POESIE.

POESIE.
Juž bylo po večeři, černá káva jen kolovala v číškách průsvitných, a mnohý doutník jako rudý bod se zamihnul a šerem zahořel. Do velkých zvonů z mlékového skla lamp obloukových ob čas šedá můra mdlým bila křídlem, někdy netopýr též otevřenou kmit’ se verandou, jsa zváben světlem; přilet’ ze staré lip aleje, jež gotický jak dóm se zrovna proti zámku průčelí tmou stoletých svých korun věžila. Ztich’ hlasný nožů chřest i vidliček, jen cukru hranol v klíštkách stříbrných o tenký časem zvonil porcelán, neb lžička cinkla na japonský tác, kde v křivolakém letu volavek na jedné noze dumal vážný čáp, ten zamyšlený bažin mandarin; též leckde bylo slyšet zátky zvuk, jak zazvonila o stůl v pádu svém, 185 co štíhlý otvor úzké láhve lil do silné moky koňak nebo rum. V té chvíli, je-li pravdou přísloví, že v společnosti náhle zamlklé prý anděla let víří pokojem, ne jeden, ale zástup andělů táh’ Dlažického zámku verandou. Noc táhla nad parkem i krajinou, ta vážná, rosná, červencová noc, jež plna snů a touhy otvírá jak srdcísrdcí, tak i květů kalichy. Snad její vážný, zadumaný šer byl příčinou, že hovor utichnul, že každý pouze dýchal čistý vzduch, jenž kvetoucích lip vůní prosycen byl sladkou lázní po úpalu dne. O poesii této letní noci kdos okřídlené slovo prohodil a brzy hovor plným řečištěm se rozproudil a různých předmětů jak lehkokřídlá vážka těkavá,těkavá se dotýkaje zvolna vážně rozpřed’ se v poutavou a živou diskusi o umění a poesii zvlášť. „Jak vůbec umění i poesie,“ děl zvučným hlasem nejdřív hostitel, „jest v době naší přímo v úpadku. Jen, prosím, jmenujte mi význačný styl jeden, v němž by naší doby duch se celý vyhranil v své plné síle, 186 ať sochou, malbou, hudbou nebo básní? Co různých škol a hesel! A přec všecko to prázdné šermování tupých šavlí, jen válka etiket a vinětek na láhvích vína, jejichž obsah zkysal a zvětral dávno. Rcete, že jsem šosák, že snad jsem utkvěl v dobách minulých a nemám smyslu pro tu modernost, jež často pro třpyt svojí původnosti na místo v Olymp na smetiště chodí. Jak Hellen, jemuž jednou ve zraku frýs Parthenonu utkvěl zářivý, byl slepý pro vše stavby východu i západu, já rovněž v mládí svém jen velikými vzory odchován, znám veliké jen staré umění, s nímž různé novodobé pokusy jen těžko závoditi mohou. Ještě hudba, ta jediná smí mluvit v sporu tom; však nechci pohněvati velebníčka, jenž, Wagnerův nepřítel zarytý, se nedá ani krásou přesvědčit, ni světovým děl jeho úspěchem, tož raděj’ ztichnu.“ – „Nechci popírat, že mnohou pravdupravdu, ovšem trpkou formou děl ctěný hostitel náš,“ vesnický se ozval farář, taje s těží úsměv, jenž v koutku mihnul se mu tenkých rtův, „o Wagnerovi schválně pomlčím, neb napřed vím, že nekonečný spor 187 by plným jezem v naši besedu se rozvlnil a snadno zkalit moh’ náš dobrý humor; nekonečný spor, jak nekonečná jeho melodie. Chtěl k jednomu bych pouze ukázat, jak nových směrů různí zastanci tak rádi říkají, že zastaralo to nebo jiné dávné umění. V tom odpor zřejmý, můž’-li zastarati, co mladostí je věčnou, vtělenou? Kde jinde v světě zářný její sled? Jak rychle zmizí s kvetoucího líčka, jak tříseň květná! Pouze v umění, tam svítí stále věkům budoucím. Mně stejně slavně choral Palestriny zní, vroucí zbožnost v ňadrech burcuje jak velkolepá fuga Bachova, jež z hlubokosti mohutnými tepy se kaskadami valí z píšťal varhan, a rovněž Danteova tercina, jak Sofokleův slavný chorovod se vrývá v duši zvuky kovovými, jak laškování mistra Ariosta a Tassův snivý Erminie vzdech. Co zastaralo na světicích Giotta? A Rafael – toť teprv smavá mladost, všem nastavujíc pohár kypící nebeských vděků! Může zastarat, co lidským srdcem hnulo do hlubin, čím zachvěl se kdys ňader bájný zvon, co plálo v hrudích z hrudí v štětce ven a v sloky jako hřebce bez otěží 188 a v takty, s nimiž