí, kdo snil v dumách bled:
Co děje se? – Nic! V usmívání
85
pár nápadů jsem v rýmy splet’,
jak včela smísil med i jed.
Ó smutný století je sklon,
na zlomenou jsem větev sed’
i má ballada – feuilleton.
Poslání.
Vím jistě, tenten, kdo první čet’,
ke druhé sotva sáhne on,
však buď si, vteřinu jsem kvet’
i má ballada – feuilleton.
86
II.
BALLADA O VĚTRNÝCH MLÝNECH.
Ó Hollandsko! V snech průplavy tvé zřím,
tvé nivy s řadou mlýnů větrných
skrz modrý svojí cigarety dým
ve upomínkách cest svých dalekých!
Z těch v minulost se nesu v jeden mih
a rázem rodné kraje oko vidí,
však větrníků více není v nich –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
Na lopatky jich křídel sed’ můj rým,
ty točí se, jak vítr by v ně dých’;
poetičtější mlýny byly, vím,
než moderní metamorfosy jich.
Na pahorku svém každý dumal tich
a čekal na žeň, až ji rolník sklidí,
střech šindel hřál si v slunce paprscích –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
Což lidé, větrům též se vzdají zlým,
dle větru točit se, dnes není hřích;
pán vítr jest a mlýny čiperným
87
se taktem točí, jak milostpán kých’,
jak mrk’, se usmál, karabáč svůj zdvih’.
Teď na pravo, teď na levo je řídí,
teď velí: Stát! teď: Běžet! jeho pych –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
Poslání.
Ó básníku! Co platen je tvůj smích?
Toť kosa hvizd, který se jarem šidí.
Tys Quixote! – bác! tu v leb, tu v hruď, tu v břich! –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
88
III.
BALLADA NOVOROČNÍ.
Zas nový rok – to do tmy skok!
Clown věru lepší neudělá.
Na stranu klobouk, ruku v bok,
ať pořádná je z toho mela!
Evropa hledí na nás celá,
vždyť sama s námi skáče též,
pst! – dvanáctá juž krajem zněla:
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!
Sta rubínových v číši ok
a na rtu píseň, filomela,
a s dobou vždycky krok a krok,
jak peruť její zašuměla.
Nechť mysl chabnoucí se chvěla,
vždy hřebce času za otěž
dovede chytit ruka smělá –
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!
Tak vítán buď nám nový rok,
v něm práce – soumar, píseň – včela;
žij v slunci orel, v prachu mlok,
89
v terč pravdy vnoř se vtipu střela,
ať žertem zmizí vráska s čela!
Ty rychle na džbán zaklepeš
a blázen mní, že hřmí to děla –
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!
Poslání.
Dvanáctá v skutku zahučela,
pod hukem jejím chví se věž,
než z číše duch a duše z těla,
kdo nedopil’s, teď dopít spěš!
90
IV.
BALLADA O GOTICKÉM PODLOUBÍ V STARÉM MĚSTĚ.
(Zikmundu Winterovi.)
Kdys jel jsem tudy – půlnoc byla právě,
sníh napad’ hustý za okapy střech,
lkal vítr ulicemi usedavě
a bílý měsíc do závějí leh’,
jak stříbro v křišťálných hrál pohárech.
Cval ořů vozka zmírnil, s věže zníti
jsem slyšel dvanáctou ve starých zdech –
Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.
Tma kolem. Tu a tam jen v oknech žhavě
to kmitalo, kdos bděl tam, čí as vzdech
se nad nemocným chvěl, či hlavu k hlavě
tam šťastní ukláněli v sladkých snech?
Či jakýs milovník to starých kněh
zde ponořil se v dějin vlnobití
a slyšel bíti staré srdce Čech? –
Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.
Gotické loubí na náměstí tmavě
se rýsovalo v ostrých profilech
91
a celé město, rovno české slávě,
jež tiše spí, zde spalo po letech,
po bouřích, útrapách a zápasech.
I krčmář zavřel, ponocného klíti
kdes uslyšíš – pak ticho... ani dech –
Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí...
Poslání.
Já nemoh’ koně v ostrý hnáti běh,běh.
Já cítil v městě mrtvém srdce bíti.
Ty znáš to, druhu, z pergamenů všech –
jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.
92
V.
BALLADA SKROMNÉHO ČLOVĚKA V ZLÝCH ČASECH.
Jsou časy zlé! – Ty skromný buď,
to zázrak, z rána srdce tvoje
když ještě bije v starou hruď,
co nový den zas bez úkoje
tě láká v nové trudy, boje.
Co ideal? Co mužná pýcha?
Dnes více platí fůra hnoje,
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
Dnes nohy bys měl jako rtuť
v ty konkurence hlučné roje,
crême jiný shltne, tvá je rmuť,
jinému řinčí všecky stroje,
jsou ucpány ti všecky zdroje!
Kde groš, hned po něm každý čichá
a ssaje v běže, v leže, v stoje –
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
V svém zátiší, co chceš, si kuť,
rozsvěť si tiše svíčku z loje,
zemáky loupej, tvá jak chuť,
93
smíš zaklít si pln nepokoje,
však to je výstřel bez náboje.
V svou díru zalez, myška tichá,
pak okenice zavři dvoje,
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
Poslání.
Ó redaktore, těcho moje,
tvůj honorář, to měch, jenž dmýchá
v mých citů dým, mé rány hoje,
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
94
VI.
BALLADA O OSTROVU BLAŽENÝCH.
V kronikách starých často čtem
o kraji tom, však rci, kde jest?
Tam věčná Vesna líbá zem,
strom v plodech nepřestává kvéstkvést,
kraj zlatých lesů, bájných měst.
V ples ptačí milenců zní smích
a fontan kvílí v svitu hvězd:
Kde je ten ostrov blažených?
Zda Lotofagů je to zem,
o kteréž Homer tká svou zvěst?
Zda Arkadie s Parnassem?
Zda Atlantis, jíž bohů trest
do kšticí neustává plést
v třtin věnce perly jako sníh?
Zda Thule, do níž není cest? –
Kde je ten ostrov blažených?
Byl Achilles tam s Merlinem?
Dal Tankred Armidou se svést
v ten blahý kraj, jenž drahý všem,
95
kdo musí lásky pouta nést?
Byl Leandru tou zemí Sest?
Ví o něm Turpin v blanách svých?
Ví o něm starý palimpsest? –
Kde je ten ostrov blažených?
Poslání.
Či zaklel Amor jej, zlá lest,
dav za strážce mu v sladký hřích
dva chrtychrty, Povinnost a Čest? –
Kde je ten ostrov blažených?
96
VII.
BALLADA APOSTROFUJÍCÍ FORTUNU, PANÍ SVĚTA A LIDSKÝCH OSUDŮ.
(K rytině Dürerově.)
Na vzdušné kouli po oblaků lemu
se vznášíš nad světem, jejž mlhy kryjí,
hrst plnou skvostů, šperků, diadémů;
na ramenech ti velká křídla bijí.
Ty nejsi Andělem ni Poesií!
U mého seděli kdys oba stolu,
však s tebou posud stopa má se míjí –
Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu!
Jsi zlem či dobrem? Ne, jsi dobrá k všemu,
rod lidský před tebou se v prachu svíjí,
sní o tobě, a ty se skláníš k němu,
tvůj úsměv prchavý on lačně vpíjí,
by procit’ v ňadrech s výčitek zlou zmijí.
Tak těkáš, lítáš, hřmíš od polu k polu,
idolem jedněm, druhým utopií –
Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu!
Kdo mudrc, klidný k úsměvu je tvému;
ba svrchovanou, božskou ironií,
97
jež čelí světa reji bláznivému,
v svou ženu, které čelo vrásky ryjí,
tě mistr vtělil; tvrdé ve linii
tvůj splývá každý sval, prs visí dolů,
rty nelákají něhy ambrosií –
Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu.
Poslání.
Leť, kam ti libo! Ve snů Arkadii
tě najdu přece rýmů ve hlaholu,
tvá přízeň laur mi hřebem v lebku vbíjí,
však v světě sotva sejdem se juž spolu!
98
VIII.
BALLADA O KOLÉBCE.
Můj příteli, Aloisi Jirásku,
kdo byl by řek’, za obrázek tvůj milý
že dostane se tobě výprasku
a šlehů zlých za malou kratochvíli!
Však tento světa běh tě neomýlí.
Dost psal jsi a dost jsi se nalíbal,
vždyť dvojčata ti na kolébce kvílí –
Tys přec jen dobře kolíbal!
Vím, nebudou ti cinkat v opasku
ty tantièmy, ty juž jiným zbyly,
máť publikum dnes na svém provázku
pan Berger, jeho rychlonohé víly,
duch měří se dnes jen dle svalů síly.
Dnes pravé umění je – ideal.
Však postavy tvé hryhry, ty přece žily –
Tys přec jen dobře kolíbal!
Kdo polévku svou má dnes bez vlásku?
Dnes každý úspěch nám juž otrávili,
žneš všady chladnost, škleb a nelásku,
99
však líp cos udělat, z nich nepopílí
si ani jeden – bodejž, blázni byli!
Dnes pán, dle větrů plášť kdo ohýbal,
však s tebou jsou, kdo z pramene Mus pili –
Tys přec jen dobře kolíbal!
Poslání.
Vím, otci, kteří v hrobě věky snili,
že řekli si: Kdo vřavy té by dbal?
Tak zrovna jsme kdys žili, pili, byli.
Tys přec jen dobře kolíbal!
100
IX.
BALLADA O SKEPSI VĚKU NAŠEHO.
Dnes zajásal by Sokrates!
„Že nevím nic, já pouze vím,“
tím zvučí město, zvučí ves,
vše nejistota, skepse, dým;
i básníků tak jistý rým
dnes pouze skepsí hlaholí,
a každý říká zvykem tím:
Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!
Žil vskutku kdysi Perikles,
a dnešní Řím je posud Řím?
Což Alkibiad, jeho pes?
Vše bajky. Ba nad dílem svým
juž starý Homer k smrti zdřím’.
Co pravda? Proč? Tak blábolí,
jak vrabci svoje „čim čim čim“:
Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!
Shakespeara spolknul Bacon dnes,
Dantova Bice – bláznovstvím,
jak své křepelka „pětpeněz!“
101
sbor skeptiků s úsměvem zlým
se šťárá otců dědictvím.
V strž skepse, v negac výmoly
vše skácí klínem hromovým:
Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!
Poslání.
Je věru losem nejlepším,
být hloupým jak vůl na poli,
než ptát se: Žiju? piju? jím?
Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!
102
X.
BALLADA O LEHKÉM A TĚŽKÉM SRDCI.
Mé srdce lehké bylo kdys
jak na větvici z jara pták,
jak hlohu květ, v tom přišla tys
a divný zázrak nad zázrak!
Je těžké jako letní mrak
a jak hřbitovní stará zeď;
vše naopak,
dřív lehké; jak je těžké teď!
Hnízd tolik nemá chrámu vlys
a tolik květů v poli mák,
co těžkých snů tvůj každý rys
vsel do duše, co stínů v zrak
a tolik listí severák
v dál neunáší v prachu změť –
Vše naopak,
dřív lehké, jak je těžké teď!
