Juž bylo po večeři, černá káva
jen kolovala v číškách průsvitných,
a mnohý doutník jako rudý bod
se zamihnul a šerem zahořel.
Do velkých zvonů z mlékového skla
lamp obloukových ob čas šedá můra
mdlým bila křídlem, někdy netopýr
též otevřenou kmit’ se verandou,
jsa zváben světlem; přilet’ ze staré
lip aleje, jež gotický jak dóm
se zrovna proti zámku průčelí
tmou stoletých svých korun věžila.
Ztich’ hlasný nožů chřest i vidliček,
jen cukru hranol v klíštkách stříbrných
o tenký časem zvonil porcelán,
neb lžička cinkla na japonský tác,
kde v křivolakém letu volavek
na jedné noze dumal vážný čáp,
ten zamyšlený bažin mandarin;
též leckde bylo slyšet zátky zvuk,
jak zazvonila o stůl v pádu svém,
co štíhlý otvor úzké láhve lil
do silné moky koňak nebo rum.
V té chvíli, je-li pravdou přísloví,
že v společnosti náhle zamlklé
prý anděla let víří pokojem,
ne jeden, ale zástup andělů
táh’ Dlažického zámku verandou.
Noc táhla nad parkem i krajinou,
ta vážná, rosná, červencová noc,
jež plna snů a touhy otvírá
jak srdcí, tak i květů kalichy.
Snad její vážný, zadumaný šer
byl příčinou, že hovor utichnul,
že každý pouze dýchal čistý vzduch,
jenž kvetoucích lip vůní prosycen
byl sladkou lázní po úpalu dne.
O poesii této letní noci
kdos okřídlené slovo prohodil
a brzy hovor plným řečištěm
se rozproudil a různých předmětů
jak lehkokřídlá vážka těkavá
se dotýkaje zvolna vážně rozpřed’
se v poutavou a živou diskusi
o umění a poesii zvlášť.
„Jak vůbec umění i poesie,“
děl zvučným hlasem nejdřív hostitel,
„jest v době naší přímo v úpadku.
Jen, prosím, jmenujte mi význačný
styl jeden, v němž by naší doby duch
se celý vyhranil v své plné síle,
ať sochou, malbou, hudbou nebo básní?
Co různých škol a hesel! A přec všecko
to prázdné šermování tupých šavlí,
jen válka etiket a vinětek
na láhvích vína, jejichž obsah zkysal
a zvětral dávno. Rcete, že jsem šosák,
že snad jsem utkvěl v dobách minulých
a nemám smyslu pro tu modernost,
jež často pro třpyt svojí původnosti
na místo v Olymp na smetiště chodí.
Jak Hellen, jemuž jednou ve zraku
frýs Parthenonu utkvěl zářivý,
byl slepý pro vše stavby východu
i západu, já rovněž v mládí svém
jen velikými vzory odchován,
znám veliké jen staré umění,
s nímž různé novodobé pokusy
jen těžko závoditi mohou. Ještě hudba,
ta jediná smí mluvit v sporu tom;
však nechci pohněvati velebníčka,
jenž, Wagnerův nepřítel zarytý,
se nedá ani krásou přesvědčit,
ni světovým děl jeho úspěchem,
tož raděj’ ztichnu.“ – „Nechci popírat,
že mnohou pravdu, ovšem trpkou formou
děl ctěný hostitel náš,“ vesnický
se ozval farář, taje s těží úsměv,
jenž v koutku mihnul se mu tenkých rtův,
„o Wagnerovi schválně pomlčím,
neb napřed vím, že nekonečný spor
by plným jezem v naši besedu
se rozvlnil a snadno zkalit moh’
náš dobrý humor; nekonečný spor,
jak nekonečná jeho melodie.
Chtěl k jednomu bych pouze ukázat,
jak nových směrů různí zastanci
tak rádi říkají, že zastaralo
to nebo jiné dávné umění.
V tom odpor zřejmý, můž’-li zastarati,
co mladostí je věčnou, vtělenou?
Kde jinde v světě zářný její sled?
Jak rychle zmizí s kvetoucího líčka,
jak tříseň květná! Pouze v umění,
tam svítí stále věkům budoucím.
Mně stejně slavně choral Palestriny
zní, vroucí zbožnost v ňadrech burcuje
jak velkolepá fuga Bachova,
jež z hlubokosti mohutnými tepy
se kaskadami valí z píšťal varhan,
a rovněž Danteova tercina,
jak Sofokleův slavný chorovod
se vrývá v duši zvuky kovovými,
jak laškování mistra Ariosta
a Tassův snivý Erminie vzdech.
Co zastaralo na světicích Giotta?