oceanu hudba smí závoditi nebo píseň hvězd? Ba ani forma – to, co křehké jest na díle uměleckém (neb já posud, mne proto třeba zvete staromilcem, logiky formalné jsem nepřítel a věřím, obsah že je dílo ducha, jenž skanuv s výšin hmotu prozáří), ba ani forma, věřte, nezastará. Snad zdánlivě co na ní modou jest, vybledne časem, však to zvláštní půvab a trochu pikantnosti dodává všem požitkům těch zastaralých dob. Ba řeknu přímo, že mám z duše rád paruku Haendlovu a copánek, jenž v božském Mozartu se časem mihne, mi nijak jeho krásy nezkalí, ba stejně cítím hřmotný koturn Cidův a kudrlinky mistra Racina; to patří k celku; ryzí, velké jádro, to lidské jádro tímto obalem jen září víc a duchu lahodí.“ „Mně zdá se,“ lékař,lékař pravil zámecký, (muž vytáhlý a drsných tahů mračných, byl známý samotář a škarohlíd a v zevnějšku svém vždycky zanedbán, však velký čtenář, pochybené žití,žití jenž vyplňoval prací Sisifovou, přát jiným vše, co jemu nepřál osud), že„že všecko zavinila jinak krásná, však pro umění přímo zhoubná snaha, 189 chtít prospět jím a užitečným být. A umění je v podstatě své přepych, to nelze zapřít’. Naše doba ovšem jen po zisku se shání horečně, po výtěžku – tak zvedla tendenci na stolec umění, dnes píseň má mrzáku obvazovat rány jeho, chléb hladovému skýtat, pakou být’ při volbách, ano v národností boji má aspoň hřmotnou býti polnicí a bubnem, kterýmž duní reklama lokálních výtečníkův okresních. Dnes nepostačí sošku Osvěty neb Světla umnou rukou vytvořit, dnes třeba hlavu též ji provrtat, by svícnem mohla býti, prakticky to osvědčit, co hlásá obrazně. Tím vinno jest, že kleslo umění a nejvíc poesie, nebo dnes chce každý něco jiného z té ruky, jež hvězdy jen a kvítí rozsévá. Dnes zapomněli všichni docela, že poesie hudbou duše jest, ba opiem, jímž člověk zapomíná na všední život, jenž ho otravuje, v jhu kterého se denně plahočí. Já zřídka sáhnu k sbírce veršů, pouze to v žití chvílích dělám svátečních, kdy duši své chci křídla připjati a zpít se hudbou, tenkrát sáhnu jen ku visím Shelleye a Coleridge, k snům Moora, k meditacím Lamartina 190 a k lepším částem díla Hugova, jež hudba jsou a světlo zároveň. Tu svěřím rád se oři Farysovu a letím v bezmezí, kam nedoléhá křik všednosti, spor stran o blaho žití. Ne darmo staří dali Pegasovi dvé perutí, dnes vzali velké nůžky, jež realismem zvou neb jinak ještě, a ustřihli mu je a tahouna v pluh zapřáhnuli snah svých malicherných, jež příští víc juž nepochopí věk. Buď poesie orkán jest, jenž strhne na křídlech unavenou duši výš, ji posilňuje k bojům athletickým, ji kolébaje v sladký sen a mír, neb není vůbec – já jsem domluvildomluvil.“ „A nedávno přec,“ padl jemu v řeč ze sousedního města soudní adjunkt, „kýs professor měl u nás přednášku, kde dokazoval, umění že pravdu má nejdřív hledat, druhé vše že klam. Ba Turgeněva dával za příklad, jenž pravil kdes neb napsal docela, že mistrovským byť štětcem malován jej žebrák neroznítí k potlesku, že spíše vzbudí odpor v něm a hněv, že vůbec můž’ byt’ ještě žebrák v světěsvětě, a Turgeněv byl přece poeta, a vyvolený.“ „To jen důkaz jest,“ děl kvapně doktor, „že i poeta 191 se může mýlit, o svém umění když začne mudrovati. Turgeněv byl velký básník ovšem, příteli, však duše jeho byla raněna své vlasti bídou, ano bídou všech, a příliš raněnaraněna, a proto často on tendenci své velké umění dal za obět; snad jednal heroicky, já nevím, pro mne však je poetou jen „Zápisků“ a „Písně vítězné“ a několika málo stránek ještěještě, kde září ryzí jeho umění bez tendence. Ba mohu jiný důkaz vám dáti slov svých, velký Turgeněv ni Fausta oceniti nedoved’nedoved’, a přece Faust – však dostidosti, nechme toho, nač vyvolávat nekonečný spor, vždyť lidé jsou,jsou jak jinak ctihodný náš lesmistr zde, přítel Doubrava, jenž přece denně v styku s přírodou, přec její poesii necítí a prohlašuje všecko veršování za pouhý zbytek staré kultury pravěkých předků, jen za dětskou hru, jež jistě zmizí časů postupem, kdy nebude prý více psát se knih, jen krátké zprávy, co se stalo v světě, co vynašel kdo, jakýs nový stroj neb pušku, dělo nové soustavy. Tu zlaté časy lidstvu nastanou, víc nebude je plašit pěvcův rým z myšlének praktického života, 192 jenž průmyslu a vědě zasvěcen, žní tučných břich se plně zaskvějezaskvěje.