Ó přijď, ó slyš, ó stůj a viz!
Jen skloň se, jen se usměj tak,
co na krovkách má třpytu hmyz,
103
co pýří vzletne do oblak,
co ptáče chytne ve zobák!
Pak, Parko, jak chceš, nit mi pleť! –
Vše naopak,
dřív lehké, jak je těžké teď!
Poslání.
Dřív motýl, nyní v písku vrak.
Co hodláš? Dej mi odpověď!
Vše naopak,
dřív lehké, jak je těžké teď!
104
XI.
BALLADA O VIGNETÁCH.
Můj synu, hleď, vše přijde na vignetu,
co v láhvi, dnes kdo po tom by se ptal?
Jen hezky strakatá se líbí světu,
čím hruběj’ natěrač ji namazal,
tím plát a svítit bude dál a dál.
Tvá slova rozletí se vichrem do světa
a divem budeš dne i mody král:
Dnes pravé umění je pravá vigneta.
Chyť perlící se mok, jejž skláníš k retu,
když mučí tebe krutý žízně pal,
vem tyglík s pomádou či cigaretu,
kup housle, zouvák, vývrtku či shawl,
ach, všady nejdřív přijde na obal.
I báseň, hvězdným jež se křídlem rozlétá,
čím v barvě mistr jásal, v tónech lkal:
Dnes pravé umění je pravá vigneta.
Ba skoro nelze ani věřit květu,
jenž na jaře se v sadě rozesmál;
toť jara vigneta jen, myslíš, je tu,
105
však zatím u kamen bys dále stál,
zřel v plískanici, v sněhu i krup val.
A úsměv na tváři? Ó chyba prokletá!
Na udici tě dobrý přítel bral:
Dnes pravé umění je pravá vigneta.
Poslání.
Hleď v reklamy bys buben notně pral,
víc nechce ani svět, ta stará koketa;
jeť vignetou dnes i sám ideal
a pravé umění je pravá vigneta.
106
XII.
BALLADA O MÉM TAM-TAM.
Kdos vycítil mou slabou stránku,
že tuze rád v sny upadám;
a myslil, z noci do červánků
jej zbudí rána na tam-tam.
Dnes divný stroj ten doma mám.
Dík tomu muži v každém čase,
když dáma, hubičku jí dám –
Mne rána v tam-tam zbudí zase!
Nad nedopsanou veršů blanku,
když nevím s rýmem kudy kam,
když klepu darmo v lebky schránku,
tu rána v tam-tam! a hle, sám
rým spadne jako drahokam
a zahrá v sterých barev jase.
Jak pouště král si připadám –
Mne rána v tam-tam zbudí zase!
V svých snů a dum větrném stánku,
kde klamem pravda, pravdou klam,
kde mívá rozum na kahánku,
107
když poesie šlehne plam
ze srdce k hvězdným výšinám,
kdy muezzin se kořím kráse,
kdy fakir něhou usínám –
Mne rána v tam-tam zbudí zase!
Poslání.
Ó květe pánů nebo dam,
jímž dán mi stroj ten, v jeho hlase
ti v každém pozdrav posýlám:
Mne rána v tam-tam zbudí zase!
108
XIII.
BALLADA, PSANÁ SVATOPLUKU ČECHOVI V DOBÁCH ZLÝCH ZE SRDCE UPŘÍMNÉHO.
Kdys lásce Villon zasvětil tu sloku
a Banville různých hříček rozmaru,
proč nesměl bych ji psáti, slzu v oku,
snům o mládí při plném poháru,
snům o kráse i slávě, o jaru?
Ať času peruť vše juž odvane,
nám v peluň změní kapky nektaru:
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
Jdu za tvou písní v každém její kroku,
vzrůst její v každém stíhám útvaru:
Toť lepá socha od spánků až k boku,
plá, svítí, hoří, nezná bez žáru
chvil krušných váhání a nezdaru!
Pod polibkem tvým k žití povstane,
čím letu orla kroky soumarů? –
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
Svůj věčný zdroj má srdce ve hluboku,
ne v kalné pěně cizích odvarů,
109
je v letu sokolem a srnou v skoku,
niv dcerou je, ne městských výparů!
Nech bzukot kritických všech komárů,
zrak v sebe skloň, hni kšticí, titane! –
Dál sáhni směle v hmotu bez tvarů:
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
Poslání.
Jen ohněm přijde voda do varu,
jen mukou hvězd zář světci zaplane,
svůj pohár zvedám tobě ku zdaru:
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
110
XIV.
BALLADA K UVÍTÁNÍ MÁJE.
Máj poslal k šípku sníh a chlad,
na celé kolo usmívá se;
dych’ v orné lány, skočil v sad,
stráň stopil celou v slunka jase,
vtkal rosnou perlu sedmikráse.
Milencům v ucho starou zvěst
o zlatém lásky šeptá čase:
Ó radujte se, Máj tu jest!
Kdo jemu nevzdal by se rád?
Jeť srdci jako ptačí chase,
do skoku, písní, do poupat,
do mládí snů se vrací zase
v skřivánčím i v žežhulčím hlase;
dští jabloň stříbro v kolej cest,
má vrba zlato v jehněd vlase:
Ó radujte se, Máj tu jest!
Ó kéžby pro vždy v srdcích vlád’,
ne v lesích jen či na Parnasse!
Kéž člověk s ním by věčně mlád
111
u cíle stanul po zápase
v sil rozkvětu svých, v plné kráse,
kol skráně míru ratolest
zved’ číši v stálém hodokvase:
Ó radujte se, Máj tu jest!
Poslání.
Ó cítím v stromech, v trávě, řase
ruch lásky, k zemi padá s hvězd,
zdar! zní to sterém ve ohlase –
Ó radujte se, Máj tu jest!
112
XV.
BALLADA O SLÁVĚ.
Svět stvořen v lesku, jasu plál,
byl člověk dobrý, šťastný v něm.
Tu vedle Boha Satan stál,
stín černý náhle pokryl zem.
„Však ty se zmýlíš v počtu svém!
Tvá sláva z blesku setkána,
ji políbil jsem chlipným rtem:
Buď zdráva, dcero Satana!
Já světskou slávu udělal.
Tu laur je a tam diadém,
tu vítěz, bohatýr a král
a každý za ní v honu zlém,
krev na dlani, pot nad čelem.
Mnou sláva boží zdeptána,
chycena křivým zrcadlem –
Buď zdráva, dcero Satana!
Jí půvaby jsem všecky dal,
žár po ní lidským srdcím všem,
ji do nebeských hvězd jsem vtkal,
113
vdech’ v kámen, blánu, v tónů sněm,
plod Tantalův je, kývá: Vem!
A mizí sotva vítaná,
nezkájí skutkem, bodá snem:
Buď zdráva, dcero Satana!“
Poslání.
Tak zlatým slétá motýlem
v sny mrzáka i titana.
Co platno? Za ní všichni jdem –
Buď zdráva, dcero Satana!
114
XVI.
BALLADA O STÁLÉM POKROKU ČLOVĚČENSTVA.
Kam dojde člověk dvacátého věku?
Ó věřte, skoro strach že o něj mám!
Jak Jiří saň,saň potáhne ve svém vleku
prý bídu, nemoc, zlo, smrt, záští, klam,
na prahu ráje stane titan sám!
Do vzduchu vzletí, šlápne ve vln rej.
Na mladé skráni Oriona plam –
Jen humor při tom Bůh mu zachovej!
Vše spočte, změří, v stopy po člověku
se zadívá, aeony projde tam,
žen krásu v nezralém i plném vděku,vděku
jak Helenu Faust vykouzlí on tmám.
Rock nevzlétl k Elbrusu výšinám,
v taj věcí nevnik’ Merlin čaroděj,
jak on se vysměje všem záhadám –
Jen humor při tom Bůh mu zachovej!
Jak skála bude pevný v živlů jeku,
v jich sváry bude patřit jako k hrám,
jak Condorcet snil, pro smrt najde léku,
115
proň nebude víc „odkud“ ani „kam“.
Kol celý vesmír bude jeho chrám.
Zřít bude posled pravdě v obličej,
jí z vínku věčna urve drahokam –
Jen humor při tom Bůh mu zachovej!
Poslání.
Ó titane, slyš, radu tobě dám,
vtkej rolničku v svou vážnou epopej;
jest v moři nudy humor spasný trám,
jen humor při všem Bůh ti zachovej!
116
XVII.
BALLADA KU CHVÁLE HLEMÝŽDĚ.
Buď pozdraven, ty, o němž Giusti pěl,
ó symbole všech moudrých zpátečníků!
Bez vzdorných vášní nevíš, co je žel,
co trud a shon, nepřítel všeho křiku,
u stinných cest si hovíš na trávníku.
Zřím, jak se směješ lidstvu do kola,
jež pracnou cestou dál se trmácí;
cval oře báj ti i let sokola –
Má úcta, pane domácí!
Tys první z tvorstva dům si vystavěl,
jist před nástrahou bídných zákeřníků.
Hrom, liják,liják matný je ti nepřítel,
svá tykadla zpět vtáhneš v okamžiku,
a věren dávnému svých otců zvyku
vždy dolezeš jen cesty do pola,
to postačí ti denní ku práci;
bič povinnosti dál tě nevolá –
Má úcta, pane domácí!
Co chce ten slavík, do noci jenž bděl
s perlami písní, s kaskadami vzlyků?
117
By ptáčník jeho hnízdo vynašel
a vybral mladé! V květech čilimníků
co zástup včel chce, smělých harcovníků?
Nač hnáti vodu cizí na kola?
Ten ideal se špatně vyplácí!
Těm sportům liknavost tvá odolá –
Má úcta, pane domácí!
Poslání.
Ó pěvče, jehož nitro plápolá
a jehož srdce darmo krvácí,
kde je tvůj dům a med a stodola? –
Má úcta, pane domácí!
118
XVIII.
BALLADA O POLIBKU.
Kapko ambrosie,
kapko nektaru,
moře poesie
v trudů poháru;
v bujném rozmaru
sladký rýme rtíků,
zvučný kolibříku,
zvoň mi ku zdaru!
Slast jsi, jež ráj kryje
v zemském útvaru;
srdce bouřněj’ bije,
skráň žhne v požáru
a krev do varu.
Dán i brán jsi v mžiku
bez nároků, díků –
zvoň mi ku zdaru!
Tebou duše žije
z mládí ku stáru,
vrásky, jež čas ryje
119
v strastí úparu,
chmury nesváru
shladíš bez povyku,
manno smrtelníků –
zvoň mi ku zdaru!
Poslání.
Sladký kouzelníku,
buď vždy do páru,
až ku rakve víku
zvoň mi ku zdaru!
120
XIX.
BALLADA O BLUDIČKÁCH.
Na vlhkých lukách Polabiny
jsem vídával je jak hoch malý,
kdy do krajiny padly stíny,
kdy strašidly se stohy zdály,
kdy jako přelud nenadálý
stál sloup na křižovatkách cest,
kdy mihnuly se v mhavé dáli,
tu dvě a tři, tam pět a šest.
