Jako poutník zmítán plavbou dlouhou
mezi nebesy a mezi mořem
zasteskne si často nudou, hořem
a po družném tvoru zalká touhou:
Já se zachvěl temných hvozdů chůzí,
objaly mne těsně dvojím činem,
v nové světy nořily mne mžikem,
šeptajíce slova svaté hrůzy.
O samotě hymny zpívajíce
sobě jen a neznámému bohu!
V tom nad keřem sněhobílých hlohů
jasu pruh se kmit’ a rostl více.
Konečně jsem vyšel z noci lesů.
Pastviny a vřesoviště, lada
v dál se táhla, vzadu lesů řada
lnula ku bílému skalin tesu.
Na pastvině, kde zpívala třtina,
celý vzduch byl sycen silnou vůní,
přeslička a rákos k tmavé tůni
skláněly se, much jen hudba líná
zazvonila ob čas mořem trávy.
Blíže tůně jak tesány z žuly
stály, ani sebou nepohnuly
jako v zamyšlení pestré krávy.
K nebi obracely velké oko
plné smutku, plné resignace,
silné šíje jich se leskly hladce,
nohy v trávě tkvěly přehluboko.
Z jednotvárné písně hvozdů šumných
v ticho pláně jak jsem vkročil náhle,
zabučení zasmušilé, táhlé,
rozchvělo vzduch vlnou tónů dumných,
dál se nesouc po zamlklém luhu.
Života zvěst slyšel jsem v tom šeru,
jinou notu ve velikém zpěvu,
jiný hlahol v tvorstva valném kruhu.
A hned srovnával jsem s touto řečí
němé tváře bouřný hlahol stromů,
stupnici těch přitlumených hromů,
v níž to úpí, výská, štká a ječí.
A já cítil, krávy jednozvuký,
smutný hlas, jenž ob čas zněl a z hloubi,
že víc dumy, žalu v sobě snoubí
žití celou tíž a celé muky!
Cítil jsem, co rozkoše a plesu,
ryku nadšeného, vzruchu, síly
z písně hmoty padá v tvorstva žíly,
jak je bujná, bouřná hymna lesů
proti smutku této němé tváře,
jež svůj osud s resignací nese!
Poslouchej! – Ó jak se hlas ten třese,
v něm se štěstí nezakmitá záře!
A co zvuk ten táh’ se do daleka
pastvinou jak tvorstva povzdech žalný,
zdálo se, že tmí se obzor dálný,
mysliti já musil na člověka.
Jaký postup snahy, práce, píle,
celá jeho vzdělanost v tom dřímá,
vysloviti, co ho žalem jímá,
jak je bídný v největším svém díle!