XVII. SNÍH.

XVII.
SNÍH.
I. I.
Ach, Bože, Bože, co napadlo sněhu! Kam podíváš se, leží čistý, bílý, strom nemá kontur, řeka nemá břehů, běl obzoru se k běli země chýlí. A stále padá! Na stráni a v poli ni jeden kámen neuvidíš holý. A stále padá! Čekám, s výše mračné kdy jen v to srdce moje padat začne. 31 II. II.
A čekám, čekám a žaluji nebi, neb v srdci mém, kde mrtvá láska leží, by sněhu bylo nejvíc zapotřebí, by pad’ tam čistý, hluboký a svěží. By pad’ tam jako tiché zapomnění, jak sen, po kterém není probuzení. By pad’ tam jako pečeť Smrti němá, již rozlomit víc nikdo práva nemá. 32 III. III.
Ať tedy leží v srdci tom a zhusta! Ba, může padnout na hlavu mi taky, na odvyklá juž polibkům, mdlá ústa, a může padnout na znavené zraky. A může padnout na ztýrané dlaně, na nohy, které prošly lesy, pláně Aa nenašly květ lásky věčné, svěží. Ať tedy padá – pak ať věčně leží! 33 IV. IV.
O sněženkách kdos vypravoval báji, jak Lásky pohledem se v sněhu vzpjaly, o konvalinkách, které v mladém háji své bílé zvonky vůní rozhoupaly. O jasmínu, jenž k šíji tvé se chýle zahanben šeptal: Jak tu všecko bílé! O liljích, vedle ruček tvých jež svadly – Však sníh se nehnul na to srdce spadlý. 34 V. V.
A jiný vypravoval o slavíku a o skřivana jiný blouznil trilku, a jiný chválil ševel sladkých rtíků, když na rtech lásky spočinou jen chvilku; Aa jiný šustot živůtku, jenž praská, když krajek bruselských se dotkne Láska, Aa sníh na srdci slyšel vše ty divy, a nehnul se, tak němý, mlčelivý! 35 VI. VI.
A nehne se. – Víš, na vysokých horách byť třeba roztál, v ryhách skal přec zbude, se nehne ani v červencových zorách, jak slzy teče jen po kleči chudé. Tak sníh ten v srdci. Slunce lásky nové zlou práci má s ním. Touhy, city, snové Aa polibky, stisk dlaní, štěstí příští v tvé slze poslední se vždycky blyští. 36