Z močálů zrádné prohlubiny
se vzpjaly v skok a v běh se daly
a dřímající u pastviny
jak svíce v hlavách rakve stály,
jen blíkaly a mlhou hrály...
pak náhlý blesk... kde o nich zvěst?
Sto honů dále tancovaly,
tu dvě a tři, tam pět a šest.
Kdys kmotr Vít po pitce líný
šel s basou domů, kde se vzaly,
tu vzaly se, kde šumí třtiny,
121
nad bahniskem se z mlhy vzpjaly
a kmotru záda pocupaly,
že ztratil basu, na svou čest
že přísahal, jej polámaly –
tu dvě a tři, tam pět a šest.
Poslání.
Ó básníku, čím zpěv ti chvály?
Kříž ohledej si, jak ti jest,
ach, bolí... kde jsou Idealy?
Tu dvě a tři, tam pět a šest.
122
XX.
BALLADA O MODERNÍCH KALIBANECH.
Humorem božským kams v neznámé moře
tě, Kalibane, Shakespeare v básni klad’,
půl roven člověku, půl ku potvoře
v svém obžerství, v svém blátě věčně mlád
jsi bohům čas v své naivnosti krad’.
Čím tobě byla píseň Ariela,
když zazvonila tobě kolem čela?
tys mnil, to bzučí much a jepic dav,
dál chroustal’s žaludy, nechť rájem zněla! –
BuďBuď, KalibaneKalibane, zdráv!
Po příkladu tvém, zrak jen v bláto noře,
moderních bratříčků tvých žije řad,
co cizí radost jim a cizí hoře?
Jen jedno znají – nenasytný hlad,
jich modlou žaludek je napořád.
Zřít za sluncem, to těžkou hlavu dělá,
jen jíst a spát, v tom poesie celá
a bláto nejlepší jest zlatohlav,
ó šťastnějších zem lidí neviděla! –
BuďBuď, KalibaneKalibane, zdráv!
123
Co začnem s nimi, až dnů lepších zoře
se bleskem snese k zemi, vichrem vát
až začne boží dech své divy tvoře,
vše mízu v listí hnát a do poupat?
Co s nimi v radostný ten tvůrčí chvat?
Ó předpotopní bahno, směsi ztmělá,
zda hneš se ku pozounu Archanděla,
jenž sluje Práce, Lidskost, Síla, Mrav? –
Spi zatím ve svém tuku otupělá!
BuďBuď, KalibaneKalibane, zdráv!
Poslání.
Ó básníku, jenž jako filomela
se tajíš v sny své jako v plásty včela,
co odboj tvůj? Svým hněvem jen se strav!
Král Kaliban dnes vládne světem zcela –
BuďBuď, KalibaneKalibane, zdráv!
124
XXI.
BALLADA O HLADOVÉM KRITIKOVI.
Vzduch tmí se – kolem lítá peří,
co děje se? Sup lačný slít’
na básníka, byl po večeři,
najed’ se, jak chtěl apetit,
šel při měsíčku právě snít.
Do Pegasových sahal hřiv,
v tom dravec do spáru jej chyt’ –
Jeť chudák kritik z toho živ.
Hrom z čista jasna neudeří,
kde ostrá věž ční, domu štít,
jak přepadl jej v noční šeři,
jej začal škubat, rvát a mlít.
Ten lotr nemá rozum, cit,
na sta holomků kata kýv’;
však snad to také musí být –
Jeť chudák kritik z toho živ.
Proč s květy mluví, světy měří,
má jak pan kritik v prachu žít,
má podkuřovat podlé zběři,
125
ne z kvítí, z věchtů věnce vít,
má štěkat s psy a s vlky výt...
Má strhat mozek, pásma čiv,
má luze k reji v bubny bít –
Jeť chudák kritik z toho živ.
Poslání.
Pan kritik chce jen, co chce lid,
je hlas i duše rodných niv,
když básník nechce, bude bit –
Jeť chudák kritik z toho živ.
126
XXII.
BALLADA O JEDNOM VLČÍM MÁKU.
V sny moje nad mým stolem kývá
tak žhavý, rudě plamenný!
Bůh ví, ten květ zpěv vášně zpívá,
v mém srdci hledá ozvěny.
Ó staré, zaschlé prameny
svých písní slyším, zvučí znova
a šeptám v dumy schýlený:
Buď zdrávazdráva, růže purpurová!
V mé duši květy dýše niva,
luh samou rosou zperlený,
to sama snivá Vesna dívá
se modrých bezů lupeny,
zrak sladkou něhou vznícený!
Kdos polibkem má dusí slova,
nahými chyt’ mne rameny –
Buď zdrávazdráva, růže purpurová!
Jeť stará poesie živa,
vře v číši, zpívá kameny,
a čím se život více stmívá,
127
tím ohnivější plameny
přes balvany a kořeny
nám sype, ať si skučí sova,
had syčí krokem splašený –
Buď zdrávazdráva, růže purpurová!
Poslání.
Květ, dívko, rtů Tvých toužený
vzdej lásce v kořist Vesna nová,
vždy zašeptám v dík blažený:
Buď zdrávazdráva, růže purpurová!
128
XXIII.
BALLADA J. V. SLÁDKOVI ZA JEHO BALLADU MĚLNICKOU.
Tvůj rytíř Jan svůj pohřbil džbán
kams do mělnických skalin tesu,
však z něho v český luh i lán
se perlí réva květem vřesu.
Tu číši též ti v pozdrav nesu!
V ní český rozum, český cit
i hlubá duma českých lesů –
Vždy pili jsme a budem pít!
Ba kde se pije, Čech je pán!
Vy okolo tutu, ani hlesu!
Čech sólo má, byť v cáry sdrán,
svých zřít si nedá do partesů,
on houkne si: Nechť všecko snesu,
krev cizí nedám v hruď si vlít’,
byť vjel mi ďábel do pačesů –
Vždy pili jsme a budem pít!
Ó pěvci, větrný jichž stán
od Beskyd lítá k Celebesu,
129
již pojídáte marcipán
a srkáte Mus nektar v plesu,
hoj, kterak vaším copem třesu!
V Mělnické šleh’ nám slunce svit,
je v hromu dějin, v živlů děsu
vždy pili jsme a budem pít!
Poslání.
Mé piano juž bez klavesů,
však nad Sinaiské desky vryt
v hruď zákon jeden: U sta běsů,
vždy pili jsme a budem pít!
130
XXIV.
BALLADA PODZIMNÍ NA MOTIV OCÚNU.
Na vlhkých lukách podzimních,
kde v sporé trávě mlha šedá,
se věnec útlých kvítků zdvih’,
jsou jak pleť dívčí jemná, bledá,
jíž hoře lásky zaplát nedá.
A jak tu tiše, smutně stojí,
duch v upomínkách zašlých hledá:
Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.
V květ ptáků nezvoní jim smích,
a motýl, švarný neposeda,
jim nedvoří se v paprscích;
pavouček malý pouze předa
nit léta babího k nim sedá.
Jen zvadlé listí v šumném roji
k nim shání větrů kvil a běda –
Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.
Kde vesna, kde je mládí jich?
Za ruku pouze Lítost veda
jde pozdní věk a v každý mih
131
s illusí slední roušku zvedá,
kraj tmí se, jedna lícha hnědá,
tam ocúnky se bledé rojí,rojí
jak vybledlé sny v hlavě děda –
Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.
Poslání.
Ach, osud málokdy se předá,
pár ocúnků se v kytku pojí:
toť celá žití abeceda! –
Však vím to, vzrostly z duše mojí!
132
XXV.
BALLADA NA MOTIV KRYSAŘE Z HAMMELN.
To stará zvěst, ji Browning pěl,
a Julius Wolff, jiní též.
Že na ni jsem se rozpomněl,
svůj důvod má, jej nalezneš
dál, čtenáři, když čísti chceš.
Byl myší sklep juž pln a štít
i radnice, hlásného věž –
Však, panstvo, prosím zaplatit!
Muž divný přišel, nástroj měl
a s pány smluvil, večer než
by nad blízkým se chlumem ztměl,
že z domů půjde myší spřež.
I zahrál a tu začla řež!
Krys milion se za ním kmit’
a v rybník stopen, myškomyško, běž! –
Však, panstvo, prosím zaplatit!
Leč purkmistr tu oněměl,
je smlouva s krysařem prý lež
a divný muž zas z města šel
133
a pískal: „Dceruško, kam jdeš?“ –
„,Nuž, hochu, rychle domů spěš‘“ –
„Ne, za píšťalkou musím jít,
tyty, matkomatko, na nás vzpomeneš!“ –
Však, panstvo, prosím zaplatit!
Poslání.
Ó rozuměj mi, kdo tu čteš!
Co s rozumem, kde mluví cit?
Pět můžeš jen, kdo dovedeš,
však, panstvo, prosím zaplatit!
134
XXVI.
BALLADA NA STARÝ MOTIV O TATÍKOVI, SYNOVI A JEJICH OSLU.
Tu znáte bajku, otec se synem
jak na trh prodat hnali oslíka
a rozmoklá kol deštěm byla zem
a zimní nepohoda veliká;
syn čacky capal vedle tatíka.
Kdo potkal je, hned vraštil obličej.
PročProč, blázniblázni, pěšky? Zle jim vytýká –
Bit budeš, dělej co dělej!
I sednul táta. Mírným poklusem
jel, synek capal – to zas dotýká
se útlých duší. Rychle navzájem
pak sedl kluk, šel táta, všeliká
řeč z toho zlá až sluch jim proniká.
Hned klukovi, hned tátovi je hej
a v posled kluk i táta naříká –
Bit budeš, dělej co dělej!
Pak sedli oba. Teprv ďas to vem!
Tak týrat zvíře, líp je řezníka
135
juž zavolat! Jak vyhověti všem?
I vzali bidlo, jak dí kronika,
syn s tátou osla bidlem provlíká,
a do města jej nesou na prodej,
až osel zděšen žalně zahýká. –
Bit budeš, dělej co dělej!
Poslání.
Nic lepší není osud básníka,
on měň a střídej, jak chceš, veršů rej,
ten vraští čelo v škleb, ten utíká –
Bit budeš, dělej co dělej!
136
XXVII.
BALLADA O ŠEDIVÉ SKABIÓSE.
Jsou laury zžaty, růží není,
hloh ztratil vonných lístků sníh
a jasmín ve slavičím pění
rozházel slzy kvítků svých
po tichých stezkách hřbitovních.
A přec to ještě srdci nedá
květ hledat v úkoj žalů zlých,
buď zdráva, skabióso šedá!
Ty dítě luk a mezí! V snění
se kalíšek tvůj zvedá tich,
čmel s včelou v snivém zabzučení
jej znají, křídel motýlích
hon usne na něm, kraj když ztich’.
A když se zvedá luna bledá,
ty chvíš se v jejich paprscích –
buď zdráva, skabióso šedá!
Jen vdovy prý v svém rozželení
tě tulí k srdci, kde zmlk’ smích,
pak třikrát básník tebe cenícení,
137
luk amethyste podzimních!