A Rafael – toť teprv smavá mladost,
všem nastavujíc pohár kypící
nebeských vděků! Může zastarat,
co lidským srdcem hnulo do hlubin,
čím zachvěl se kdys ňader bájný zvon,
co plálo v hrudích z hrudí v štětce ven
a v sloky jako hřebce bez otěží
a v takty, s nimiž oceanu hudba
smí závoditi nebo píseň hvězd?
Ba ani forma – to, co křehké jest
na díle uměleckém (neb já posud,
mne proto třeba zvete staromilcem,
logiky formalné jsem nepřítel
a věřím, obsah že je dílo ducha,
jenž skanuv s výšin hmotu prozáří),
ba ani forma, věřte, nezastará.
Snad zdánlivě co na ní modou jest,
vybledne časem, však to zvláštní půvab
a trochu pikantnosti dodává
všem požitkům těch zastaralých dob.
Ba řeknu přímo, že mám z duše rád
paruku Haendlovu a copánek,
jenž v božském Mozartu se časem mihne,
mi nijak jeho krásy nezkalí,
ba stejně cítím hřmotný koturn Cidův
a kudrlinky mistra Racina;
to patří k celku; ryzí, velké jádro,
to lidské jádro tímto obalem
jen září víc a duchu lahodí.“
„Mně zdá se,“ lékař pravil zámecký,
(muž vytáhlý a drsných tahů mračných,
byl známý samotář a škarohlíd
a v zevnějšku svém vždycky zanedbán,
však velký čtenář, pochybené žití
jenž vyplňoval prací Sisifovou,
přát jiným vše, co jemu nepřál osud),
„že všecko zavinila jinak krásná,
však pro umění přímo zhoubná snaha,
chtít prospět jím a užitečným být.
A umění je v podstatě své přepych,
to nelze zapřít’. Naše doba ovšem
jen po zisku se shání horečně,
po výtěžku – tak zvedla tendenci
na stolec umění, dnes píseň má
mrzáku obvazovat rány jeho,
chléb hladovému skýtat, pakou být’
při volbách, ano v národností boji
má aspoň hřmotnou býti polnicí
a bubnem, kterýmž duní reklama
lokálních výtečníkův okresních.
Dnes nepostačí sošku Osvěty
neb Světla umnou rukou vytvořit,
dnes třeba hlavu též ji provrtat,
by svícnem mohla býti, prakticky
to osvědčit, co hlásá obrazně.
Tím vinno jest, že kleslo umění
a nejvíc poesie, nebo dnes
chce každý něco jiného z té ruky,
jež hvězdy jen a kvítí rozsévá.
Dnes zapomněli všichni docela,
že poesie hudbou duše jest,
ba opiem, jímž člověk zapomíná
na všední život, jenž ho otravuje,
v jhu kterého se denně plahočí.
Já zřídka sáhnu k sbírce veršů, pouze
to v žití chvílích dělám svátečních,
kdy duši své chci křídla připjati
a zpít se hudbou, tenkrát sáhnu jen
ku visím Shelleye a Coleridge,
k snům Moora, k meditacím Lamartina
a k lepším částem díla Hugova,
jež hudba jsou a světlo zároveň.
Tu svěřím rád se oři Farysovu
a letím v bezmezí, kam nedoléhá
křik všednosti, spor stran o blaho žití.
Ne darmo staří dali Pegasovi
dvé perutí, dnes vzali velké nůžky,
jež realismem zvou neb jinak ještě,
a ustřihli mu je a tahouna
v pluh zapřáhnuli snah svých malicherných,
jež příští víc juž nepochopí věk.
Buď poesie orkán jest, jenž strhne
na křídlech unavenou duši výš,
ji posilňuje k bojům athletickým,
ji kolébaje v sladký sen a mír,
neb není vůbec – já jsem domluvil.“
„A nedávno přec,“ padl jemu v řeč
ze sousedního města soudní adjunkt,
„kýs professor měl u nás přednášku,
kde dokazoval, umění že pravdu
má nejdřív hledat, druhé vše že klam.
Ba Turgeněva dával za příklad,
jenž pravil kdes neb napsal docela,
že mistrovským byť štětcem malován
jej žebrák neroznítí k potlesku,
že spíše vzbudí odpor v něm a hněv,
že vůbec můž’ byt’ ještě žebrák v světě,
a Turgeněv byl přece poeta,
a vyvolený.“ „To jen důkaz jest,“
děl kvapně doktor, „že i poeta
se může mýlit, o svém umění
když začne mudrovati. Turgeněv
byl velký básník ovšem, příteli,
však duše jeho byla raněna
své vlasti bídou, ano bídou všech,
a příliš raněna, a proto často
on tendenci své velké umění
dal za obět; snad jednal heroicky,
já nevím, pro mne však je poetou
jen „Zápisků“ a „Písně vítězné“
a několika málo stránek ještě,
kde září ryzí jeho umění
bez tendence. Ba mohu jiný důkaz
vám dáti slov svých, velký Turgeněv
ni Fausta oceniti nedoved’,
a přece Faust – však dosti, nechme toho,
nač vyvolávat nekonečný spor,
vždyť lidé jsou jak jinak ctihodný
náš lesmistr zde, přítel Doubrava,
jenž přece denně v styku s přírodou,
přec její poesii necítí
a prohlašuje všecko veršování
za pouhý zbytek staré kultury
pravěkých předků, jen za dětskou hru,
jež jistě zmizí časů postupem,
kdy nebude prý více psát se knih,
jen krátké zprávy, co se stalo v světě,
co vynašel kdo, jakýs nový stroj
neb pušku, dělo nové soustavy.
