Kdy v kamnech velký oheň vesel praská
a na stole nám zpívá samovar,
kdy srdce zlatí vlídností svou láska
a na zdi malby kamen nach a žár:
Nad obrázkovou knihou hlavy dětí,
kdy, báseň živá, sklánějí se v tlum,
vzpomínky motýl křídlem lehkým letí
a střásá na skráň zlatý pel svých dum;
kdy možno číší zkalený zrak zjasnit
ve loktech lenošky, v níž dřímal děd:
tu lehko sněhu symfonii básnit
a jeho úbělem se dívat v svět.
Jak tančí vzduchem a jak vesel padá
na hory, stráně, brázdy, rýhy cest,
jak při magické luně dlouhá lada
se lesknou v třpytném svitu jeho hvězd!
Jak sosny nesou na kosmaté hlavě
tíž jeho, kolem co zní křik a ples,
to sáně jedou slunce ve záplavě,
jak zvoní rolnička, jak štěká pes;
jak s úsměvem se v soboliny sněhu
dva šťastní k sobě tisknou v honu tom,
co kolem nich ve fantastickém běhu
tyč telegrafu letí, věž i strom;
a v parku ztmělém jako ve pohádce,
jenž stříbrnými svítí plameny,
smích jejich zvoní, unyle a sladce,
v skřek vran, jež ulétají zděšeny!
To krásné ovšem poetické snění!
Máť kouzlo svoje mráz a sníh a led,
však divno, zřím sníh ve svém přemýšlení
a na něm, běda! – bosých nohou sled!
A havran polem muslínovým kráčí
a hladem kráká kolem nízkých chat,
u kamen chladných kde se v jizbě tlačí
tlum dětí... Zde svou píseň zpívá hlad!
A zdá se mi, že sníh je děsně bílý,
tak neúprosně bílý, ostrý tak,
a černá křídla, jež se nad ním chýlí,
ta křídla havraní, že rostou v mrak,
a pod mrakem tím choulí se a stená
zem celá, kam jen hledneš, v závějích!
Jsou krásná věru báseň zasněžená,
jen kdyby člověka vzlyk nezněl v nich!
Já nemohu, já neustále vidím
tu lidskou stopu – myslit musím dál,
za děda lenošku se náhle stydím,
můj teplý krb mi budí hnus a žal.
A vidím zimu, jak se dále šíří,
kdy matce zemi v žilách oheň zhas’,
sníh vidím světa šíré po Sibiři,
ten chladný, ostrý, neúprosný jas!
Kdy člověk slední bude hledat druha,
by, ne-li žíti, moh’ s ním aspoň mřít,
kdy země ledová kra bude tuhá,
hrob velký, nad nímž zaplá sněhu třpyt!
Kdy ledný škvár, jak sněhu vločka hraje,
se v bezdno skácí v druhých vločků změť –
Ach, na tvé slovo, zda chci číšku čaje,
jsem, odpusť, drahá, nedal odpověď!