Mráz polehoučku obrázky své kreslí
v tabulky oken chudé jizby mojí,
na stropě stíny dělí se a pojí
a z krbu jiskry poslední se vznesly.
Ó chvíle šera! Jaká hudba tichá
a ples a vůně z tebe na mne dýchá,
zas dávné báje nad hlavou mi šumí,
a upomínka mořem snů a dumy
v ráj lásky pluje stříbrnými vesly.
Jak v teplém hnízdě ptáče měkkou jamku,
mám rád svou jizbu, zde můj život jeví
se s všemi žaly, kouzly, sny a zpěvy
jak obraz z mlhy ve čarovném rámku;
tu zvěsti dětství rolničkami zvoní,
v to zlatých bublin pestrý dav se honí,
a přes propasti žití zamlžené
si fantasie z duhy mosty klene
v říš ideálů k zakletému zámku.
Jak často v nejtajnějším koutě lebky
se nejkrásnější myšlénka ukrývá,
tak na dně srdce láska má spočívá,
vzpomínky blaho – její polštář hebký.
A znova rozum v její zlaté sítě
lká zapleten a prosí jako dítě:
Ó, vezmi mne zas v objetí své klamné,
ať nová píseň usměje se na mne,
ať děcko mám svých žalů do kolébky!
Ó, z mnohých trudů minulost mne viní!...
Hle, z popele, jenž skví se zlatem živým,
melancholie vstává s okem snivým,
vějířem hnědým čelo moje stíní.
V něm velké perly kalným zrakem svítí,
to jsou ty slzy, jež jsem plakal v žití;
ó, skloň ho jen, ať zakryje mne zcela,
ať nevidí svět vrásky mého čela,
mráz na srdci, na liliích snů jíní!
Jen směle stav, ó mládí, svoje duhy
a klamem nazvi, co je pravda těžká,
hle, i ta slza, co na víčku mešká,
ti poví, jak jest život zápas tuhý!
Ach, první lásku písní zkonejšíme,
že jako poupě v rakvi srdce dříme,
pak řeknem si, každý sen že klame,
pak všecky květy z duše vytrháme,
a ráj když ztracen, – jdeme hledat druhý.
A naděj napřed, víru v lidstvo vzadu,
v hon vydáme se po tom, co zvem štěstí –
ó, kolik cest duch třeba k hvězdám klestí!
Co zboříme a vystavíme hradů!
A když i chytnem blaha paprsk zlatý,
by jeho svit krb domácnosti svatý
nám k stáří vyzlatil i jeseň chudou,
tu ještě v smrti ústa ptát se budou,
zda pravou cestou šli jsme k eldorádu?
Mráz polehoučku obrázky své kreslí...
Ó noci, skloň svůj závoj tmavořasný!
Tak, jenom níž, mně zdá se, že jsem šťastný –
hle, kam až mne jen myšlénky mé nesly!
V stáj betlémskou se mění moje chatka,
kol andělů zní píseň čarosladká,
zde tolik blaha, co hvězd nebe kryje,
zde madonou jest svatá poesie
a nová píseň, děcko boží z jeslí!