Jak milence by v ústa dych’,
on zbožně tebe ke rtům zvedá
a cítí srdcem táhnout jih –
Buď zdráva, skabióso šedá!
Poslání.
Čas mládí motýlem se mih’
a v oku slza k slze sedá;
já poslední svůj kvítek zdvih’ –
Buď zdráva, skabióso šedá!
138
XXVIII.
BALLADA, PSANÁ SV. VÁCLAVU, DĚDICI ČESKÉ ZEMĚ.
Ve zlatém poli s černou orlicí
Tvůj prapor posud nad námi se chvěje,chvěje
jak míru zástava v bouř dunící,
jak maják spásy v moři beznaděje.
Ó slyš ten zpěv, jejž duše má Ti pěje!
Jak starých štítů třesk ať hřmí můj rým
na ráje portál, jenž se v hvězdách skvěje:
Nám nedej zhynout ani budoucím!
Tys v našich losů smutné vichřici,
z jichž mračen stálý stín se na nás leje,
byl otcům pevný týn, Svou pravicí
Tys divem zasáh’ často v naše děje
a zvrátil kolo lidské epopeje.
Což nejsme, kníže, posud lidem Tvým?
Ó pohleď, co se v dědictví Tvém děje! –
Nám nedej zhynout ani budoucím!
Moh’s zapomenout v světců směsici
tu lásku k Tobě, jež nás posud hřeje?
Svůj vínek drahokamy zářící,
139
Svůj meč, Svůj štít, jež pavučina kreje?
Ó rozpomeň se vlastní na trofeje!
Na bělouši zas zjev se! Spáčem mdlým,
Svým lidem, zatřes! Vhodná doba zde je! –
Nám nedej zhynout ani budoucím!
Poslání.
Viz, lid Tvůj pláče, co se barbar směje,
val Bláníku juž otevř mečem Svým!
Tvůj národ čeká! Vítr zory věje! –
Nám nedej zhynout ani budoucím!
140
XXIX.
BALLADA KU CHVÁLE KRÁLOVNY NEBES VE SLOHU STARODÁVNÉM.
Věř, zem tak nikdy šťastna nebyla,
než tenkráttenkrát, Matko, Královno a Paní,
když chudičká Tě matka zrodila,
co Jáchym staré čelo stíně dlaní,
zřel v plenky Tvoje v tichém usmívání.
Pak rostla’s jako polní lilium.
Ač andělé váš oblétali dům,
kdo věděl o tom, ty hebrejský dave,
že Paraklet se schýlí k těmto rtům? –
Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!
Pak andělská Tě záře zakryla,
to přišlo divem tak a z nenadání,
jak blesku stopa, která vyryla
svůj zářící let nebes tichou pláníplání,
a Bethlem zahořel v sta světel plání.
Zkvet’ liliemi nízký nad ním chlum,
sbor andělů se zjevil pastýřům,
vůl s oslem dýchal v chléva šeři tmavé.
Vznes’ bědný Adam k hvězdám čelo z dum –
Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!
141
Pak bolest pod křížem Tě ztopila,
Tys poznala, co lidský bol a lkání,
Tys poznala, svět jaký mohyla
zavírá v sobě! Ó když v ztroskotání
se čelist hrobky rozsmekla a na ni
sed’ Anděl zvěstující zástupům,
že vstal Tvůj Syn – ó Matko, Tvojim snům
co vyrovná se? V zoři nebes žhavé
víc křídel andělských Ti neřek’ šum –
Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!
Poslání.
Mít štětec Murilla, vzít poupatům
jich lesk a něhu, vstoupit ve vln tlum,
mít perel svit a hvězdné záře smavé!
Však chudý žák jsem, chudý jest můj um:
Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!
142
XXX.
BALLADA ZÁVĚREČNÁ.
Dost rýmů tancoval jsem na provaze,
jak Villon napjal mi jej před lety;
vímvím, ne vždy oheň, také někdy saze
mé s Musou provázely zálety;
však znáte Musy – to jsou kokety!
Já nejraději světem chodil sám
a zamyslil se vždycky nad květy –
Co platno? – Zvadnou! – A já umlkám!
Vím, umění jsou nekonečné hráze
a těžko dělati tu přemety.
I nejmenší zblo slávy koupíš draze,
kus žití v tom vždy leží prokletý.
Ach, pardon! – však juž znáte poety!
Snem zpíjí se a skutečnost jim klam...
Ó hvězdy, nekonečnem rozsety!
Co platno? – Zhasnou! – A já umlkám!
Ó čtenáři můj, mějte se juž blaze!
Víc vložte, prosím, zde mé do věty
než vysloveno, cítí se to snáze,
143
však zpívá hůř, kdy mládí povzlety
tak nejsou, jak bývaly před lety.
Ach, sladcí snové! Všecko je to tam,
vlas Julky, bouřná ňadra Ninetty...
Co platno? – Umřem! – A já umlkám!
Poslání.
Ó lehké pýří, sloky soubretty,
tak hravé, smavé,smavé jak úsměvy dám,
vás vidím stoupou času rozmlety.
Co platno? – Jděte! – A já umlkám!
144
IV.
LARGO.
V SAMOTÁCH.
(DVANÁCT ELEGIÍ, PSANÝCH KU KRESBÁM ANTONÍNA CHITTUSSIHO A JEHO PAMÁTCE VĚNOVANÝCH.)
[145]
I.
NA SLATINĚ.
Den podzimní se stmíval ve svém sklonku,
a vítr zpíval píseň nevlídnou,
kdy v slať, již zdobil vřes mořem svých zvonků,
jsem zanes’ maně nohu neklidnou.
Do kola hvozd se táhnul ku obzoru
teď prořidlý, neb dávno větru dech
smet’ listí žluté v bouřném rozhovoru
a poházel jím sivý, smutný mech.
Slať přede mnou se v nekonečno táhla,
tam přeslička, tam kleč, tu chumáč třtin,
v jich trsy ob čas ruka větru sáhla
a zčeřila je – pod nimi vln klín
Sese zachvěl bledým stříbrem okamžitě;
tam tůně s odkvetlým jsou leknínem,
babího léta opozděné sítě
se jako lehké nitě mihly v něm.
147
List javoru, list buku a list břízy
nes’ mnohou perlu rosy v škebli své,
to poslední šperk na obrubě řízy
plá matky země, kterou zima rve.
Klid ovšem dýchal stromů haluzemi,
jež zřely v šedé nebe bez listí,
klid nebem tíh’ a klid se snášel k zemi,
jej ani havran, za svou kořistí
Jenžjenž vysoko let’ kruhem nebe valným
co černý bod, nezrušil na chvíli,
a přece, přece nitro citem žalným
se svíralo na prahu mohyly!
Tou kolem celá příroda zde byla,
a klid, jenž jejím sirým srdcem táh’,
to píseň, v které zmíral žár a síla,
v níž léta sláva dlela na marách!
A k sobě v zamyšlení já jsem pravil:
Co naříkáš na stáří, mdlobu, pád?
zde větší obr, než ty jsi, se znavil
a klidně svléká sváteční svůj šat.
Zde příroda se klade k odpočinku,
proč ty jen chtěl bys věčnost mládí mít?
Hle, rosné perly má jen v zvadlém vínku
a „s bohem“ jest jí mroucího dne svit.
148
Jak možno, ty, část její nepatrná,
bys žádal za pouť životem svým víc?
Dost, duše když se netkla viny skvrna,
dost, když máš slzy lidských zřítelnic!
Ó umři klidně – ano umři s pýchou,
tys byl, jak vlna, strom, jak motýl, pták,
tys cítil, pěl v noc bouřlivou a tichou,
byl’s člověk celý – tobě slétla v zrak
Zářzář pravdy a zář krásy, proto tiše
slož hlavu v mech, až všemohoucí čas
dá tobě píti z klidu zlaté číše,
věř, píti budeš nesmrtelnost, jas,
Aa život věčný! Po tobě co zbude,
ten poklad síly, vděku, toužení,
tvé hrdé sny, let k dobru vždy a všude,
tou vlastní krví svaté nadšení:
To stačí, je-li potomstvu, čím tůně
je mezi vřesem, nad níž dumá stráň,
zkad vláha dýšedýše, něha, chlad a vůně,
a tajně večer kam pít chodí laň!
149
II.
MEDITACE U KRBU.
Kdy v kamnech velký oheň vesel praská
a na stole nám zpívá samovar,
kdy srdce zlatí vlídností svou láska
a na zdi malby kamen nach a žár:
Nad obrázkovou knihou hlavy dětí,
kdy, báseň živá, sklánějí se v tlum,
vzpomínky motýl křídlem lehkým letí
a střásá na skráň zlatý pel svých dum;
Kdykdy možno číší zkalený zrak zjasnit
ve loktech lenošky, v níž dřímal děd:
tu lehko sněhu symfonii básnit
a jeho úbělem se dívat v svět.
Jak tančí vzduchem a jak vesel padá
na hory, stráně, brázdy, rýhy cest,
jak při magické luně dlouhá lada
se lesknou v třpytném svitu jeho hvězd!
150
Jak sosny nesou na kosmaté hlavě
tíž jeho, kolem co zní křik a ples,
to sáně jedou slunce ve záplavě,
jak zvoní rolnička, jak štěká pes;
Jakjak s úsměvem se v soboliny sněhu
dva šťastní k sobě tisknou v honu tom,
co kolem nich ve fantastickém běhu
tyč telegrafu letí, věž i strom;
Aa v parku ztmělém jako ve pohádce,
jenž stříbrnými svítí plameny,
smích jejich zvoní, unyle a sladcesladce,
v skřek vran, jež ulétají zděšeny!
To krásné ovšem poetické snění!
Máť kouzlo svoje mráz a sníh a led,
však divno, zřím sníh ve svém přemýšlení
a na něm, běda! – bosých nohou sled!
A havran polem muslínovým kráčí
a hladem kráká kolem nízkých chat,
u kamen chladných kde se v jizbě tlačí
tlum dětí... Zde svou píseň zpívá hlad!
A zdá se mi, že sníh je děsně bílý,
tak neúprosně bílý, ostrý tak,
a černá křídla, jež se nad ním chýlí,
ta křídla havraníhavraní, že rostou v mrak,
151
Aa pod mrakem tím choulí se a stená
zem celá, kam jen hledneš, v závějích!
Jsou krásná věru báseň zasněžená,
jen kdyby člověka vzlyk nezněl v nich!
Já nemohu, já neustále vidím
tu lidskou stopu – myslit musím dál,
za děda lenošku se náhle stydím,
můj teplý krb mi budí hnus a žal.
A vidím zimu, jak se dále šíří,
kdy matce zemi v žilách oheň zhas’,
sníh vidím světa šíré po Sibiři,
ten chladný, ostrý, neúprosný jas!
Kdy člověk slední bude hledat druha,
by, ne-li žíti, moh’ s ním aspoň mřít,
kdy země ledová kra bude tuhátuhá,
hrob velký, nad nímž zaplá sněhu třpyt!