“ Smích rozlehnul se na to kolem stolu a poškádlený lesní Doubrava smál nejvíce se ze všech, smáčeje s likérem v sklence ryšavý svůj vous. „Já s doktorem jen v jednom souhlasím, že přepychem jest každé umění a poesie zvlášť – nu hudba ještě, ta aspoň v chrámu Páně smysl má, neb v krčmě o pouti a obrazy? Nu sem tam na zdi holé, dejme tomu; však písničky, v tom není smyslu přec, vím dobře to, žel, z vlastní zkušenosti, můj synek Vít jak začal veršovat, hned začal propadávat na školách a konec konců, stal se, jak vám známo, mnou zapřen pro vždyvždy, kočujícím hercem.“ „To ovšem také důvod,“ ironicky děl doktor, „s kterým dlužno počítati“.počítati.“ „Je pravdou to, nejvíc to dokazuje než všecky řeči!“ odsek’ Doubrava juž trochu pohněván. „Nuž nechme toho,“ děl hostitel, „o poesii řeč zde vedeme a neptáme se ani, co tomu říká host náš, posud mlčí, jen kníry kroutí sobě, usmívá se. 193 Nuž, pane Vladimíre, na slovíčko: jste s doktorem či s lesním Doubravou? Či v posled sám jste také novotář a v duchu se nám vysmíváte všem?“ Na slova hostitele zraky všech se obrátily k muži mladému, jenž dosud mlčky seděl ve stínu a rozhovoru pilně naslouchal, jen občas z číšky víno srkaje neb kroutě rusý, hebounký si knír. Teď zdál se býti zemdlen, zřel jen v dál, kde modré stíny ve korunách líp se chvěly jako závoj magický před bledým obličejem měsíce. Však vida, zraky všech že k němu zří, své cigaretky popel oklepal, a s polo dusnýmdusným, s polo ironickým děl pohledem a při tom pomalu, jak každé své by slovo vážit chtěl: „O poesii byla tady řeč, a tuším, prudká, hádka skoro, spor a zbytečná“...zbytečná...“ a při tom usmál se a dvorně hostiteli uklonil. „Jeť poesie vždycky darem nebes, ji nejvíc čerpat máme, nejméně když o ní víme. Hleďte do kola, což tato luzná noc s tím půvabem, s tou stínů, světla čaroplnou hrou, s tím hlubým starých lesů pozadím, s tou září mlečné dráhy zbloudilou do korun stoletých a vonných lip, s tou lunou, která vstoupá nesměle 194 na půlnoci trůn, plný zlatých hvězd, s tím na rybníku stínem setmělým, v němž leknínů se třpytí kalichy, jak volaly by sestry hvězdy k sobě; ten celý kraj v tom rámci lesnatém s bílého zámku snivým pozadím i s verandou, kde my zde mudrujeme, o jejíž pavlán zdobně řezaný jak víla pohádky se uklání dceř vaše, milý hostiteli můj, zříc v dumě jen labuti na rybníce a noříc bílou ruku jako sníh v stín kanoucích kštic, kol sladkého čela jež splývají, by dvakrát zvýšily ten úběl skrání, měkce zářivý... Co všecko to zde není poesií? Je třeba více ještě – rcete sami, zda větší najdete a hlubší jen? Ba že jste mohli o ni zvednout spor, je důkaz nejlepší, že cítíte vlát ňadry její božské řízy lem. I dýchá k nám z té celé přírody, z té hloubky nebes a z té vůně niv, z těch zjevů kol a z vašich srdcí též a účel její – blažit člověka!“ A mlčky vstali všickni, číše jich se dotkly vzájemně, jich plný zvuk děl nejlépe, že souhlasili s ním. 195 OBSAH.
PROLOG. Moje sonata7
I. ADAGIO. (RISPETTI A RITORNELLY.)
RISPETTI.
I. Jasmínové květy15 II. Rispetti16 III. Dary jara17 IV. Věčné žití18 V. Hvězdám!19 VI. Co zbylo20 VII. Viz plnou růži21 VIII. Jen krátko!22 IX. A povídali23 X. V jarním dešti24 XI. Pak vzpomínej!25 XII. Úsměv26 XIII. Ručky mé dcery27 XIV. Květ v duši28 [196] XV. Viď?!29 XVI. Moje hoře30 XVII. Sníh I. – VI.31 XVIII. Zavírám knihu37
RITORNELLY.
