II. MEDITACE U KRBU.

II.
MEDITACE U KRBU.
Kdy v kamnech velký oheň vesel praská a na stole nám zpívá samovar, kdy srdce zlatí vlídností svou láska a na zdi malby kamen nach a žár: Nad obrázkovou knihou hlavy dětí, kdy, báseň živá, sklánějí se v tlum, vzpomínky motýl křídlem lehkým letí a střásá na skráň zlatý pel svých dum; Kdykdy možno číší zkalený zrak zjasnit ve loktech lenošky, v níž dřímal děd: tu lehko sněhu symfonii básnit a jeho úbělem se dívat v svět. Jak tančí vzduchem a jak vesel padá na hory, stráně, brázdy, rýhy cest, jak při magické luně dlouhá lada se lesknou v třpytném svitu jeho hvězd! 150 Jak sosny nesou na kosmaté hlavě tíž jeho, kolem co zní křik a ples, to sáně jedou slunce ve záplavě, jak zvoní rolnička, jak štěká pes; Jakjak s úsměvem se v soboliny sněhu dva šťastní k sobě tisknou v honu tom, co kolem nich ve fantastickém běhu tyč telegrafu letí, věž i strom; Aa v parku ztmělém jako ve pohádce, jenž stříbrnými svítí plameny, smích jejich zvoní, unyle a sladcesladce, v skřek vran, jež ulétají zděšeny! To krásné ovšem poetické snění! Máť kouzlo svoje mráz a sníh a led, však divno, zřím sníh ve svém přemýšlení a na něm, běda! – bosých nohou sled! A havran polem muslínovým kráčí a hladem kráká kolem nízkých chat, u kamen chladných kde se v jizbě tlačí tlum dětí... Zde svou píseň zpívá hlad! A zdá se mi, že sníh je děsně bílý, tak neúprosně bílý, ostrý tak, a černá křídla, jež se nad ním chýlí, ta křídla havraníhavraní, že rostou v mrak, 151 Aa pod mrakem tím choulí se a stená zem celá, kam jen hledneš, v závějích! Jsou krásná věru báseň zasněžená, jen kdyby člověka vzlyk nezněl v nich! Já nemohu, já neustále vidím tu lidskou stopu – myslit musím dál, za děda lenošku se náhle stydím, můj teplý krb mi budí hnus a žal. A vidím zimu, jak se dále šíří, kdy matce zemi v žilách oheň zhas’, sníh vidím světa šíré po Sibiři, ten chladný, ostrý, neúprosný jas! Kdy člověk slední bude hledat druha, by, ne-li žíti, moh’ s ním aspoň mřít, kdy země ledová kra bude tuhátuhá, hrob velký, nad nímž zaplá sněhu třpyt! Kdy ledný škvár, jak sněhu vločka hraje, se v bezdno skácí v druhých vločků změť – Ach, na tvé slovoslovo, zda chci číšku čaje, jsem, odpusťodpusť, drahá, nedal odpověď! 152