Kdy ledný škvár, jak sněhu vločka hraje,
se v bezdno skácí v druhých vločků změť –
Ach, na tvé slovoslovo, zda chci číšku čaje,
jsem, odpusťodpusť, drahá, nedal odpověď!
152
III.
PASTVINY.
Jako poutník zmítán plavbou dlouhou
mezi nebesy a mezi mořem
zasteskne si často nudou, hořem
a po družném tvoru zalká touhou:
Já se zachvěl temných hvozdů chůzí,
objaly mne těsně dvojím činem,
v nové světy nořily mne mžikem,
šeptajíce slova svaté hrůzy.
O samotě hymny zpívajíce
sobě jen a neznámému bohu!
V tom nad keřem sněhobílých hlohů
jasu pruh se kmit’ a rostl více.
Konečně jsem vyšel z noci lesů.
Pastviny a vřesoviště, lada
v dál se táhla, vzadu lesů řada
lnula ku bílému skalin tesu.
153
Na pastvině, kde zpívala třtina,
celý vzduch byl sycen silnou vůní,
přeslička a rákos k tmavé tůni
skláněly se, much jen hudba líná
Zazvonilazazvonila ob čas mořem trávy.
Blíže tůně jak tesány z žuly
stály, ani sebou nepohnuly
jako v zamyšlení pestré krávy.
K nebi obracely velké oko
plné smutku, plné resignace,
silné šíje jich se leskly hladce,
nohy v trávě tkvěly přehluboko.
Z jednotvárné písně hvozdů šumných
v ticho pláně jak jsem vkročil náhle,
zabučení zasmušilé, táhlé,
rozchvělo vzduch vlnou tónů dumných,
Dáldál se nesouc po zamlklém luhu.
Života zvěst slyšel jsem v tom šeru,
jinou notu ve velikém zpěvu,
jiný hlahol v tvorstva valném kruhu.
A hned srovnával jsem s touto řečí
němé tváře bouřný hlahol stromů,
stupnici těch přitlumených hromů,
v níž to úpí, výská, štká a ječí.
154
A já cítil, krávy jednozvuký,
smutný hlas, jenž ob čas zněl a z hloubi,
že víc dumy, žalu v sobě snoubí
žití celou tíž a celé muky!
Cítil jsemjsem, co rozkoše a plesu,
ryku nadšeného, vzruchu, síly
z písně hmoty padá v tvorstva žíly,
jak je bujná, bouřná hymna lesů
Protiproti smutku této němé tváře,
jež svůj osud s resignací nese!
Poslouchej! – Ó jak se hlas ten třese,
v něm se štěstí nezakmitá záře!
A co zvuk ten táh’ se do daleka
pastvinou jak tvorstva povzdech žalný,
zdálo se, že tmí se obzor dálný,
mysliti já musil na člověka.
Jaký postup snahy, práce, píle,
celá jeho vzdělanost v tom dřímá,
vysloviti, co ho žalem jímá,
jak je bídný v největším svém díle!
155
IV.
NAD POTOKEM.
V šeru a houští,
tam, kde se spouští
haluze jívy nad potok,
pramen kde trýská,
směje se, blýská
tisícem brillantových ok,
Vv paprsků přízi
mihne se, mizí
a zase kmitne drobný pták,
tu vodu zčeří,
tříbí si peří
a rázem letí do oblak.
Na větev sedne
a lupen zvedne
nad sebou jako parasol,
a v šeré houští
v perličkách pouští
svůj dumný ples a zářný bol.
156
Lopuchy listy
pramínek čistý
šepce a zpívá přes balvan,
modré své oči
pomněnka točí
po víru jeho z obou stran.
V balšamu stonky
své drobné zvonky
proplétá bílá vrbice
a ve vln spěchu
chvějí se v mechu
krůpějí, perlí tisíce!
Skrz listí břízy
paprsků přízí
vkrádá se v hnízda teplý svit,
mateřsky hledá
vajíčka šedá,
by zlatem je moh’ pokropit.
Větvice kývá,
ptáče si zpívá,
z dálky se nese šept a dech,
vánek to máje
ve stromech hraje
jak na klavesy v lupenech.
Ve souzvuk s ptákem
čmel nad bodlákem
a včela v rudém jeteli
157
zabzučí v shodu.
Přes šumnou vodu
náhle stín vzpjal se zatmělý.
Můj to stín tmavý
nahnul se z trávy,
kde skryt jsem nahlas verše čet’,
do ptačí hymny,
pochmurný, zimný
míchal se lidské duše vznět.
Kde svět zní májem,
člověk je tajem,
za ním jde kletba jeho vin;
kudy se mihne,
za ním se zdvihne
pochmurný, temný, velký stín!
158
V.
PASTÝŘ.
Zamyšlen stál stranou za svým bravem,
v dlouhém plášti opřen o hůl věrnou,
k lesu hleděl, odkud chmurou černou
večer kynul v stínů sboru tmavém.
V trávě ležel pes, po denním shonu
odpočíval; muž stál bez pohnutí,
jak by čekal větru na vanutí,
jež blíž snese hlas veského zvonu.
Přes ty brázdy, jež se v dálku křiví
a se tmí jak samet rozorané,
v řepky květ, jež jako zlato plane,
brzy skane hlahol jeho snivý.
Jako píseň míru zazní vlídněvlídně,
jako vážný akkord závěrečný,
kterým lidské práce pochod věčný
na noc jednu zavírá se klidně.
159
Na noc jednu, aby s jitra září
jásavou zas symfonií začal,
by chléb žití, který člověk načal,
zítra opět s jasnou lámal tváří.
V myšlénkách té velké, lidské básně
šel jsem zamyšlený šerým polem;
pastýř na pozdrav, jak šel jsem kolem,
odpověděl sotva polohlasně.
A jak stál zde, jak se v dálku díval,
čekající na to noční Ave,
za pozadí stíny lesa tmavé,
mně se zdálo, jak by s nimi splýval,
Jakjak by přírody byl tajným duchem,
v pastýře jenž zakuklený kroji,
stíhá mízu, jak se kmeny rojí,
a sluch všehomíra zkájí ruchem.
Jak by stál tu člověčenstva strážce,
dědic legend, mythů, bájí, zkazek,
zasvěcen do všeho bez otázek,
klidný v živlů tiši jako v srážce.
Znaje dobře cíl a cestu k němu,
věda, příroda že velkolepá
není jako staré fatum slepá,
leč v čas v pravý přístav kyne všemu.
160
Mně se zdálo, muž ten ze vsi prostý
jak by nahléd’ ke dnu taje všeho,
jak by kout zde ráje ztraceného
našel ve samotě s všemi skvosty.
Jak by rozluštil tu hádku spornou,
nad níž mudrc jako pěvec trne,
hledět v život, nechť i bouř se hrne,
s myslí klidnou, nepodajnou, vzdornou.
Bráti život, jak se denně podá,
jas i mračno, ptáka zpěv, řev hromu,
by vždyvždy, sotva stoupne na práh domu,
s úsměvem jej pozdravila shoda.
Aby vznik a zmar a smrt a žití
byly svorné vedle sebe články
řetězu, jenž hozen nad červánky
hvězdnou září, okem děcka svítí!
V tom zvon zazněl, zvuk se vážně linul,
jak by stíny mluvily kol v poli.
Pastýř pohnul se a na psa holí,
aby sehnal stádo, v návrat kynul.
161
VI.
TŮŇ V LESE.
Jako oko matky země
lesní tůň se dívá ke mně,
v brvách rákosin se skrývá.
Větřík vlnou nezachvívá
a jen temně, přetajemně
dýchá šumná třtina snivá.
Javor její hustou mříží
v průsvitné se vodě zhlíží,
zamyšleně v tůň se kloní,
kde se stíny mraků honí,
prchají teď – teď se blíží,
závojem tůň šerou cloní.
Ticho – ani v skrytu snětí
nezříš stopu po ptáčeti,
motýl travou nemihne se,
brouček listem nezatřese,
ozvěnou sem jen cos letí,
jakby kdosi dýchal v lese.
162
V bezvětří zvuk uhasíná.
Čím jen chví se slabě třtina?
Ani žába, jiskru v oku,
nezčeří ji v hlučném skoku,
ni pavouků havěť líná,
visící vln ve hluboku.
Svou přec rákos dále vede,
z tajných zvuků píseň přede,
jakby elfi po leknínu
tancujíce, pavučinu
natáhly jak strunky šedé
na list jak na mandolinu.
Divná píseň v snivém ruchu
tak se zalichotí uchu,
stojíš dlouho nad tou tůní
zvukem dojat, zmámen vůní.
Ticho! – teď slyš, kroky duchů
z temna spějí na výsluní.
Jak by polní koník křídlem
vrznul, jakby motýl s šídlem
mezi travou, mezi sítím,
mih’ se velkých svlačců kvítím:
neviditelným tak zřídlem
k světu zvuk se dráti cítím.
Tajné zvuky písně tklivé,
nyvé, snivé, zádumčivé...
Či snad z mého srdce tluku
163
tlumočíce jeho muku
v této lesní tiši snivé
samota vám dala ruku?
K luznému vás tanci svedla,
z měsíce vám struny spředla?
Z kapek rosy na pažitu
a z hvězd padajících třpytu,
z vrásek, do nichž starost sedla,
z vášní zchladlých, z mrtvých citů?
Nevím! Cítím v duši pouze
v písni třtin, jež zvoní v strouze,
sympatický tón a sladký,
jak je radosti mžik krátký
a jak člověk v marné touze
v štěstí eden vždy chce zpátky!
164
VII.
ZA PLUHEM.
Kam jen hledneš ku obzoru – pole!
Dlouhé lány pestře pruhované,
stojíš na nich,nich jak na velkém stole,
kam vždy manna chleba hojně kane.
Ba že pole velikým jsou stolem,
motýl sytí se tu lehkověrný,
člověk se svou pochybou a bolem,
šedý vrabec a též havran černý.
Zde to velké všech je přijímání,
matka zem tu rozdává své tělo,
velký mír svůj, síly svojí vzplání,
aby dál to v žilách, v mozcích vřelo!
Proto budiž země požehnána,
spící sněhu ve rubáši tuhém,
avšak více každá hlubá rána,
již jí rolník zasazuje pluhem.
165
Šel jsem druhdy zamyšlen a smutný
ornou zemí bez cíle a snahy,
život byl mi pouze žernov nutný,
chtěl jsem setřásti jej v půli dráhy.
Jako jiní též jsem víru ztratil,
jako jiní ptal se: Žít a k čemu?
Jitra svit mou dumu nevyzlatil,
cizí byl jsem světlu, vzruchu všemu.
Mladosti sny pochoval jsem s pláčem,
slyšel pouze odpůrců svých škleby –
v tom se krok můj šinul za oráčem,
rukou v zem, však okem tíhnul k nebi.
Táh’ svou brázdu klidně, odměřeně,
nevšímal si vran a kavek hejna
a jak dnes, tak zítra a tak denně
síla sem jej vodí čarodějná.
Od počátku až ke konci pole,
krok za krokem, v hlavy stejném sklonu,
v nohy rhytmu, v myšlének svých kole,
v biče práskání a v ptactva shonu.