I. STROMY.
I. Bříza38 II. Jedle– III. Buky– IV. Lípy39 V. Duby– VI. Borovice– VII. Vazy– VIII. Plané hruše40 IX. Divoké třešně– X. Jívy– XI. Olše– XII. Řeřáby41
II. KVÍTÍ.
I. Slunečnice42 II. Chudobky– III. Vlčí mák– IV. Slez43 V. Leknín– VI. Mateřídouška– VII. Jasmín– VIII. Tulipány44 IX. Routa– X. Koukol– XI. Astry– XII. Kvítí45
III. DRAHOKAMY.
I. Rubín46 II. Smaragd– III. Opal– 197 IV. Démant47 V. Achat– VI. Jaspis– VII. Amethyst– VIII. Granat48 IX. Lapis lazuli– X. Karbunkul– XI. Tygří oko– XII. Křemen49
II. ANDANTE. (TŘICET BALLAT MELANCHOLICKÝCH.)
I. Ballata o ballatě53 II. Ballata o černé hodince54 III. Ballata o mých dvou dcerách55 IV. Ballata o slzičkách56 V. Ballata o umrlčích hodinkách57 VI. Ballata o zlatém lese58 VII. Ballata o prstenu krále Šalomóna59 VIII. Ballata na peníz o sv. Jiří drakobijci60 IX. Ballata na vsi61 X. Ballata na cestu k sv. Janu pod Skalou přes kámen a vodopády62 XI. Ballata o hřbitovních věncích63 XII. Ballata o našem palouku64 XIII. Ballata o všedních dnech65 XIV. Ballata v jeseni života66 XV. Ballata o hřbitovu v lese67 XVI. Ballata o dvojí mlze68 XVII. Ballata o pavučinách69 XVIII. Ballata o trojí metamorfose vlasů mé drahé paní70 XIX. Ballata o hořci71 XX. Ballata o starém portretu72 XXI. Ballata o podzimním větru73 XXII. Ballata v ránu masopustním74 XXIII. Ballata bez nápisu75 198 XXIV. Ballata na starý motiv o včele a trubci76 XXV. Ballata o jitru v zářizáří77 XXVI. Ballata J. S. Macharovi po přečtení „Letních sonetů“78 XXVII. Ballata z posledních dnů února 189179 XXVIII. BalladaBallata o sněhové vánici na jaře80 XXIX. Ballata o dvou střevíčkách81 XXX. Ballata závěrečná82
III. SCHERZO. (TŘICET BALLAD ROZMARNÝCH.)
I. Ballada úvodní85 II. Ballada o větrných mlýnech87 III. Ballada novoroční89 IV. Ballada o gothickém podloubí v starém městě91 V. Ballada skromného člověka v zlých časech93 VI. Ballada o ostrovu blažených95 VII. Ballada apostrofující Fortunu, paní světa a lidských osudů97 VIII. Ballada o kolébce99 IX. Ballada o skepsi věku našeho101 X. Ballada o lehkém a těžkém srdci103 XI. Ballada o vignetách105 XII. Ballada o mém tam-tam107 XIII. Ballada, psaná Sv. Čechovi v dobách zlých ze srdce upřímného109 XIV. Ballada k uvítání máje111 XV. Ballada o slávě113 XVI. Ballada o stálém pokroku člověčenstva115 XVII. Ballada ku chvále hlemýždě117 XVIII. Ballada o polibku119 XIX. Ballada o bludičkách121 XX. Ballada o moderních Kalibanech123 XXI. Ballada o hladovém kritikovi125 XXII. Ballada o vlčím máku127 XXIII. Ballada J. V. Sládkovi za jeho balladu Mělnickou129 XXIV. Ballada podzimní na motiv ocúnu131 XXV. Ballada na motiv krysaře z Hammeln133 199 XXVI. Ballada na starý motiv o tatíkovi, synovi a jejich oslu135 XXVII. Ballada o šedivé skabióse137 XXVIII. Ballada, psaná sv. Václavu, dědici České země139 XXIX. Ballada ku chvále Královny nebes ve slohu starodávném141 XXX. Ballada závěrečná143
IV. LARGO. (V SAMOTÁCH: DVANÁCT ELEGIÍ.)
I. Na slatině147 II. Meditace u krbu150 III. Pastviny153 IV. Nad potokem156 V. Pastýř159 VI. Tůň v lese162 VII. Za pluhem165 VIII. Pole u lesa168 IX. Odlétající ptactvo171 X. Pták samotář174 XI. Staré stromy177 XII. Rašeliniště180
EPILOG.
Poesie185
E: jj + sf; 2004 200