Tu zlaté časy lidstvu nastanou,
víc nebude je plašit pěvcův rým
z myšlének praktického života,
jenž průmyslu a vědě zasvěcen,
žní tučných břich se plně zaskvěje.“
Smích rozlehnul se na to kolem stolu
a poškádlený lesní Doubrava
smál nejvíce se ze všech, smáčeje
s likérem v sklence ryšavý svůj vous.
„Já s doktorem jen v jednom souhlasím,
že přepychem jest každé umění
a poesie zvlášť – nu hudba ještě,
ta aspoň v chrámu Páně smysl má,
neb v krčmě o pouti a obrazy?
Nu sem tam na zdi holé, dejme tomu;
však písničky, v tom není smyslu přec,
vím dobře to, žel, z vlastní zkušenosti,
můj synek Vít jak začal veršovat,
hned začal propadávat na školách
a konec konců, stal se, jak vám známo,
mnou zapřen pro vždy, kočujícím hercem.“
„To ovšem také důvod,“ ironicky
děl doktor, „s kterým dlužno počítati.“
„Je pravdou to, nejvíc to dokazuje
než všecky řeči!“ odsek’ Doubrava
juž trochu pohněván. „Nuž nechme toho,“
děl hostitel, „o poesii řeč
zde vedeme a neptáme se ani,
co tomu říká host náš, posud mlčí,
jen kníry kroutí sobě, usmívá se.
Nuž, pane Vladimíre, na slovíčko:
jste s doktorem či s lesním Doubravou?
Či v posled sám jste také novotář
a v duchu se nám vysmíváte všem?“
Na slova hostitele zraky všech
se obrátily k muži mladému,
jenž dosud mlčky seděl ve stínu
a rozhovoru pilně naslouchal,
jen občas z číšky víno srkaje
neb kroutě rusý, hebounký si knír.
Teď zdál se býti zemdlen, zřel jen v dál,
kde modré stíny ve korunách líp
se chvěly jako závoj magický
před bledým obličejem měsíce.
Však vida, zraky všech že k němu zří,
své cigaretky popel oklepal,
a s polo dusným, s polo ironickým
děl pohledem a při tom pomalu,
jak každé své by slovo vážit chtěl:
„O poesii byla tady řeč,
a tuším, prudká, hádka skoro, spor
a zbytečná...“ a při tom usmál se
a dvorně hostiteli uklonil.
„Jeť poesie vždycky darem nebes,
ji nejvíc čerpat máme, nejméně
když o ní víme. Hleďte do kola,
což tato luzná noc s tím půvabem,
s tou stínů, světla čaroplnou hrou,
s tím hlubým starých lesů pozadím,
s tou září mlečné dráhy zbloudilou
do korun stoletých a vonných lip,
s tou lunou, která vstoupá nesměle
na půlnoci trůn, plný zlatých hvězd,
s tím na rybníku stínem setmělým,
v němž leknínů se třpytí kalichy,
jak volaly by sestry hvězdy k sobě;
ten celý kraj v tom rámci lesnatém
s bílého zámku snivým pozadím
i s verandou, kde my zde mudrujeme,
o jejíž pavlán zdobně řezaný
jak víla pohádky se uklání
dceř vaše, milý hostiteli můj,
zříc v dumě jen labuti na rybníce
a noříc bílou ruku jako sníh
v stín kanoucích kštic, kol sladkého čela
jež splývají, by dvakrát zvýšily
ten úběl skrání, měkce zářivý...
Co všecko to zde není poesií?
Je třeba více ještě – rcete sami,
zda větší najdete a hlubší jen?
Ba že jste mohli o ni zvednout spor,
je důkaz nejlepší, že cítíte
vlát ňadry její božské řízy lem.
I dýchá k nám z té celé přírody,
z té hloubky nebes a z té vůně niv,
z těch zjevů kol a z vašich srdcí též
a účel její – blažit člověka!“
A mlčky vstali všickni, číše jich
se dotkly vzájemně, jich plný zvuk
děl nejlépe, že souhlasili s ním.