A já hledal zdroj té práce pilné,
toho vzruchu, toho vytrvání,
kořen vůle, energie silné –
dnes jen zrno, zítra klasů vlání.
166
A já pravil k chocholouši, který
na hroudu sed’: Jen mi v souhlas kývni,
jedno slunce v tento život šerý
jest jen lidská práce positivní!
A já pravil k havranům a káním:
Jenom dál kol poletujte v skřeku,
silou ducha já se snadno bráním,
hlas můj vzroste vzdor vašemu vzteku!
Já jsem rovněž oráč, rovněž v potu
za myšlénky svatým kráčím pluhem,
siju dobro, lásku ku životu
v znoji léta, v zimy ledu tuhém.
Lítejte kol, zobejte mé zrní,
vždycky zbude dosti živných klasů,
dosti květů světu skrýt mé trní,
jimi stavit krev mou po zápasu!
Co mi skřek váš? Po mně zbude přece
dílo mé, má práce positivní...
Písni, chocholouši, z ňader klece
vzleť nad hroudu a mně v souhlas kývni!
167
VIII.
POLE U LESA.
U lesa klasné pole,
tak husté, bohaté,
a nad ním v družném kole
jsou větve rozpjaté
olší a buků a břiz –
Dvě číše na jednom stole,
ó viz!
Les – to je poesie,
tam vůně, šer a chlad,
tam pohádka se kryje,
tě láká do tenat,
souzvuk tam, poklid a tiš
a samá melodie –
ó slyš!
A pole – prosa žití,
tam vedro jen a pot,
tam v slunci musíš jíti
a cítit žízně hrot,
168
dotěrný odhánět hmyz,
sešlapat prosté kvítí –
ó viz!
V les vítr hudbou lehá,
jak měkký je tu mech!
I snět, jež tebe šlehá,
chtíc zastavit tvůj spěch,
lije ti v tvář stínů číš,
co šumíšumí, ples je a něha –
ó slyš!
A pole – v klasů tísni
to sotva cvrliká,
jich jednotvárnou písní
se vítr dotýká,
nad svlačec, koukol a slíz
se pouze klasy tísní –
ó viz!
Pryč z pole v stíny lesa,
kde zpívá pták i zdroj,
kde datel v kůru tesá,
kde voní silně chvoj,
veverka šplhajíc výš
si mlaská, šišky česá –
ó slyš!
Však nechám píseň ptáka
a nechám lesní báj,
mne dnes v tom poli láká
kýs divný, cizí taj.
169
Básníkem života tys!
Nech les, jenž v stínu se smráká,
zde viz!
Rty klasů ve mně praví:
My život jsme a chléb,
shon, klopot a ruch zdravý
a pravý žití tep,
bohatství v palác i chýž,
na tvářích pohled smavý –
ó slyš!
Cíl života v tom známý,
dřív zkusit shon a znoj,
pak lesů hlubinami
vzlet svojí touhy zkoj!
V pralese dumy své zmiz,
však dříve k práci s námi,
ó viz!
A tak na konci pole
zde vidíš tmít se hvozd,
kde v stromů družném kole
si pozpěvuje drozd,
po práci spěj sem v tu skrýš!
Pij z číší dvou na tom stole:
Viz! – Slyš!
170
IX.
ODLÉTAJÍCÍ PTACTVO.
Sžata pole, zasmušilý les;
nad sítím jen, kterým vítr třese,
do dálky se chmurným nebem nese
špačků ples.
Dobře se tu celé léto měli,
teďteď, kdy první udeřily chlady,
sebrali se družné ve hromady,
shlukli se tu, aby odletěli.
Jaký povyk, lomozlomoz, rej a hluk,
to je smíchu, to je povídání,
s novinkou se druh ke druhu sklání,
celý pluk.
Pak se vznese a v rákosí ztají.
Chvíli ticho! – Tam zas jeden tiká;
takto pod taktovkou kapelníka
z orkestru se tóny ozývají.
171
Do mne bude divě vichr prát,
zalká sosna na hor samém sráze,
budu chvět se pod sněhem a v mraze
napořád!
Praví rákos: Ohnou mne až k zemi
větry divé, zmrznu v poutech ledu,
zimy lačné snesu všecku bědu,
ztratím písně své a budu němý.
Praví leknín: Já svůj ztratím květ,
v který často včela na noc klesla,
zkad se opojivá vůně nesla
v spící svět.
Praví louka: Ztratím i svá stáda,
sekáčů též písně v senoseči,
slyším, jak juž vítr chladný ječí,
jak se mlha těžká v rubáš skládá.
Takto v špačků prostořeký smích
kvílí všecko: My tu zůstaneme
na té půdě, kterou svojí zveme,
jděte v jih!
Otázka však jiná, s jakým citem
zajásáme znova, mladá Vesna
až zas vzbudí spící hnízda ze sna,
a se v tanec pustí nad pažitem?
172
Věru, dvakrát cítit budem ples
po té zimě, kterou přetrváme,
ples, jímž hromy poprvé se láme
ledný tes!
Ples, jímž prvosenka otevírá,otevírá
zlatým klíčem květům dvéře z kořen,
ples, jímž v jehněd pel a stříbro vnořen
chocholouš v kraj smaragdový zírá.
Takto volají ve špačků roj
větrů hlasem, který lká a klne:
Milejší nad žití pohodlné
je nám boj!
Leťte v dál si, nechť si jih vás baví,
půvab vlasti zůstane vám cizí,
jste jen pýr na lemu její řízy,
lehce získá, lehce se vás zbaví.
Kdo však vytrvá s ní v časech zlých,
sroste s ní, ten dvojí má s ní žití! –
Na ta slova rázem ztichnul v sítí
špačků smích.
173
X.
PTÁK SAMOTÁŘ.
U bahnitých luk, v kterých smutně zhlíží
se šedé nebe, na pokraji vod
sám stojí, patřípatří, jak se jeseň blíží,
jak slunce v mhách se tratí, žlutý bod,
když na chvíli se strhne mraků clona,
zří v blednoucí a mroucí jeho zář,
ji sleduje, než za obzorem skoná,
pták samotář.
On přilet’ s vesnou, rozmýšlí se nyní,
zda čas juž letět v dálku za druhy,
kraj prázdný po plesu se rovná síni
a pouze vítr sviští přes luhy,
jak z rozladěných strun to časem zalká,
jak smích to šlehne přes oblohy tvář,
zlá bude, tuší, s podjesení válka,
pták samotář.
Strom poslední svou zdobu na zem hází
v penízkách drobných, jakby vykoupit
se od zimy chtěl, z dálky jež se plazí,
však tato dychne a juž přes pažit
174
v nic letí výkupné to větrem hnáno,
jeť příroda teď smutný bankrotář.
Ach, cítí to, zda vyčká ještě ráno
pták samotář?
Teď zřídka pasák zdrží se tu ještě
a málokdy juž oheň jeho plá,
neb ráno clonou drobounkého deště
jde hajný kolem, silhouetta mdlá;
pak hodiny jdou zvolna, podvečerem
z vrb kotlin netopýr se zvedne, tmář,tmář. –
Ó stesk a nudu cítí táhnout šerem
pták samotář.
A stále na kraji vln dumá posud.
Co vábí jej zde, vesna přešlá snad?
Či neznámý jej v dáli leká osud,
let prostorem, nad oceánem chvat?
Je stár juž, líný, v povzlet omrzelý...
ach, nedodržel máj, co slíbil, lhář,
jas jeho necítil jak chlad teď ztmělý
pták samotář.
Ó jistě vidí zářící ta rána,
pláň rosou zperlenou a svěží hvozd!
Kdy zem plá do růžova zulíbána,
kdy v zpěvu kukačka a kos a drozd!
Zří slunce výše stoupající v slávě,slávě
jak oběť lásky nebes na oltář, –
to všecko vidí v chladné, vlhké páře
pták samotář.
175
Oráče povel a ruch skotu z líchy
jak z žírných polí dolétly až sem,
sekáčů hlahol pak a dívčí smíchy
jak hrdliččiných smíchů ohlasem
a bičů svist a vozů skřipot slyší
on zasmušilý v sítí noclehář,
vše prožije jak ohlas cizích říší
pták samotář.
Ó pěvče, který nad svou dobu skloněn,
jí skorem cizí, vypelichán, stár,
sofistů šklebem, nudou luzy honěn,
sníš o mladosti, kouzlu zašlých jar:
Kdy k rozletu v kraj lepší zvedneš křídla,
kdy zavřeš dum a vzpomínek svých snář?
Co drží tě zde? – Tys u žití zřídla
pták samotář!
176
XI.
STARÉ STROMY.
Smutno, teskno v širém kraji;
nad obzor se nezvedají
ani střechastřecha, ni štít domůdomů,
v koutě louky šumí pouze,
ku kalné se chýlíc strouze,
kytka starých stromů.
Do daleka, do daleka
odsud znavený zrak těká
přes pláň k stěně skalných lomů,
a v sluch jako sladké dumy
pěje, šeptá, hučí, šumí
kytka starých stromů.
Pták se tady nezastaví,
nespustí svůj nápěv lkavýlkavý,
nebo nemá komu,
jako na přírody hrobě
šumí tady pouze tobě
kytka starých stromů.
177
Kdo je sázel? Toho hlava
od starostí všech je zdráva,
a jen pozdrav tomu
dýchá, kdo jde tady kolem
se svým zármutkem a bolembolem,
kytka starých stromů.
Viděti je lze už zdáli,
ony první v prach se halí
v bouři, dešti, hromu
a na čistém nebi zase
krajkou ostrou prohybá se
kytka starých stromů.
K nim jen v parné senoseči,
když plá slunce úpal větší,
sekáč jako domů
s obědem svým skromným spěje,
v zvon vzdálený co mu pěje
kytka starých stromů.
V podjeseně chvíli dumné
ovčák v jejich klenbě šumné
s psem na cestě domů
stane, z krátké dýmky kouří,
co se nad ním šerem chmouří
kytka starých stromů.
V listopadu když se leje,
zaměří k nim chodec kleje
deště na pohromu,
178
přes půl dráhy krok že šine,
hádá, když mu z dálky kyne
kytka starých stromů.
Čím to, že mi nalehavě
v jizbě prosté, v ulic vřavěvřavě,
v klenbách starých dómůdómů,
v tichu noci, v denním ruchu
v sluch zní jako píseň duchů
kytka starých stromů?
Čím to, že to cítím sladce
tajemně jak ve pohádce,
když jde dítě domů,
jakby se to spalo v zemi,
kdyby hrála v sen mi němý
kytka starých stromů!
179
XII.
RAŠELINIŠTĚ.
Kraj pochmurný jak mlhy pln a bouře,
tu bahno zeje a v něm rákos šumný,
na nebi jakby blížící se bouře
a na obzoru hvozd se smráká dumný.
A velké kupy hlíny jako hroby
se táhnou v dál a mezi kalné louže
se vine stezka, chodce krok pln mdloby
se po ni šine, klopýtá a klouže.
