IV.
BALLADA O GOTICKÉM PODLOUBÍ V STARÉM MĚSTĚ.
(Zikmundu Winterovi.)
Kdys jel jsem tudy – půlnoc byla právě,
sníh napad’ hustý za okapy střech,
lkal vítr ulicemi usedavě
a bílý měsíc do závějí leh’,
jak stříbro v křišťálných hrál pohárech.
Cval ořů vozka zmírnil, s věže zníti
jsem slyšel dvanáctou ve starých zdech –
Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.
Tma kolem. Tu a tam jen v oknech žhavě
to kmitalo, kdos bděl tam, čí as vzdech
se nad nemocným chvěl, či hlavu k hlavě
tam šťastní ukláněli v sladkých snech?
Či jakýs milovník to starých kněh
zde ponořil se v dějin vlnobití
a slyšel bíti staré srdce Čech? –
Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.
Gotické loubí na náměstí tmavě
se rýsovalo v ostrých profilech
91
a celé město, rovno české slávě,
jež tiše spí, zde spalo po letech,
po bouřích, útrapách a zápasech.
I krčmář zavřel, ponocného klíti
kdes uslyšíš – pak ticho... ani dech –
Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí...
Poslání.
Já nemoh’ koně v ostrý hnáti běh,běh.
Já cítil v městě mrtvém srdce bíti.
Ty znáš to, druhu, z pergamenů všech –
jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.
92