V. PASTÝŘ.

V.
PASTÝŘ.
Zamyšlen stál stranou za svým bravem, v dlouhém plášti opřen o hůl věrnou, k lesu hleděl, odkud chmurou černou večer kynul v stínů sboru tmavém. V trávě ležel pes, po denním shonu odpočíval; muž stál bez pohnutí, jak by čekal větru na vanutí, jež blíž snese hlas veského zvonu. Přes ty brázdy, jež se v dálku křiví a se tmí jak samet rozorané, v řepky květ, jež jako zlato plane, brzy skane hlahol jeho snivý. Jako píseň míru zazní vlídněvlídně, jako vážný akkord závěrečný, kterým lidské práce pochod věčný na noc jednu zavírá se klidně. 159 Na noc jednu, aby s jitra září jásavou zas symfonií začal, by chléb žití, který člověk načal, zítra opět s jasnou lámal tváří. V myšlénkách té velké, lidské básně šel jsem zamyšlený šerým polem; pastýř na pozdrav, jak šel jsem kolem, odpověděl sotva polohlasně. A jak stál zde, jak se v dálku díval, čekající na to noční Ave, za pozadí stíny lesa tmavé, mně se zdálo, jak by s nimi splýval, Jakjak by přírody byl tajným duchem, v pastýře jenž zakuklený kroji, stíhá mízu, jak se kmeny rojí, a sluch všehomíra zkájí ruchem. Jak by stál tu člověčenstva strážce, dědic legend, mythů, bájí, zkazek, zasvěcen do všeho bez otázek, klidný v živlů tiši jako v srážce. Znaje dobře cíl a cestu k němu, věda, příroda že velkolepá není jako staré fatum slepá, leč v čas v pravý přístav kyne všemu. 160 Mně se zdálo, muž ten ze vsi prostý jak by nahléd’ ke dnu taje všeho, jak by kout zde ráje ztraceného našel ve samotě s všemi skvosty. Jak by rozluštil tu hádku spornou, nad níž mudrc jako pěvec trne, hledět v život, nechť i bouř se hrne, s myslí klidnou, nepodajnou, vzdornou. Bráti život, jak se denně podá, jas i mračno, ptáka zpěv, řev hromu, by vždyvždy, sotva stoupne na práh domu, s úsměvem jej pozdravila shoda. Aby vznik a zmar a smrt a žití byly svorné vedle sebe články řetězu, jenž hozen nad červánky hvězdnou září, okem děcka svítí! V tom zvon zazněl, zvuk se vážně linul, jak by stíny mluvily kol v poli. Pastýř pohnul se a na psa holí, aby sehnal stádo, v návrat kynul. 161