Svit žlutý s oblohy se chmurné skrádá
a v skvrnách bledých pažitem se blýští
v narudlou hlínu a do vody padá,
jak lámal by se v krve tratolišti.
A vichr hýká dálnou, dlouhou plání
a pere v hvozd, ohýbá k zemi stromy,
a v rákose to zní jak naříkání
a v lese odvet jako spící hromy.
180
Tak až sem zanes’ člověk chtivost svoji
a hrabivost, tak v kraje druhdy šťastné
vnes’ bídu svou a teď o život v boji
hruď země rve i slatin roucho řasné.
A země prsy bodá a v nich hrabe,
šat po šatu odkrývá v její říze,
tu tkanin vlákna, mechu vrstvy slabéslabé,
list po listu obrací v její knize.
A celé velké kmeny ztrouchnivělé
bříz, habrů, osyk kostry gigantickégigantické,
těch obrů, kteří druhdy věky celé
zde v klidu rostly bez účasti lidské,
Ježjež pohrobil jen čas, ten hrobník věčný
a nejstarší, je halil v rubáš mechu
a tříseň lišejníků, v nekonečný
ruch přítomnosti dobývá teď v spěchu
Sisi na palivo ruka mozolitá.
Ó stopy toho popel, rmut a saze,
kouř, jímž se rudé slunce sotva kmitá...
Ó duchu lidský, kde jsou tvoje hráze?
Co věky spalo mrtvé pohrobeno,
ty vyrveš hmotě, přerušíš sen sladký
a v nových útrap, v nových tvarů věno
změť látky do plamenů vrhneš zpátky!
181
Co bylo svěžest, ševel, hudba, píseň,
to silou je, ta tvoje stroje honí;
co na tom, v rmutu toho šer a tíseň
že kleje dělník, žena slzy roní?
Ty bezohledný jako samo božství
jdeš za cílem svým, zemi dobývaje,
jak hvězdy roste výzpytů tvých množství –
však, pověz, kde jsou ztracené tvé ráje?
Já nevidím jich v začadlé té stepi,
já neslyším jich v kol a kladiv ruchu,
co platen světem rozlet velkolepý,
když jako žebrák tulí se duch k duchu?
Kov chladný je-li poesie všecka,
jejž získal’s, za to litovat tě musím
a zpátky, zpátky v tvoje léta dětská
se v dumě zachráním, neb zde se dusím
Tvoutvou prázdnotou, jíž děsný led mne zmrazilzmrazil,
tvou podlostí, jež krásu s trůnu kácí,
by břich byl syt, a raněn chvátám v asyl
všech mudrců a zvěře – v resignaci.
182
EPILOG.
POESIE.
[183]
POESIE.
Juž bylo po večeři, černá káva
jen kolovala v číškách průsvitných,
a mnohý doutník jako rudý bod
se zamihnul a šerem zahořel.
Do velkých zvonů z mlékového skla
lamp obloukových ob čas šedá můra
mdlým bila křídlem, někdy netopýr
též otevřenou kmit’ se verandou,
jsa zváben světlem; přilet’ ze staré
lip aleje, jež gotický jak dóm
se zrovna proti zámku průčelí
tmou stoletých svých korun věžila.
Ztich’ hlasný nožů chřest i vidliček,
jen cukru hranol v klíštkách stříbrných
o tenký časem zvonil porcelán,
neb lžička cinkla na japonský tác,
kde v křivolakém letu volavek
na jedné noze dumal vážný čáp,
ten zamyšlený bažin mandarin;
též leckde bylo slyšet zátky zvuk,
jak zazvonila o stůl v pádu svém,
185
co štíhlý otvor úzké láhve lil
do silné moky koňak nebo rum.
V té chvíli, je-li pravdou přísloví,
že v společnosti náhle zamlklé
prý anděla let víří pokojem,
ne jeden, ale zástup andělů
táh’ Dlažického zámku verandou.
Noc táhla nad parkem i krajinou,
ta vážná, rosná, červencová noc,
jež plna snů a touhy otvírá
jak srdcísrdcí, tak i květů kalichy.
Snad její vážný, zadumaný šer
byl příčinou, že hovor utichnul,
že každý pouze dýchal čistý vzduch,
jenž kvetoucích lip vůní prosycen
byl sladkou lázní po úpalu dne.
O poesii této letní noci
kdos okřídlené slovo prohodil
a brzy hovor plným řečištěm
se rozproudil a různých předmětů
jak lehkokřídlá vážka těkavá,těkavá
se dotýkaje zvolna vážně rozpřed’
se v poutavou a živou diskusi
o umění a poesii zvlášť.
„Jak vůbec umění i poesie,“
děl zvučným hlasem nejdřív hostitel,
„jest v době naší přímo v úpadku.
Jen, prosím, jmenujte mi význačný
styl jeden, v němž by naší doby duch
se celý vyhranil v své plné síle,
186
ať sochou, malbou, hudbou nebo básní?
Co různých škol a hesel! A přec všecko
to prázdné šermování tupých šavlí,
jen válka etiket a vinětek
na láhvích vína, jejichž obsah zkysal
a zvětral dávno. Rcete, že jsem šosák,
že snad jsem utkvěl v dobách minulých
a nemám smyslu pro tu modernost,
jež často pro třpyt svojí původnosti
na místo v Olymp na smetiště chodí.
Jak Hellen, jemuž jednou ve zraku
frýs Parthenonu utkvěl zářivý,
byl slepý pro vše stavby východu
i západu, já rovněž v mládí svém
jen velikými vzory odchován,
znám veliké jen staré umění,
s nímž různé novodobé pokusy
jen těžko závoditi mohou. Ještě hudba,
ta jediná smí mluvit v sporu tom;
však nechci pohněvati velebníčka,
jenž, Wagnerův nepřítel zarytý,
se nedá ani krásou přesvědčit,
ni světovým děl jeho úspěchem,
tož raděj’ ztichnu.“ –
„Nechci popírat,
že mnohou pravdupravdu, ovšem trpkou formou
děl ctěný hostitel náš,“ vesnický
se ozval farář, taje s těží úsměv,
jenž v koutku mihnul se mu tenkých rtův,
„o Wagnerovi schválně pomlčím,
neb napřed vím, že nekonečný spor
187
by plným jezem v naši besedu
se rozvlnil a snadno zkalit moh’
náš dobrý humor; nekonečný spor,
jak nekonečná jeho melodie.
Chtěl k jednomu bych pouze ukázat,
jak nových směrů různí zastanci
tak rádi říkají, že zastaralo
to nebo jiné dávné umění.
V tom odpor zřejmý, můž’-li zastarati,
co mladostí je věčnou, vtělenou?
Kde jinde v světě zářný její sled?
Jak rychle zmizí s kvetoucího líčka,
jak tříseň květná! Pouze v umění,
tam svítí stále věkům budoucím.
Mně stejně slavně choral Palestriny
zní, vroucí zbožnost v ňadrech burcuje
jak velkolepá fuga Bachova,
jež z hlubokosti mohutnými tepy
se kaskadami valí z píšťal varhan,
a rovněž Danteova tercina,
jak Sofokleův slavný chorovod
se vrývá v duši zvuky kovovými,
jak laškování mistra Ariosta
a Tassův snivý Erminie vzdech.
Co zastaralo na světicích Giotta?
A Rafael – toť teprv smavá mladost,
všem nastavujíc pohár kypící
nebeských vděků! Může zastarat,
co lidským srdcem hnulo do hlubin,
čím zachvěl se kdys ňader bájný zvon,
co plálo v hrudích z hrudí v štětce ven
a v sloky jako hřebce bez otěží
188
a v takty, s nimiž oceanu hudba
smí závoditi nebo píseň hvězd?
Ba ani forma – to, co křehké jest
na díle uměleckém (neb já posud,
mne proto třeba zvete staromilcem,
logiky formalné jsem nepřítel
a věřím, obsah že je dílo ducha,
jenž skanuv s výšin hmotu prozáří),
ba ani forma, věřte, nezastará.
Snad zdánlivě co na ní modou jest,
vybledne časem, však to zvláštní půvab
a trochu pikantnosti dodává
všem požitkům těch zastaralých dob.
Ba řeknu přímo, že mám z duše rád
paruku Haendlovu a copánek,
jenž v božském Mozartu se časem mihne,
mi nijak jeho krásy nezkalí,
ba stejně cítím hřmotný koturn Cidův
a kudrlinky mistra Racina;
to patří k celku; ryzí, velké jádro,
to lidské jádro tímto obalem
jen září víc a duchu lahodí.“
„Mně zdá se,“ lékař,lékař pravil zámecký,
(muž vytáhlý a drsných tahů mračných,
byl známý samotář a škarohlíd
a v zevnějšku svém vždycky zanedbán,
však velký čtenář, pochybené žití,žití
jenž vyplňoval prací Sisifovou,
přát jiným vše, co jemu nepřál osud),
že„že všecko zavinila jinak krásná,
však pro umění přímo zhoubná snaha,
189
chtít prospět jím a užitečným být.
A umění je v podstatě své přepych,
to nelze zapřít’. Naše doba ovšem
jen po zisku se shání horečně,
po výtěžku – tak zvedla tendenci
na stolec umění, dnes píseň má
mrzáku obvazovat rány jeho,
chléb hladovému skýtat, pakou být’
při volbách, ano v národností boji
má aspoň hřmotnou býti polnicí
a bubnem, kterýmž duní reklama
lokálních výtečníkův okresních.
Dnes nepostačí sošku Osvěty
neb Světla umnou rukou vytvořit,
dnes třeba hlavu též ji provrtat,
by svícnem mohla býti, prakticky
to osvědčit, co hlásá obrazně.
Tím vinno jest, že kleslo umění
a nejvíc poesie, nebo dnes
chce každý něco jiného z té ruky,
jež hvězdy jen a kvítí rozsévá.
Dnes zapomněli všichni docela,
že poesie hudbou duše jest,
ba opiem, jímž člověk zapomíná
na všední život, jenž ho otravuje,
v jhu kterého se denně plahočí.
Já zřídka sáhnu k sbírce veršů, pouze
to v žití chvílích dělám svátečních,
kdy duši své chci křídla připjati
a zpít se hudbou, tenkrát sáhnu jen
ku visím Shelleye a Coleridge,
k snům Moora, k meditacím Lamartina
190
a k lepším částem díla Hugova,
jež hudba jsou a světlo zároveň.
Tu svěřím rád se oři Farysovu
a letím v bezmezí, kam nedoléhá
křik všednosti, spor stran o blaho žití.
Ne darmo staří dali Pegasovi
dvé perutí, dnes vzali velké nůžky,
jež realismem zvou neb jinak ještě,
a ustřihli mu je a tahouna
v pluh zapřáhnuli snah svých malicherných,
jež příští víc juž nepochopí věk.
Buď poesie orkán jest, jenž strhne
na křídlech unavenou duši výš,
ji posilňuje k bojům athletickým,
ji kolébaje v sladký sen a mír,
neb není vůbec – já jsem domluvildomluvil.“
„A nedávno přec,“ padl jemu v řeč
ze sousedního města soudní adjunkt,
„kýs professor měl u nás přednášku,
kde dokazoval, umění že pravdu
má nejdřív hledat, druhé vše že klam.
