III. PASTVINY.

III.
PASTVINY.
Jako poutník zmítán plavbou dlouhou mezi nebesy a mezi mořem zasteskne si často nudou, hořem a po družném tvoru zalká touhou: Já se zachvěl temných hvozdů chůzí, objaly mne těsně dvojím činem, v nové světy nořily mne mžikem, šeptajíce slova svaté hrůzy. O samotě hymny zpívajíce sobě jen a neznámému bohu! V tom nad keřem sněhobílých hlohů jasu pruh se kmit’ a rostl více. Konečně jsem vyšel z noci lesů. Pastviny a vřesoviště, lada v dál se táhla, vzadu lesů řada lnula ku bílému skalin tesu. 153 Na pastvině, kde zpívala třtina, celý vzduch byl sycen silnou vůní, přeslička a rákos k tmavé tůni skláněly se, much jen hudba líná Zazvonilazazvonila ob čas mořem trávy. Blíže tůně jak tesány z žuly stály, ani sebou nepohnuly jako v zamyšlení pestré krávy. K nebi obracely velké oko plné smutku, plné resignace, silné šíje jich se leskly hladce, nohy v trávě tkvěly přehluboko. Z jednotvárné písně hvozdů šumných v ticho pláně jak jsem vkročil náhle, zabučení zasmušilé, táhlé, rozchvělo vzduch vlnou tónů dumných, Dáldál se nesouc po zamlklém luhu. Života zvěst slyšel jsem v tom šeru, jinou notu ve velikém zpěvu, jiný hlahol v tvorstva valném kruhu. A hned srovnával jsem s touto řečí němé tváře bouřný hlahol stromů, stupnici těch přitlumených hromů, v níž to úpí, výská, štká a ječí. 154 A já cítil, krávy jednozvuký, smutný hlas, jenž ob čas zněl a z hloubi, že víc dumy, žalu v sobě snoubí žití celou tíž a celé muky! Cítil jsemjsem, co rozkoše a plesu, ryku nadšeného, vzruchu, síly z písně hmoty padá v tvorstva žíly, jak je bujná, bouřná hymna lesů Protiproti smutku této němé tváře, jež svůj osud s resignací nese! Poslouchej! – Ó jak se hlas ten třese, v něm se štěstí nezakmitá záře! A co zvuk ten táh’ se do daleka pastvinou jak tvorstva povzdech žalný, zdálo se, že tmí se obzor dálný, mysliti já musil na člověka. Jaký postup snahy, práce, píle, celá jeho vzdělanost v tom dřímá, vysloviti, co ho žalem jímá, jak je bídný v největším svém díle! 155