Ba Turgeněva dával za příklad,
jenž pravil kdes neb napsal docela,
že mistrovským byť štětcem malován
jej žebrák neroznítí k potlesku,
že spíše vzbudí odpor v něm a hněv,
že vůbec můž’ byt’ ještě žebrák v světěsvětě,
a Turgeněv byl přece poeta,
a vyvolený.“
„To jen důkaz jest,“
děl kvapně doktor, „že i poeta
191
se může mýlit, o svém umění
když začne mudrovati. Turgeněv
byl velký básník ovšem, příteli,
však duše jeho byla raněna
své vlasti bídou, ano bídou všech,
a příliš raněnaraněna, a proto často
on tendenci své velké umění
dal za obět; snad jednal heroicky,
já nevím, pro mne však je poetou
jen „Zápisků“ a „Písně vítězné“
a několika málo stránek ještěještě,
kde září ryzí jeho umění
bez tendence. Ba mohu jiný důkaz
vám dáti slov svých, velký Turgeněv
ni Fausta oceniti nedoved’nedoved’,
a přece Faust – však dostidosti, nechme toho,
nač vyvolávat nekonečný spor,
vždyť lidé jsou,jsou jak jinak ctihodný
náš lesmistr zde, přítel Doubrava,
jenž přece denně v styku s přírodou,
přec její poesii necítí
a prohlašuje všecko veršování
za pouhý zbytek staré kultury
pravěkých předků, jen za dětskou hru,
jež jistě zmizí časů postupem,
kdy nebude prý více psát se knih,
jen krátké zprávy, co se stalo v světě,
co vynašel kdo, jakýs nový stroj
neb pušku, dělo nové soustavy.
Tu zlaté časy lidstvu nastanou,
víc nebude je plašit pěvcův rým
z myšlének praktického života,
192
jenž průmyslu a vědě zasvěcen,
žní tučných břich se plně zaskvějezaskvěje.“
Smích rozlehnul se na to kolem stolu
a poškádlený lesní Doubrava
smál nejvíce se ze všech, smáčeje
s likérem v sklence ryšavý svůj vous.
„Já s doktorem jen v jednom souhlasím,
že přepychem jest každé umění
a poesie zvlášť – nu hudba ještě,
ta aspoň v chrámu Páně smysl má,
neb v krčmě o pouti a obrazy?
Nu sem tam na zdi holé, dejme tomu;
však písničky, v tom není smyslu přec,
vím dobře to, žel, z vlastní zkušenosti,
můj synek Vít jak začal veršovat,
hned začal propadávat na školách
a konec konců, stal se, jak vám známo,
mnou zapřen pro vždyvždy, kočujícím hercem.“
„To ovšem také důvod,“ ironicky
děl doktor, „s kterým dlužno počítati“.počítati.“
„Je pravdou to, nejvíc to dokazuje
než všecky řeči!“ odsek’ Doubrava
juž trochu pohněván.
„Nuž nechme toho,“
děl hostitel, „o poesii řeč
zde vedeme a neptáme se ani,
co tomu říká host náš, posud mlčí,
jen kníry kroutí sobě, usmívá se.
193
Nuž, pane Vladimíre, na slovíčko:
jste s doktorem či s lesním Doubravou?
Či v posled sám jste také novotář
a v duchu se nám vysmíváte všem?“
Na slova hostitele zraky všech
se obrátily k muži mladému,
jenž dosud mlčky seděl ve stínu
a rozhovoru pilně naslouchal,
jen občas z číšky víno srkaje
neb kroutě rusý, hebounký si knír.
Teď zdál se býti zemdlen, zřel jen v dál,
kde modré stíny ve korunách líp
se chvěly jako závoj magický
před bledým obličejem měsíce.
Však vida, zraky všech že k němu zří,
své cigaretky popel oklepal,
a s polo dusnýmdusným, s polo ironickým
děl pohledem a při tom pomalu,
jak každé své by slovo vážit chtěl:
„O poesii byla tady řeč,
a tuším, prudká, hádka skoro, spor
a zbytečná“...zbytečná...“ a při tom usmál se
a dvorně hostiteli uklonil.
„Jeť poesie vždycky darem nebes,
ji nejvíc čerpat máme, nejméně
když o ní víme. Hleďte do kola,
což tato luzná noc s tím půvabem,
s tou stínů, světla čaroplnou hrou,
s tím hlubým starých lesů pozadím,
s tou září mlečné dráhy zbloudilou
do korun stoletých a vonných lip,
s tou lunou, která vstoupá nesměle
194
na půlnoci trůn, plný zlatých hvězd,
s tím na rybníku stínem setmělým,
v němž leknínů se třpytí kalichy,
jak volaly by sestry hvězdy k sobě;
ten celý kraj v tom rámci lesnatém
s bílého zámku snivým pozadím
i s verandou, kde my zde mudrujeme,
o jejíž pavlán zdobně řezaný
jak víla pohádky se uklání
dceř vaše, milý hostiteli můj,
zříc v dumě jen labuti na rybníce
a noříc bílou ruku jako sníh
v stín kanoucích kštic, kol sladkého čela
jež splývají, by dvakrát zvýšily
ten úběl skrání, měkce zářivý...
Co všecko to zde není poesií?
Je třeba více ještě – rcete sami,
zda větší najdete a hlubší jen?
Ba že jste mohli o ni zvednout spor,
je důkaz nejlepší, že cítíte
vlát ňadry její božské řízy lem.
I dýchá k nám z té celé přírody,
z té hloubky nebes a z té vůně niv,
z těch zjevů kol a z vašich srdcí též
a účel její – blažit člověka!“
A mlčky vstali všickni, číše jich
se dotkly vzájemně, jich plný zvuk
děl nejlépe, že souhlasili s ním.
195
OBSAH.
PROLOG.
Moje sonata7
I.
ADAGIO.
(RISPETTI A RITORNELLY.)
RISPETTI.
I. Jasmínové květy15
II. Rispetti16
III. Dary jara17
IV. Věčné žití18
V. Hvězdám!19
VI. Co zbylo20
VII. Viz plnou růži21
VIII. Jen krátko!22
IX. A povídali23
X. V jarním dešti24
XI. Pak vzpomínej!25
XII. Úsměv26
XIII. Ručky mé dcery27
XIV. Květ v duši28
[196]
XV. Viď?!29
XVI. Moje hoře30
XVII. Sníh I. – VI.31
XVIII. Zavírám knihu37
RITORNELLY.
I. STROMY.
I. Bříza38
II. Jedle–
III. Buky–
IV. Lípy39
V. Duby–
VI. Borovice–
VII. Vazy–
VIII. Plané hruše40
IX. Divoké třešně–
X. Jívy–
XI. Olše–
XII. Řeřáby41
II. KVÍTÍ.
I. Slunečnice42
II. Chudobky–
III. Vlčí mák–
IV. Slez43
V. Leknín–
VI. Mateřídouška–
VII. Jasmín–
VIII. Tulipány44
IX. Routa–
X. Koukol–
XI. Astry–
XII. Kvítí45
III. DRAHOKAMY.
I. Rubín46
II. Smaragd–
III. Opal–
197
IV. Démant47
V. Achat–
VI. Jaspis–
VII. Amethyst–
VIII. Granat48
IX. Lapis lazuli–
X. Karbunkul–
XI. Tygří oko–
XII. Křemen49
II.
ANDANTE.
(TŘICET BALLAT MELANCHOLICKÝCH.)
I. Ballata o ballatě53
II. Ballata o černé hodince54
III. Ballata o mých dvou dcerách55
IV. Ballata o slzičkách56
V. Ballata o umrlčích hodinkách57
VI. Ballata o zlatém lese58
VII. Ballata o prstenu krále Šalomóna59
VIII. Ballata na peníz o sv. Jiří drakobijci60
IX. Ballata na vsi61
X. Ballata na cestu k sv. Janu pod Skalou přes kámen a
vodopády62
XI. Ballata o hřbitovních věncích63
XII. Ballata o našem palouku64
XIII. Ballata o všedních dnech65
XIV. Ballata v jeseni života66
XV. Ballata o hřbitovu v lese67
XVI. Ballata o dvojí mlze68
XVII. Ballata o pavučinách69
XVIII. Ballata o trojí metamorfose vlasů mé drahé paní70
XIX. Ballata o hořci71
XX. Ballata o starém portretu72
XXI. Ballata o podzimním větru73
XXII. Ballata v ránu masopustním74
XXIII. Ballata bez nápisu75
198
XXIV. Ballata na starý motiv o včele a trubci76
XXV. Ballata o jitru v zářizáří77
XXVI. Ballata J. S. Macharovi po přečtení „Letních sonetů“78
XXVII. Ballata z posledních dnů února 189179
XXVIII. BalladaBallata o sněhové vánici na jaře80
XXIX. Ballata o dvou střevíčkách81
XXX. Ballata závěrečná82
III.
SCHERZO.
(TŘICET BALLAD ROZMARNÝCH.)
I. Ballada úvodní85
II. Ballada o větrných mlýnech87
III. Ballada novoroční89
IV. Ballada o gothickém podloubí v starém městě91
V. Ballada skromného člověka v zlých časech93
VI. Ballada o ostrovu blažených95
VII. Ballada apostrofující Fortunu, paní světa a lidských osudů97
VIII. Ballada o kolébce99
IX. Ballada o skepsi věku našeho101
X. Ballada o lehkém a těžkém srdci103
XI. Ballada o vignetách105
XII. Ballada o mém tam-tam107
XIII. Ballada, psaná Sv. Čechovi v dobách zlých ze srdce
upřímného109
XIV. Ballada k uvítání máje111
XV. Ballada o slávě113
XVI. Ballada o stálém pokroku člověčenstva115
XVII. Ballada ku chvále hlemýždě117
XVIII. Ballada o polibku119
XIX. Ballada o bludičkách121
XX. Ballada o moderních Kalibanech123
XXI. Ballada o hladovém kritikovi125
XXII. Ballada o vlčím máku127
XXIII. Ballada J. V. Sládkovi za jeho balladu Mělnickou129
XXIV. Ballada podzimní na motiv ocúnu131
XXV. Ballada na motiv krysaře z Hammeln133
199
XXVI. Ballada na starý motiv o tatíkovi, synovi a jejich oslu135
XXVII. Ballada o šedivé skabióse137
XXVIII. Ballada, psaná sv. Václavu, dědici České země139
XXIX. Ballada ku chvále Královny nebes ve slohu starodávném141
XXX. Ballada závěrečná143
IV.
LARGO.
(V SAMOTÁCH: DVANÁCT ELEGIÍ.)
I. Na slatině147
II. Meditace u krbu150
III. Pastviny153
IV. Nad potokem156
V. Pastýř159
VI. Tůň v lese162
VII. Za pluhem165
VIII. Pole u lesa168
IX. Odlétající ptactvo171
X. Pták samotář174
XI. Staré stromy177
XII. Rašeliniště180
EPILOG.
Poesie185
E: jj + sf; 2004
200